ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.80.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 80/2015-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. G., a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 19. 8. 2014, č. j. 13 To 255/2014-1386, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 186/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 6. 2014, č. j. 2 T 186/2013-1325 , byli uznáni vinnými
obviněný J. G. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
obviněný R. H. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Těchto trestných činů se (společně s dalšími osobami) podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„obžalovaní T. M., J. D., J. G., R. H.:
a D. Š. dne 23. 1. 2013 kolem 02.30 hodin po předchozí vzájemné dohodě, že vniknou do bytu poškozené V. D., a zmocní se jejích peněz, kterou iniciovali a organizovali obžalovaný J. G. a obžalovaný R. H., společně přijeli osobním motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, reg. značky ....., bílé barvy, které řídil obžalovaný J. G. do obce B., okres M. B., kdy obžalovaný R. H., J. D. a D. Š. po vystoupení z vozidla šli k domu čp. ...., a za pomocí páčidla a kladiva vypáčili vstupní dveře do bytu poškozené V. D., a po vypáčení dveří obžalovaný J. D. a D. Š., oba maskovaní černými kuklami, vnikli dovnitř bytu a zde jeden z nich, pravděpodobně D. Š. poškozené, která se probudila, přiložil ruku na ústa a přitiskl ji k posteli, aby nemohla křičet, a řekl „peníze a zlato“, a když poškozená přesto začala křičet „nechte mě být“, tak ji pustil a chytil ji pod krkem, přičemž stále opakoval „peníze, peníze“, k čemuž jim poškozená řekla, že má doma pouze 4.000 Kč, kdy druhý z nich, pravděpodobně obžalovaný D., mezitím stále prohledával byt a v ruce přitom držel nezjištěný nůž, který jim na místo k usnadnění vniknutí do bytu přinesl obžalovaný T. M., v prohledávání bytu se poté po celé dvě hodiny oba střídali, kdy jeden z nich vždy poškozenou hlídal, aby neutekla, a druhý prohledával byt, přičemž nakonec z peněženky poškozené odcizili finanční hotovost ve výši 4.000 Kč a ze stolu v obývacím pokoji odcizili volně položený mobilní telefon zn. LG KP 100, IMEI ......, účast. telefonní číslo ........, s kreditem 530 Kč, v hodnotě nejméně 450 Kč, kdy obžalovaní R. H. s T. M. a J. G. po dobu, co byl obžalovaný D. a obžalovaný D. Š. v bytě, hlídali venku před domem a čekali ve vozidle, a po spáchání činu z místa odjeli, mobilní telefon cestou na neznámém místě vyhodili a o odcizenou finanční hotovost se poté všichni rozdělili, přičemž při přepadení způsobili poškozené V. D. zranění v obličeji spočívající v pohmoždění okolí úst a podvrtnutí krční páteře, s lékařským ošetřením bez omezení v běžném způsobu života a na odcizení jí způsobili celkem škodu ve výši 4.980 Kč, kdy dále poškozením dveří bytu způsobili ke škodě P. H., IČO 42702518, škodu ve výši 600 Kč.“
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni obviněný J. G. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný R. H. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, s přihlédnutím k nedotčenému výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 1. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 13 To 60/2014, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to 9,9857 g spojeného krystalického materiálu, 0,18 g rostlinného materiálu, obalů, ve kterých byly látky zajištěny, digitálních vah Digital Scala, paměťové karty a SIM karty s účastnickým telefonním číslem ........
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. D. a T. M.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce v neprospěch všech obviněných a obviněný J. G., jeho sestra L. G., jeho družka D. B. a obviněný R. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 13 To 255/2014-1386, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného R. H. ve výroku o trestu, jehož při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. ř. do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věcí, a to 9,9857 g spojeného krystalického materiálu, 0,18 g rostlinného materiálu, obalů, ve kterých byly látky zajištěny, digitálních vah Digital Scala, paměťové karty a SIM karty s účastnickým telefonním číslem ......
Podle §256 tr. ř. dále zamítl odvolání státního zástupce, obviněného J. G., jeho družky D. B. a jeho sestry L. G. Podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání obviněného T. M.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (obviněný G. ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi) podali obviněný J. G. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Aleše Tolnaye a obviněný R. H. prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Polmy dovolání, v nichž uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný J. G. ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl pochybnost o správnosti posouzení naplněnosti všech znaků trestného činu a formy účastenství. Úvahy, jimiž se řídil soud prvního stupně, pokládá za účelové a rozporné. Zmiňuje, že společně s ostatními obviněnými sice doufal, že se poškozená v bytě nacházet nebude, tuto skutečnost si však všichni připouštěli. Způsob provedení (tichý a zdlouhavý způsob páčení dveří od bytu poškozené), který soud prvního stupně použil jako argument pro závěr o naplněnosti subjektivní stránky zločinu loupeže, nepovažuje za přiléhavý. Jelikož nebyl na místě činu, nemohl ovlivnit jednání spoluobviněného D. a svědka Š. Obviněný dovozuje, že tito v počátku jednali v souladu s původním záměrem, kterým bylo odcizení finančních prostředků z bytu poškozené, a to „nepozorovaně a tiše“. To podle dovolatele odpovídá jeho tvrzení o záměru dopustit se krádeže vloupáním, což podle něj potvrzuje i obviněný D. ve své výpovědi ze dne 8. 7. 2013, kterou soudy považovaly za jedinou pravdivou. Jeho údaje, že po vypáčení dveří šli dovnitř potichu a po zaslechnutí nějakého vstávání se snažili ukrýt, považuje dovolatel za rozhodující pro posouzení skutečného záměru pachatelů předmětného skutku (tedy odcizit peníze v době spánku poškozené). Namítá, že v případě dohody o provedení loupeže by zvolili jinou denní dobu i odlišný způsob vniknutí do bytu.
Pokud si spoluobviněný D. společně se svědkem Š. připravovali na pokyn obviněného H. masku, neexistuje podle obviněného žádná spojitost s jeho osobou. Uvedený fakt sám o sobě nemůže být důkazem toho, že se od počátku připravovali na spáchání loupeže, neboť tak mohli činit, aby nebyli poznáni. Pokud by záměrem bylo od samého počátku donutit poškozenou k vydání finančních prostředků, neměla by účast dovolatele na celé věci prakticky žádný smysl. Jeho role spočívala v poskytnutí informace, kde se peníze fakticky nacházejí, a v zajištění dopravy na místo činu. Toto by si spoluobvinění mohli zajistit jinak. V tvrzení D., že vše bylo nápadem dovolatele, spatřuje obviněný snahu spoluobviněného vypovídat ve prospěch H., což uznaly soudy obou stupňů.
Odvolací soud podle obviněného pochybil při právním hodnocení formy jeho účastenství, tedy v závěru, že se jednalo o organizátorství zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a), §173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový závěr o tom, že vytipoval byt, rozdával instrukce a odvezl ostatní pachatele na místo činu, nepovažuje za postačující pro učinění závěru o organizování skutku. „Rozdávání instrukcí“ není v rozsudku odvolacího soudu dostatečně konkretizujícím způsobem rozvedeno. Pokud soud svůj závěr opřel o výpověď spoluobviněného D., pak tuto pokládá za vnitřně rozpornou ohledně toho, kdo měl spáchání činu organizovat (dovolatel) a kdo udílet konkrétní instrukce (H.). Obviněný usuzuje, že měla-li jeho účast spočívat v tom, že věděl, kde jsou v bytě poškozené uloženy finanční prostředky, přičemž zároveň uvedl, že do bytu nepůjde, nelze z takto zjištěného skutkového stavu učinit závěr o naplnění znaků organizátorství.
Závěrem obviněný G. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušil a věc vrátil k novému projednání. Zároveň vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný R. H. ve svém dovolání zdůraznil, že soud prvého stupně nerespektoval závěry odvolacího soudu, který zrušil (rozsudek ze dne 25. 3. 2014) jeho dříve ve věci vydané rozhodnutí. Konkrétně se nevypořádal s vytýkanými rozpory ve výpovědích svědků a neprovedl nový výslech obviněného D. Ani následná výpověď R. Š. jej neoznačuje jako pachatele či návodce. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rovněž ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., pokud okresní soud nerespektoval závěry odvolacího soudu, z čehož vyvozuje porušení „práva na soudní a jinou právní ochranu“ . Nerespektování právního názoru odvolacího soudu navíc pokládá za porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování.
S oporou o citovanou judikaturu (v dovolání uvedena rozhodnutí č. 16/4, č. 30/66) soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval zcela zásadními rozpory ve výpovědích obviněného D., když dvě z nich jej vyviňují, a vyjádřil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem vycházel z výpovědi D. z přípravného řízení (výpověď ze dne 8. 7. 2013), neboť k jejímu znění (popisu osoby dovolatele) byl donucen zastrašením policie. Poukázal na to, že obhájkyně spoluobviněného D. stran této věci podala stížnost k Ministerstvu spravedlnosti. V této souvislosti rozvedl, že v „původním řízení“ bylo poukázáno na nezákonnost postupu policie a na nepoužitelnost tohoto výslechu.
Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nezabýval posouzením zákonnosti získání důkazu v podobě výpovědi spoluobviněného D., že postup policie bagatelizoval a zakryl nezákonný postup policie. Vůči argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že přítomnost všech obhájců je zárukou toho, že k žádnému zastrašování nedošlo, obviněný uplatňuje tvrzení, že při výpovědi D. ze dne 8. 7. 2013, „jak obhájce obžalovaného, tak i obhájce G., přítomni nebyli“. V době tohoto výslechu byli obhájci dovolatele i spoluobviněného G. přítomni u soudu při vazebním zasedání.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
N ejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání o bviněného J. G. státní zástupkyně uvedla, že z výsledků provedeného dokazování a popisu skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel J. G. společně se zbývajícími obviněnými T. M., J. D., R. H. a svědkem D. Š. jednali po předchozí vzájemné dohodě, která se týkala vniknutí do bytu poškozené V. D. a zmocnění se jejích peněz. Připomněla, že takovou dohodu organizoval a inicioval v součinnosti s obviněným R. H. právě dovolatel, který všechny jmenované osoby nejen zavezl na místo činu, ale během předmětné cesty je upozorňoval současně na to, že v bytě možná někdo bude. Podle státní zástupkyně musel být srozuměn s velmi reálnou eventualitou probuzení poškozené, čemuž také odpovídá při shodné příležitosti pronesená pobídka druhého organizátora R. H., aby jím vytipované osoby, J. D. a D. Š., použily pro tento případ mimo jiné i kukly, jež by při pouhém vloupání postrádaly své opodstatnění. Poukázala na další skutkové zjištění, podle kterého byla po celou dobu předmětné jízdy na místo činu vedena komunikace o přepadení poškozené. Hlučným způsobem páčení dveří do jejího bytu byl vyvolán stav její bdělosti a právě pro tento případ se na místě činu nacházela dvojice přímých pachatelů. Jedním z nich byla poškozená násilím udržována v pasivitě potřebné k tomu, aby ten druhý mohl nerušeně prohledávat její byt, zatímco zbývající obvinění včetně dovolatele ve vozidle vyčkávali po celé dvě hodiny, vědomi si evidentně toho, že takovou časovou náročnost by si rozhodně nevyžádalo pouhé vloupání do bytu nepřítomné poškozené.
Státní zástupkyně upozornila, že dovolatelova účast na činu podle skutkových zjištění soudů nespočívala pouze v tom, že věděl, kde jsou v bytě poškozené uloženy finanční prostředky s tím, že zároveň sdělil ostatním spoluobviněným, že tam nepůjde (jak obviněný nesprávně uvádí v souvislosti s prosazovaným právním závěrem, že znaky organizátorství trestného činu loupeže nenaplnil).
Výše uvedené podstatné okolnosti dovolatelovy trestné součinnosti se zbývajícími spoluobviněnými podle státní zástupkyně jednoznačně odpovídají minimálně jednomu z přisouzených způsobů jednání ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o tom, že úmyslně zosnoval, aby proti jinému bylo použito násilí, popř. pohrůžka bezprostředního násilí, v úmyslu zmocnit se cizí věci. S poukazem na komentářovou literaturu míní, že dovolatel jednal plně ve smyslu výkladu právního pojmu „zosnování“, jestliže jeho trestná součinnost se zbývajícími spoluobviněnými vycházela právě z takové jeho aktivity, která spočívala nejen v označení obydlí poškozené, jakožto zaručeného zdroje zájmových finančních prostředků, ale i v iniciování dohody o spáchání trestného jednání proti jejímu majetku, a to s připuštěním té eventuality, že při naplnění uvedeného trestného cíle přichází do úvahy zneškodnění její obranné reakce za použití násilí, popř. jeho bezprostřední pohrůžky, a to při využití přímého pachatelství J. D. a D. Š. Tito byli osloveni v rámci organizátorské role dalšího ze spoluobviněných - R. H. a jím také vybídnuti nejen k použití dohodnutého opatření k zabránění jejich identifikace, ale dostalo se jim i dalších pokynů „jak a co mají dělat“ a stalo se tak tedy při naplnění pojmu „řízení trestného činu“ ze strany posledně jmenovaného spoluobviněného.
Státní zástupkyně shrnula, že jednání obviněného J. G., jakožto organizátorství zvlášť závažného zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a), §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchané za podmínek §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v úmyslu nepřímém, bylo kvalifikováno na úrovni obou soudů zcela správným způsobem. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. G. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného R. H. sdělila, že po seznámení se s obsahem jím podaného dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřila souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných:
IV.
Po vyhodnocení obsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že těmto nelze vyhovět.
V případě obviněného J. G. sice zjistil, že jím uplatněné námitky jsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání, avšak na druhou stranu je nezbytné konstatovat, že jsou z hlediska věcného posouzení námitkami zjevně neopodstatněnými. Obviněný svým dovoláním brojí proti právnímu závěru soudů nižších stupňů v té části, v níž skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace obviněného se zjevně neupíná k právnímu posouzení soudy zjištěného skutku též jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle nich dopustil rovněž jako účastník – organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, omezuje se reakce dovolacího soudu toliko na vyložení toho, proč je nezbytné právní závěry soudů nižších stupňů akceptovat stran prvně uvedené právní kvalifikace skutku.
Ve shodě s odvolacími námitkami se dovolatel snaží ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnit subjektivní stránku organizátorství loupeže, a tou poukazem na skutečnost, že byť si přítomnost poškozené v bytě připouštěl, vzhledem k absenci na místě činu nemohl ovlivnit nejen způsob vnikání hlavních pachatelů do bytu, ale ani jejich následné jednání, vůči ní těmito hlavními pachateli realizované. Namítá, že pokud by jejich dohoda směřovala k provedení loupeže, a nikoli k nepozorovanému odcizení peněz, volili by jinou osobu spáchání činu a i jiný způsob vniknutí do bytu. Pro učinění závěru o naplnění zákonných znaků organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nepovažuje za dostatečné zjištění, že (podle odvolacího soudu) to byl on, kdy byt vytipoval, rozdával instrukce a na místo ostatní pachatele dovezl, navíc když tvrzení, že rozdával instrukce, není rozvedeno dostatečně konkretizujícím způsobem. Takto koncentrovaně vyjádřené námitky obviněného lze označit za formálně podřaditelné pod důvod dovolání určený k nápravě hmotně právních vad při posouzení skutku, jímž byl odvolatel uznán vinným.
Z hlediska skutkového vyjádření zákonných znaků trestného činu, jež je předmětem posouzení dovolacího soudu na podkladě dovolání opřeného o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že zásadně vychází z popisu skutku obsaženého ve výrokové části rozsudku, avšak současně přihlíží i k těm skutkovým zjištěním, která takový popis rozvádějí a dále konkretizují a jež jsou obsažena v odůvodnění rozsudku, příp. i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (jsou-li souladná se základním vyjádřením obsaženým v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku).
Z hlediska vyjádření znaků objektivní stránky trestného činu lze poukázat na to, že již v tzv. skutkové větě soud prvního stupně vyjádřil, že dovolatel se spoluobviněným R. H. inicioval a organizoval činnost zbývajících tří osob – obviněných T. M. a J. D. a svědka D. Š. spočívající v tom, že po předchozí vzájemné dohodě (určení pachatelé) vniknou do bytu poškozené a zmocní se jejích peněz, přičemž odvolatel zbývající pachatele činu na místo dopravil motorovým vozidlem, které řídil, a poté, co hlavní pachatelé šli zamýšlený čin spáchat, hlídal se spoluobviněnými H. a M. venku před domem a čekal ve vozidle a následně po provedení činu se s ostatními na činu participujícími osobami o finanční hotovost, které se ke škodě poškozené zmocnili, rozdělil. Již takto vyjádřený podíl dovolatele na spáchání činu odůvodňuje závěr o naplnění znaků organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přistoupí-li k těmto zjištěním v odůvodnění rozhodnutí (str. 12-13 rozsudku, str. 8-9 usnesení) rozvedené skutkové závěry spočívající ve zjištění, že dovolatel v subjektivní součinnosti (společnou dohodu iniciovali a organizovali) se spoluobviněným R. H. vytipovali osoby, které se budou na spáchání činu podílet, udělili jim pokyn k opatření kukel i ke způsobu vniknutí do bytu (tichý způsob „vlamování se“ do něj), pak ve smyslu ustáleného výkladu znaků §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (tj. „spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil“ ) o jeho naplnění jednáním dovolatele nevznikají pochybnosti.
Pokud jde o dovolatelem namítanou neexistenci subjektivní stránky organizátorství trestného činu loupeže, pak je nezbytné připomenout, že zavinění obviněného bylo soudy shledáno (viz str. 9 usnesení odvolacího soudu) ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V dané souvislosti je potřebné připomenout, že „srozuměním (tedy znakem vyjadřujícím volní vztah pachatele, který byl u dovolatele shledán naplněným) se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (viz §15 odst. 2 tr. zákoníku). S ohledem na tu skutečnost chybějícího pokynu, který by dovolatel dal obviněnému J. D. a svědku D. Š., aby v případě střetu s poškozenou z bytu odešli, jednal obviněný (a stejné se vztahuje i k osobě spoluobviněného R. H.) coby organizátor trestného činu loupeže, jenž byl hlavními pachateli spáchán, neboť musel být minimálně smířen i s loupežným průběhem hlavní trestné činnosti realizované J. D. a D. Š. V důsledku tohoto smíření obviněného s alternativou skutečně realizovaného jednání hlavními pachateli ( tj. násilného jednání J. D. a D. Š. vůči poškozené) se z jejich strany nejednalo o žádný exces, za který by dovolatel neodpovídal.
Uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného J. G. odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“.
Dovolání obviněného R. H. se svou argumentací s věcným vymezením dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí. Je tomu tak proto, že tento dovolatel svými námitkami vůbec nebrojí vůči hmotně právní nesprávnosti skutku vymezeného v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, neboť se výlučně věnuje věcem skutkovým či procesním. Celé jeho dovolání je po obsahové stránce vyjádřením nesouhlasu obviněného se skutkovým zjištěním soudu, způsobem vyhodnocení důkazů a způsobem, jak soud nalézací reagoval na předchozí zrušovací usnesení nadřízeného soudu. Mimořádný opravný prostředek dovolatele se upíná k hodnocení stavu nastalého při dokazování provedeném soudem prvního stupně po vrácení věci soudem odvolacím, ke způsobu naložení s výpovědí svědka D. a jejímu zpochybnění (i skrze námitky procesní) pro tvorbu skutkových zjištění. Opírá se o tvrzení porušení práva obviněného na spravedlivý proces, když tento závěr opírá o tvrzené porušení ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., a zjevně též (skrze citace příslušných rozhodnutí judikaturního charakteru) o porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Ve vztahu k oběma dovolatelem zmiňovaným ustanovením je třeba konstatovat, že jsou ustanoveními procesními (obsaženými v trestním řádu), a již proto jejich tvrzené porušení ze strany soudů nemůže zakládat vadu při hmotně právním posouzení skutku. Přitom právě konkrétní námitky vůči nesprávnosti právního posouzení skutku, příp. jiného vadného hmotně právního posouzení jsou podmínkou toho, aby mohl dovolací soud důvodnost tvrzení o existenci vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzovat.
K otázce namítaného porušení ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. dostačuje odkázat na usnesení odvolacího soudu, v němž tento (str. 7) konstatoval, že nalézací soud jeho pokyny respektoval. K otázce zhodnocení výpovědi svědka J. D. dovolací soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do hodnotící činnosti soudů ve smyslu jejich „přehodnocování“, neboť k takové činnosti spojené se zásahem do skutkových zjištění soudů by Nejvyšší soud mohl výjimečně přistoupit toliko v případě tzv. extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem, který v posuzované věci zjevně dán není a dovolatelem není ani uplatňován. Pokud jde o tvrzení dovolatele, že „jak obhájce obžalovaného, tak i obhájce G., přítomni nebyli“ u výslechu J. D. ze dne 8. 7. 2013, toto je zjevně nepravdivé, neboť z obsahu protokolu o výslechu obviněného na č. l. 130-137, konkrétně podpisů přítomných osob plyne, že tomuto úkonu byla přítomna nejen obhájkyně obviněného J. D. [za JUDr. Drahomíru Janebovou-Kubisovou (ustanovení č. l. 44) v substituci přítomna Mgr. Martina Zacharníková (substituční plná moc č. l. 45), s níž byla obviněnému před započetím výslechu umožněna dostatečně dlouhá porada – viz č. l. 132], nýbrž i obhájce obviněného J. G. [JUDr. Václav Jansta (ustanovení č. l. 46)] a konečně i obhájce samotného dovolatele [za Mgr. Marka Janstu (ustanovení č. l. 46) v substituci přítomen Mgr. Ondřej Líbal substituční plná moc č. l. 56)]. Jen pro úplnost se dodává, že o uvalení vazby na dovolatele (obviněného H.) bylo soudcem rozhodováno dne 10. 7. 2013 (č. l. 86-87), stejně jako v případě obviněného G. (č. l. 101-102). Výtka dovolatele vůči odvolacímu soudu, který své hodnocení stran postupu při výslechu obviněného založil na přítomnosti tří obhájců, je zcela nepřípadná a ignorující poznatky, které lze z obsahu spisu nabýt.
Ze všech těchto důvodů odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle uvedeného ustanovení Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b“. Takto postupoval proto, že dovolání obviněného v jeho argumentaci nelze podřadit nejen pod důvod jím uplatněný, ale ani jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o obou dovoláních v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil