ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1056.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1056/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 101/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015 a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 1 T 101/2014 zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Sokolově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 1 T 101/2014, uznal obviněného Ing. P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„ v obci L., část D. č. p. … v době od 28. 3. 2008 do 16. 1. 2012 v sídle společnosti jako jeden ze dvou jednatelů a současně jako jediný výkonný ředitel společnosti Loketské městské lesy, s. r. o. (dále jen LML, s.r.o.), IČ: 25213342, který měl na základě manažerské smlouvy ze dne 21. 12. 2006 mimo jiné smluvně převzatou povinnost dbát a prosazovat základní zájem společnosti, jímž je péče o svěřený nemovitý a movitý majetek tak, aby byly vytvořeny podmínky pro rozšířenou reprodukci a lesní majetky přinášely vlastníku užitek a zisk, a dále také jako jednatel společnosti měl zákonem uloženou povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, kdy tato povinnost mu vyplývala z §135 odst. 2 s odkazem na §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník účinný do 31. 12. 2013, tak vědomě za účelem vlastního obohacení nejprve dne 28. 3. 2008 uzavřel s účinností od 1. 4. 2008 pojistnou smlouvu č. … s Allianz pojišťovnou, a. s., o pojištění odpovědností za škodu způsobenou provozem vozidla a o základním havarijním pojištění vozidla značky Hummer H3 Alpha registrační značky … se zařazením do skupinové pojistné smlouvy AUTOFLOTILA č. … pro pojistníka LML, s. r. o. a následně pak opakovaně schválil a předal účetní společnosti k proplacení převodem z účtu LML, s. r. o., č. … vyúčtování pojistného AUTOFLOTILA č. … za pojištění vozidel spol. LML, s.r.o. u pojišťovny Allianz, a. s., kdy:
- dne 9. 6. 2008 byla provedena platba pojistného za období od 1. 4. 2008 do 1. 4. 2009 ve výši 259 418Kč na základě vyúčtování č. … ze dne 19. 5. 2008, jež zahrnovalo platbu ve výši 48 113Kč za pojištění č. … vozidla reg. zn. … od 28. 4. 2008,
- dne 6. 4. 2009 byla provedena platba pojistného za období od 1. 4. 2009 do 1. 4. 2010 ve výši 326 361Kč na základě vyúčtování č. … ze dne 13. 2. 2009, jež zahrnovalo platbu ve výši 72 093Kč za pojištění č. … vozidla reg. zn. …,
- dne 1. 3. 2010 byla provedena platba pojistného za období od 1. 4. 2009 do 1. 4. 2010 (vyúčtován doplatek) a od 1. 4. 2010 do 1. 4. 2011 v celkové výši 322 820 Kč na základě vyúčtování č. … ze dne 10. 2. 2010, jež zahrnovalo platbu ve výši 71 794Kč za pojištění č. … vozidla reg. zn. …,
- dne 14. 2. 2011 byla provedena platba pojistného za období od 1. 4. 2009 do 1. 4. 2011 (vyúčtován přeplatek) a od 1. 4. 2011 do 1. 4. 2012 v celkové výši 259 165Kč na základě vyúčtování č. … ze dne 8. 2. 2011, jež zahrnovalo platbu ve výši 58 325Kč, za pojištění č. … vozidla reg. zn. …, kdy k vyúčtování byl v účetních dokladech společnosti LML, s.r.o. připojen padělaný přehled pojištěných vozidel, ve kterém byla reg. zn. … nahrazena reg. zn. …, přičemž vzhledem k odhlášení z pojištění vozidla reg. zn. … dne 16. 1. 2012 byl spol. LML, s. r. o. vrácen za období od 17. 1. 2012 do 1. 4. 2012 přeplatek ve výši 11 952Kč,
a to ačkoliv věděl a byl si vědom toho, že majitelem vozidla reg. zn. … značky Hummer H3 Alpha není společnost LML, s. r. o., nýbrž on sám jako OSVČ s IČ: 64848701, kdy tuto podstatnou skutečnost zamlčel a uvedl tak spol. LML, s. r. o. v omyl. Tímto jednáním způsobil společnosti Loketské městské lesy, s. r. o., IČ: 25213342, se sídlem DVORY 31, 357 33 LOKET, škodu ve výši 238 373Kč. “
Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku. Uložil mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost nahradit škodu způsobenou jeho trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit společnosti Loketské městské lesy, s. r. o., IČ: 25213342, se sídlem Dvory 31, 357 33 Loket částku 238 373 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015. Napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že popis skutku v napadeném rozhodnutí a učiněná skutková zjištění neumožňovaly přijmout závěr, že naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku.
Podle závěrů soudů měl obviněný za prvé porušit svoji povinnost dbát a prosazovat základní zájem společnosti, jímž je péče o svěřený nemovitý a movitý majetek, tak, aby byly vytvořeny podmínky pro rozšířenou reprodukci a lesní majetky přinášely vlastníku užitek a zisk, přičemž měl jako jednatel zákonem uloženou povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, za druhé uvést v omyl jiného a za třetí svým jednáním způsobit poškozené škodu ve shora uvedené výši a o tuto částku sebe obohatit. Obviněný vyjádřil názor, že tyto znaky nebyly naplněny.
K prvému bodu uvedl, že dostál svým povinnostem uloženým mu manažerskou smlouvou. Zvoleným řešením své dopravy vytvořil nejhospodárnější model a vytvořil takovou strukturu společnosti, která umožní optimálně plnit svěřené úkoly a předmět podnikání společnosti. Nelze tedy uvažovat, že by porušil ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku a nejednal s péčí řádného hospodáře. V tomto ohledu nebyl porušen ani objekt trestného činu, tedy chráněný zájem na hospodárném užití prostředků jiného, neboť využíval svěřených prostředků co nejhospodárněji. Disputaci, že jeho rozhodnutí takto řešit dopravu ve společnosti postrádalo součinnost v podobě rozhodnutí valné hromady, sice lze připustit, to však pouze na poli práva civilního.
K druhému bodu uvedl, že jednal transparentně a nikoli za zády poškozené. Poté vyložil znak uvedení jiného v omyl (pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jedná se o rozpor mezi představou podváděné osoby a realitou) a dovodil, že ve světle těchto skutečností nelze dovozovat podvodné jednání na jeho straně. Hospodaření společnosti jako správné schválila valná hromada, předtím bylo řádně zaúčtováno a schváleno dozorčí radou. O zvoleném postupu byl vyrozuměn i druhý jednatel poškozené společnosti J. H. V otázce uvedení poškozené společnosti v omyl jsou napadená rozhodnutí zatížena extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zatímco z provedeného dokazování nevyplynula jakákoliv potměšilost a zastírání skutečnosti ve sjednávání a následné realizaci daného pojistného vztahu, skutková zjištění soudů hovoří o pravém opaku. Tato skutková zjištění tedy nemají zakotvení v provedených důkazech.
K třetímu bodu presentoval, že zavedeným způsobem řešení dopravy ve společnosti nedosáhl žádného obohacení na úkor poškozené společnosti. Neztotožnil se s tím, že hrazení pojistného společností za vozidlo v jeho vlastnictví představovalo nějaký benefit na jeho straně. Takto bylo možno věc chápat pouze vytrženou z kontextu. Pokud bylo pojistné placeno za vozidlo poškozeného, nebylo to jediné vzájemné plnění, jež probíhalo mezi oběma zúčastněnými stranami. Jím zvolené řešení bylo pro poškozenou zdaleka nejvýhodnější. Tratil právě on. Užitek z vozidla byl po většinu provozu spotřebováván právě poškozenou společností. Vedle toho nebyla zohledněna pořizovací hodnota vozidla, jež byla fakticky poškozené společnosti ušetřena, ani další náklady spojené s jeho provozem. Poškozené vzniklo bezdůvodné obohacení z titulu používání vozidla obviněného. Ve světle těchto ekonomických okolností bylo možno jen s vysokou mírou fantazie uvažovat o nějakém úmyslu obviněného obohatit se na úkor poškozené.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k, 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitku obviněného, že je v jeho věci dána existence tzv. extrémního nesouladu, označil za nedůvodnou. Dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Skutková zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním. Soudy přitom za shora popsaného skutkového stavu učinily závěr, že obviněný nebyl oprávněn uzavřít takovou pojistnou smlouvu (na své soukromé vozidlo) a pojistné si nechat proplácet. V návaznosti na to státní zástupce shledal, že závěr o protiprávnosti jednání obviněného je správný. Současně však dovodil, že zvolená právní kvalifikace není zcela přiléhavá, když přitakal námitce obviněného o absenci omylu jako nezbytného znaku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění vyplývalo, že obviněný jako jednatel a výkonný ředitel poškozené společnosti příslušné platby pojistného za vlastní vozidlo z účtu společnosti schvaloval a dával pokyn k jejich proplacení. K tomu státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 136/2000, podle kterého má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Na základě tohoto dovodil, že zde chybí zákonný znak omylu, neboť oprávněnou osobou činící za poškozenou společnost majetkové dispozice byl obviněný, který se v žádném omylu nenacházel. Podle státního zástupce však jednání obviněného vykazovalo znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť si přisvojil peněžní prostředky poškozené společnosti v rozsahu 238 373 Kč, když je protiprávně použil k úhradě pojistného za svůj vlastní automobil. Tyto prostředky mu přitom byly svěřeny, neboť podle manažerské smlouvy ho vázala mj. povinnost pečovat o majetek poškozené společnosti. S ohledem na tuto smlouvu je dán i kvalifikační znak „zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného“ podle §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Ostatní námitky dovolatele považoval státní zástupce za bezpředmětné. Uvedená vada právní kvalifikace se však podle něj nemohla projevit na postavení obviněného, protože byl uznán vinným (výše uvedeným) trestným činem, kde byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 2 - 8 roků, přičemž jeho jednání vykazuje znaky (výše specifikovaného) trestného činu zpronevěry, kde je stanovena zcela totožná sazba, tedy rozmezí 2 - 8 let. Případná změna právní kvalifikace by tak nemohla mít vliv na právní postavení obviněného. Otázka rozdílu mezi podvodem a zpronevěrou přitom není otázkou zásadního právního významu, neboť byla již dovolacím soudem mnohokrát řešena.
Státní zástupce proto vyjádřil názor, že byly splněny veškeré podmínky pro to, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci podstatná část uplatněných dovolacích námitek směřuje primárně do oblasti skutkové (procesní). Dovolatel totiž soudům nižších stupňů de facto vytýká rovněž nesprávná a neúplná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (odlišné) skutkové závěry a převážně až z této skutkové (procesní) argumentace (sekundárně) vyvozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem spatřován částečně v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotněprávní posouzení věci. V tomto smyslu uplatnil dovolání na procesním a nikoli hmotněprávním základě. Předmětnou argumentaci proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno pouze s touto argumentací, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolatel však relevantně namítl vadnost právního posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí jako pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku pro absenci znaku uvedení jiného v omyl.
Nejvyšší soud proto poté, co shledal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, způsobí-li tímto činem větší škodu a spáchá-li jej jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.
Omyl je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Trestní zákoník vedle omylu uvádí i takové „zamlčení podstatných skutečností“, které pak vede u podváděné osoby k neznalosti takových podstatných skutečností pro její rozhodnutí o majetkové dispozici. O omyl (neznalost podstatných skutečností dále jen „omyl“) půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se mylně domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat.
Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacením pachatele či jiné osoby na druhé straně. O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil (srov. Šámal P. A kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2055 s.).
V posuzované věci bylo otázkou, kdy lze učinit závěr, že právnická osoba byla uvedena v omyl.
Právnickou osobu tedy může uvést v omyl nejen osoba zvenčí (mimo struktury této právnické osoby), ale též takový její člen, zaměstnanec nebo jiný pracovník, který sám není v dané věci oprávněn jednat jménem této právnické osoby nebo v jejím zastoupení anebo není oprávněn jednat sám bez součinnosti další oprávněné osoby, pokud však uvádí v omyl osobu oprávněnou v této věci jednat jménem právnické osoby nebo za ni. Podobně je tomu i tehdy, kdy sice zaměstnanec, člen nebo jiný pracovník je sice oprávněn za právnickou osobu v určitém rozsahu jednat, ale toto své oprávnění zpravidla ve spojení s dalšími osobami překročí a uvede v omyl své nadřízené nebo spolupracovníky o povaze a okolnostech právního úkonu, čímž vyláká zpravidla ve prospěch jiné právnické nebo fyzické osoby plnění od jeho zaměstnavatelské právnické osoby, které pak v tomto rozsahu vznikne škoda (srov. Šámal P. A kol. Trestní zákoník II. §140 až 421, Komentář 2 vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, 2060 s.).
V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je ovšem třeba zdůraznit, že má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I Sb. rozh. tr.).
Právě z hlediska těchto akcentovaných skutečností nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Jejich skutková zjištění popsaná především ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně nevyjadřují znak uvedení jiného, v tomto případě poškozené společnosti LML, s. r. o., v omyl. Z těchto skutkových zjištění totiž neplyne, že v daném případě byla uvedena v omyl a v tomto omylu (resp. s neznalostí podstatných skutečností) jednala fyzická osoba, která byla oprávněna provést příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem této společnosti nebo v jejím zastoupení. Naopak, je z nich zřejmé, že úkony spojené s majetkovou dispozicí učinil za jmenovanou společnost jako statutární orgán právě obviněný. Ten uzavřel pojistnou smlouvu č. … s Allianz pojišťovnou, a. s., o pojištění odpovědností za škodu způsobenou provozem vozidla a o základním havarijním pojištění vozidla značky Hummer H3 Alpha registrační značky … (jehož byl majitelem) se zařazením do skupinové pojistné smlouvy AUTOFLOTILA č. … pro pojistníka LML, s. r. o. a následně pak opakovaně schválil a předal účetní společnosti k proplacení převodem z účtu LML, s. r. o., č. … vyúčtování pojistného AUTOFLOTILA č. … za pojištění vozidel spol. LML, s. r. o. u pojišťovny Allianz, a. s., a na základě toho byla z prostředků poškozené společnosti provedena platba pojistného i na dané vozidlo v případech a v rozsahu shora uvedeném. Obviněný ovšem nebyl uveden v omyl, neboť jednal se znalostí všech rozhodných skutečností (dlužno dodat, že účetní společnosti LML, s. r. o. zajišťující uskutečnění plateb pojistného, neprováděla tyto úkony o své vůli, pouze realizovala vůli obviněného). Zároveň byl osobou zevnitř společnosti, která nebyla oprávněna si sama sobě přiznat výhodu (benefit) v podobě placení pojistného na jeho soukromé vozidlo. Pokud obviněný jako statutární orgán společnosti jednal navenek s pojišťovnou o uzavření pojištění, do kterého zahrnul i své soukromé vozidlo, a pojistné nechal proplácet z prostředků poškozené společnosti, jednal neoprávněně. Přiléhavě poznamenal státní zástupce (v podstatě ve shodě se závěry soudů nižších stupňů), že obviněný sice byl s ohledem na zastávanou funkci oprávněn jednat za společnost LML, s. r. o., avšak realizace tohoto oprávnění musela být v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, stanovami společnosti a manažerskou smlouvou, což není v tomto případě svévolného odčerpávání finančních prostředků společnosti pro vlastní potřebu, jak to obviněný činil.
Lze dodat, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně ani v rozhodnutí soudu prvého stupně jemu předcházejícím, není odpovídající zdůvodnění naplnění znaku uvedení jiného v omyl (respektující výše rozvedená teoretická východiska) obsaženo. Nebyl tak naplněn požadavek §125 tr. ř., zejména ve slovech „jakými právními úvahami se řídil“.
Pro úplnost je možno poznamenat, učinil-li soud prvního stupně zjištění aprobované odvolacím soudem, že obviněný společnosti LML, s. r. o. zamlčel, že je majitelem zmíněného vozidla Hummer H3 Alpha registrační značky …, jež bylo pojištěno na náklady dotyčné společnosti, a tak tuto společnost uvedl v omyl, že zde neexistovala příčinná souvislost této skutečnosti se zjišťovanou škodou a obohacením obviněného. Tyto znaky totiž byly podle zjištění soudů nižších stupňů naplněny nikoli majetkovou dispozicí uskutečněnou v omylu či neznalosti podstatných skutečností osobou oprávněnou takovou dispozici jménem poškozené společnosti nebo v jejím zastoupení učinit, nýbrž úkony spojenými s majetkovou dispozicí uskutečněnými při vědomí skutečného stavu věci obviněným.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem byla námitka obviněného, že v posuzované věci nebyl naplněn jeden z obligatorních znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (uvedení v omyl) důvodnou a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud v těchto souvislostech upozorňuje i na své rozhodnutí ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006 (publikované pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr.), v němž judikoval, že „obviněný si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a tím naplní uvedený znak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. i tehdy, pokud jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným, v rozporu se zájmy této společnosti odčerpal část finančních prostředků pro své soukromé účely tím, že uhradil pojistné na pojištění právní ochrany a havarijní pojištění na motorové vozidlo, které bylo výhradně jeho majetkem.“
Závěrem tak lze shrnout, že za popsaného stavu nemohly napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně obstát. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015 , a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 1 T 101/2014 a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud neopomněl, že státní zástupce se ve svém vyjádření domníval, že byly splněny všechny podmínky pro to, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zjevné, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Tomuto názoru nebylo možno v dané věci přisvědčit. Koliduje tomu totiž nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 205/03 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod pořadovým číslem 102/2005 ve svazku 37 ročníku 2005 na str. 371. , v němž Ústavní soud vyslovil, že „Sama okolnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na rozdíl od jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu, v zásadě vylučuje možnost, že by projednávání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, jak má na mysli ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť nesprávná aplikace kogentní normy je svévolí, která vždy znamená zásah do práv na spravedlivý proces“.
Soud prvního stupně tedy bude povinen provést úkony vedoucí k tomu, aby byl odstraněn výše popsaný nedostatek rozhodnutí. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.). Zejména bude muset pečlivě vážit, zda zjištěné jednání obviněného není se zřetelem k rozvedeným skutečnostem na místě kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
V dalším rozhodnutí se přitom bude muset podstatně precizněji vypořádat rovněž s otázkou škody, jež měla být způsobena žalovaným skutkem, resp. námitkami obviněného v tomto směru. Měl by v souvislosti s tím vážit též následující skutečnosti. Z majetku společnosti byly odčerpány prostředky ve prospěch obviněného, a to tím, že z jejího majetku bylo zaplaceno pojistné na jeho soukromé vozidlo. To, že provozoval své osobní vozidlo i pro pracovní účely bylo jeho vlastním rozhodnutím a nebyl k tomu nijak poškozenou společností povinován. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že obviněný pobíral od poškozené společnosti pravidelně, každý měsíc, osobní paušál na použití vlastního motorového vozidla, resp. paušál při použití soukromého silničního motorového vozidla při pracovních cestách (cestovní náhrady). Tento paušál i vzhledem k jeho složení (zahrnoval nejen úhradu spotřebovaných pohonných hmot, nýbrž i úhradu poměrné části amortizace vozidla a dalších nákladů spojených s provozem vozidla) byl určen na pokrytí nákladů, jež obviněnému provozem jeho vozidla pro poškozenou společnost, vznikaly. To platí tím spíše, že o těchto paušálních náhradách cestovních výdajů rozhodoval, (s výjimkou opatření o jeho stanovení ze dne 31. 12. 2011, platného od 1. 1. 2012, v němž již jako příjemce daného plnění nefiguroval) sám obviněný, který nejlépe mohl posoudit, jaké náklady mu skutečně vznikají. V této souvislosti se připomíná, že Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí č. 5/2007 Sb. rozh. tr. pro tam posuzovanou věc ve smyslu ustanovení §6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, platného v době spáchání činu, a zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších změn a doplňků, poznamenal, že obviněný by případně mohl na společnosti, jejímž byl jednatelem, ve vztahu k používání uvedeného vozidla (které bylo výhradně jeho majetkem) nárokovat toliko náhradu cestovních výdajů vynaložených v souvislosti s výkonem v jejím zájmu provozované činnosti, nikoliv však pojistné.
Teprve po náležitém zvážení všech relevantních skutečností bude soud prvého stupně moci vynést správné rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2015
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu