ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1148.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1148/2015-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný nstržm. Z. G. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 163/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 239/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 2 T 239/2014, byl obviněný nstržm. Z. G. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 25. 10. 2013 ve 12.55 hod., řídil po silnici II. třídy, ve směru od P. na obec D. n. M., motorové vozidlo značky BMW X5, RZ: ....., na přímém úseku vozovky, s místní úpravou stanovenou nejvyšší povolenou rychlostí 70 km/hod., jel v rozporu s §4 písm. c) a §18 odst. 1 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „o silničním provozu“), rychlostí 112 km/hod. až 136 km/hod., přičemž se v prostoru křižovatky silnic II. třídy a III. třídy, při rychlosti 124 km/hod. střetl s vozidlem Renault 11, MPZ SK, RZ: ......, které vyjíždělo z vedlejší silnice ve směru od obce K. n. H. na obec V., po střetu došlo k smrtelnému poranění řidiče vozidla Renault J. P. (pozn. omylem neuvedeno „a jeho spolujezdkyně H. P.“), kdy se u obou jednalo o tzv. polytrauma, tedy poranění více pro život nezbytných orgánů, kterým následně na místě podlehli.
Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené Ing. J. K. na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 163/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že zjištěný skutkový stav ve vztahu k němu nenaplňuje znaky trestného činu a soudům vytýká jeho nesprávné právní posouzení. Poukázal na skutkové zjištění soudů, že poškozený při vyjíždění z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě jím řízenému vozidlu BMW, v rozporu s dopravními předpisy, s řádným opakovaným svislým i vodorovným dopravním značením, nezastavil na hranici křižovatky, nedal přednost v jízdě, ač je křižovatka zcela přehledná s mimořádně dobrými výhledovými možnostmi, vjel na hlavní silnici a způsobil tak vznik dopravní nehody. Obviněný nezpochybňuje zjištění soudů o rychlosti jím řízeného vozidla (pozn. 124 km/hod. v okamžiku střetu vozidel), ale je toho názoru, že tato rychlost nebyla příčinou vzniku dopravní nehody, za kterou považuje způsob jízdy poškozeného, který měl výhledové možnosti kolem 200m od hranice křižovatky, a podle zjištění znalce bylo v jeho možnostech zabránit vzniku dopravní nehody dodržením základních povinností, tedy kdyby neprojížděl plynule křižovatkou, ale zastavil na její hranici. Podle zjištění soudu I. stupně, že poškozený navíc nesledoval dostatečně provoz vpravo. K argumentaci soudů, že měl výrazně překročit maximální povolenou rychlost, obviněný uvedl, že poškozený o omezení rychlosti na hlavní silnici nevěděl a vědět nemohl, proto musel předpokládat, že vozidla na hlavní silnici mohou jet rychlostí kolem 90 km/hod., a ve vztahu k tomu nepovažuje rychlost jeho jízdy 112 km/hod. za „až tak zásadní vybočení z mezí“, jak to podle jeho názoru nesprávně dovodil soud I. stupně. S ohledem na zmíněnou možnost poškozeného zabránit vzniku dopravní nehody, pak nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o jeho 70% podílu viny na jejím vzniku, když podle znaleckého posudku měl poškozený několik vteřin na možnou reakci, ale on pouze 0,6 vteřiny. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 38/2009, 7 Tdo 214/2010, 7 Tdo 1411/2006 a 5 Tdo 1173/2014) uvedl, že z hlediska závažnosti jednotlivých povinností řidičů je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně významně vyšším stupněm povinnosti, než samotná povinnost dodržení rychlostního limitu. Situace by mohla být jiná pouze za splnění dvou podmínek, tedy kdyby řidič jedoucí po hlavní silnici výrazně překročil povolenou rychlost, a současně by řidič jedoucí z vedlejší silnice neměl vzhledem k nepřehlednosti křižovatky dostatečné výhledové podmínky. V tomto případě, že ale byly výhledové podmínky poškozeného mimořádně dobré a proto je poškozený odpovědný za vznik dopravní nehody. S přihlédnutím k zachování míry povinné opatrnosti, že nelze na něm spravedlivě požadovat, aby předvídal porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy to, že poškozený nezastaví v rozporu se značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“ a bude se snažit plynule projet křižovatkou z vedlejší silnice, nejspíš při nedostatečném sledování silničního provozu. Za této situace, že u něj nemůže jít o zavinění z nedbalosti a měl být zproštěn obžaloby. K závažnosti porušení jednotlivých povinností řidiče odkázal obviněný také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 551/2013, kde je nedání přednosti v jízdě také považováno za jedno z nejnebezpečnějších porušení povinností řidiče.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že shodné námitky jako v dovolání již obviněný uplatnil v rámci své obhajoby v odvolání a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal. Je toho názoru, že obviněný byl důvodně uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a plně odkázala na pečlivé hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. V daném případě, že se na vzniku dopravní nehody a jeho následku podílelo více příčin. Nedání přednosti v jízdě, a pravděpodobně nezastavení na hranici křižovatky poškozeným, jehož vozidlo se pohybovalo rychlostí 29 km/hod., a hazardní způsob jízdy obviněného, který nerespektoval maximální povolenou rychlost 70 km/hod. v daném úseku a v době střetu se jím řízené vozidlo pohybovalo rychlostí 124 km/hod. Pokud by jel povolenou rychlostí, tak by podle znaleckého posudku nemusel na vozidlo Renault nijak reagovat, protože by opustilo koridor pohybu vozidla BMW dříve, než by obviněným řízené vozidlo dosáhlo místo střetu. Obviněný přitom znal daný úsek pozemní komunikace, věděl, že jde o problematický úsek, a opakovaně se mu v minulosti stalo, že mu vozidla přijíždějící z vedlejší silnice nedala přednost. Jednal tak z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
II.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se zjištěním nalézacího soudu o příčině střetu obou vozidel, s kterým se v napadeném usnesení ztotožnil také soud odvolací, nabízí k posouzení své závěry o rozhodující příčině střetu obou vozidel, spočívající ve způsobu jízdy poškozeného, a to zejména s poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru dopravy. V souvislosti s tím soudům v podstatě také vytýká nesprávné hodnocení tohoto znaleckého posudku, jehož závěry se staly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Námitky obviněného o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, a nesprávném posouzení odpovídající míry zavinění obou účastníků dopravní nehody, odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný totiž namítá, že i když porušil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. , o silničním provozu, svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
Nejvyšší soud ale námitkám obviněného nemohl přisvědčit. Ten veškerou vinu za vznik dopravní nehody přenáší na poškozeného, který se již k věci nemůže vyjádřit, protože při dopravní nehodě i se svojí spolujezdkyní H. P. na místě zemřel. Zdůrazňuje porušení pravidel silničního provozu poškozeným, přičemž sice nezpochybňuje rychlost, kterou v době střetu jel, ale v rozporu se zjištěním soudu I. stupně v dovolání argumentuje rychlostí 112 km/hod., ač podle výroku o vině byla rychlost střetu vozidel 124 km/hod. a tato střetová rychlost byla znalcem zjištěna několikanásobně opakovanou střetovou analýzou (viz str. 59 tr. spisu – list č. 9 znal. posudku). Poukazuje na výhledové možnosti poškozeného, ale naprosto stejné výhledové možnosti měl také on sám. Mohl tedy způsob jízdy poškozeného zcela nerušeně sledovat, a věnovat vozidlu přijíždějícímu ke křižovatce z vedlejší pozemní komunikace zvýšenou pozornost, zvláště když sám jel rychlostí značně překračující maximální povolenou rychlost jízdy v daném úseku silnice, jehož nebezpečnosti si byl vědom. Pokud se tedy poškozený, podle varianty nejpříznivější pro obviněného, plynule blížil s vozidlem ke křižovatce, a touto také bez zastavení projížděl rychlostí 29 km/hod., musel mít obviněný při velmi dobrých výhledových podmínkách po delší dobu přehled o tomto způsobu jízdy poškozeného a měl vyhodnotit situaci od počátku jako potenciálně nebezpečnou, zvláště když při jeho způsobu jízdy zcela vědomě výrazně překračoval v daném úseku pozemní komunikace maximální povolenou rychlost (viz např. fotodokumentace na č. l. 311 a 312 tr. spisu). Jako technicky přijatelnou ale nepravděpodobnou, přitom znalec hodnotil i variantu, že vozidlo Renault zastavilo na vedlejší komunikaci a po rozjezdu mohlo dosáhnout zjištěné rychlosti v době střetu 29 km/hod. Z provedených důkazů ale vyplývá, že obviněný, ač v daném úseku jel a blížil se ke křižovatce plynule rychlostí značně překračující povolenou maximální rychlost, na vozidlo poškozeného nereagoval, nesnížil rychlost jízdy, ani nebrzdil, protože na vozovce před místem střetu obou vozidel nebyly žádné brzdné stopy. Bez jakéhokoliv podkladu obviněný také tvrdí, že poškozený nevěděl o omezení maximální povolené rychlosti na hlavní komunikaci v daném místě na 70 km/hod., a že tedy musel předpokládat rychlost vozidel na ní kolem 90km/hod. Přitom zcela pomíjí, že on sám jednoznačně znal daný úsek pozemní komunikace, kudy denně jezdil, věděl, že je velmi nebezpečný, že tam zemřelo již několik osob při dopravních nehodách, a také věděl o rychlostním limitu 70 km/hod., jehož účelem bylo právě zabránit opakování těžkých dopravních nehod v tomto značně nebezpečném úseku pozemní komunikace. Přesto toto omezení rychlosti nerespektoval, a zcela vědomě jej skutečnou rychlostí své jízdy 124 km/hod. překročil o 54 km/hod., tedy o 77% (pozn. nikoliv tedy okolo 70%, jak nepřesně uvedl soud I. stupně i odvolací soud). Poukazuje-li obviněný na závěr znalce z oboru dopravy, že poškozený mohl zabránit dopravní nehodě tím, že by zastavil na hranici křižovatky a neprojížděl ji plynule, je také nutno uvést rovněž závěr téhož znalce, že obviněný mohl i při porušení přednosti v jízdě poškozeným zabránit střetu vozidel, pokud by dodržel maximální povolenou rychlost 70 km/hod., protože v takovém případě by vůbec nemusel na poškozeným řízené vozidlo Renault reagovat, a toto vozidlo by opustilo koridor pohybu obviněným řízeného vozidla BMW dříve, než by vozidlo BMW přijelo do místa střetu. Z perspektivy obviněného bylo také snadné odhadnout rychlost vozidla Renault přijíždějícího po vedlejší pozemní komunikaci, když se mu přímo ve směru jeho jízdy pohybovalo horizontálně. Poškozený tak za daných podmínek nevytvořil nedáním přednosti v jízdě tzv. náhlou překážku pro řidiče jedoucího po hlavní silnici, kterou tento řidič nemohl předvídat a ani na ni včas a odpovídajícím způsobem reagovat.
V souvislosti s výrazným překročením nejvyšší povolené rychlosti jízdy uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 168/2009, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání, tedy je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. To však pouze v případě, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.
Přitom ani ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, povinnost dát přednost v jízdě neznamená, že vůbec nesmí být omezen řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci. Podle §2 písm. q) tohoto zákona (vymezení základních pojmů), dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Proto o porušení uvedené povinnosti jde jen tehdy, jestliže řidič nedáním přednosti v jízdě vytvoří takovou situaci, kdy řidič s předností v jízdě musí, aby se vyhnul střetu, učinit takový zásah do řízení, který lze posoudit jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Z obecné povinnosti podle §4 písm. a) uvedeného zákona, podle kterého „při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu“, přitom vyplývá, že tato povinnost se vztahuje na všechny účastníky silničního provozu, tedy i na ty, co případně poruší své povinnosti. Taky vůči nim jsou tedy ostatní účastníci silničního provozu povinni se uvedeným způsobem chovat.
Obviněný své dovolací námitky opírá o závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které podle jeho názoru v této jeho skutkově shodné věci soudy nerespektovaly, a rozhodly tak nesprávně o tom, že pouze jeho jednání bylo příčinou střetu obou vozidel. S názorem obviněného, že rozhodnutí soudů jsou v rozporu s uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, ale nelze souhlasit. Protože odvolací soud konkrétně k této námitce obviněného, obsažené již v odvolání, v odůvodnění usnesení nic neuvedl, lze na doplnění uvést, že výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu v jiné trestní věci se zabývalo skutečně obdobným případem, ale jen potud, že odsouzený řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci výrazně překročil povolenou rychlost jízdy, když řídil osobní motorové vozidlo po komunikaci označené jako hlavní silnice s omezením rychlosti na 50 km/hod., kterou překročil nejméně o 42 km/hod., a byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví (z nedbalosti podle §224 odst. 1, 2 tehdy účinného tr. zákona), když čelně narazil do levého boku jiného osobního motorového vozidla, které přijíždělo zprava z vedlejší pozemní komunikace. Závěry Nejvyššího soudu v tomto usnesení, kterým obviněný argumentuje ve svůj prospěch i ve své trestní věci, byly učiněny v souvislosti se zrušením odsuzujícího rozsudku z toho důvodu, že odsouzený řidič osobního motorového vozidla jel po hlavní pozemní komunikaci sice výrazně vyšší než povolenou rychlostí, ale v levém jízdním pruhu, když předjížděl nákladní motorové vozidlo, a za této situace čelně narazil do levého boku jiného osobního motorového vozidla, které přijíždělo zprava z vedlejší pozemní komunikace. Právě v souvislosti s touto zcela odlišnou situací před střetem vozidel, Nejvyšší soud v uvedené jiné trestní věci poukázal v odůvodnění rozhodnutí na to, že „podle ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, byl poškozený povinen zastavit vozidlo na takovém místě, odkud měl do křižovatky náležitý rozhled. Požadavek na zastavení vozidla v místě, odkud má řidič náležitý rozhled do křižovatky, znamená, že řidič smí vjet do křižovatky až poté, co se ujistí, že situace v silničním provozu mu umožňuje bezpečné projetí křižovatky. Proto je třeba náležitým výhledem do křižovatky rozumět nejen výhled do samotného průsečíku křižujících se silnic, ale pokud to poměry na místě umožňují, také výhled na hlavní silnici před vlastní křižovatkou. Poškozený hodlal podle zjištění soudů na křižovatce odbočit ze svého hlediska vlevo, což znamená, že musel přejet oba jízdní pruhy hlavní silnice. Tato okolnost vyžadovala, aby si poškozený z místa zastavení vozidla, odkud měl náležitý rozhled do křižovatky, ověřil mimo jiné situaci v obou těchto jízdních pruzích. Soudy zjistily, že se v pravém jízdním pruhu právě nacházelo blíže neidentifikované rozměrné nákladní vozidlo, které poškozenému zakrývalo levý jízdní pruh, v němž jel obviněný. Z toho vyplývá, že poškozený neměl do křižovatky náležitý rozhled a situace v levém jízdním pruhu hlavní silnice byla z jeho hlediska přinejmenším nejasná. Obecně není akceptovatelné, aby si nejasnou situaci v silničním provozu řidič vykládal ve svůj prospěch, neboť to je v rozporu s jeho povinností chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, jak to stanoví §4 písm. a) zákona o silničním provozu. To znamená, že v nejasné situaci se od řidiče vyžaduje odpovídající míra zdrženlivosti, projevující se zejména provedením zamýšleného jízdního manévru až poté, co se situace dostatečně vyjasní. Tím spíše si ve svůj prospěch nesmí nejasnou situaci v silničním provozu vykládat řidič, jehož povinností je dát přednost v jízdě, natož je-li mu tato povinnost uložena dopravní značkou Stůj, dej přednost v jízdě! Soudy pominuly některé závažné aspekty věci, které ukazují na reálnou možnost, že poškozený se touto dopravní značkou neřídil, že vjel do křižovatky bez toho, že by měl potřebnou kontrolu nad situací v obou jízdních pruzích, a nevzal zřetel na okolnosti, které vylučovaly bezpečné projetí levého z těchto pruhů, ačkoli mohl bez obtíží tyto okolnosti vnímat a předvídat“. V této trestní věci obviněného Z. G. tedy zjevně nejde o skutkově shodnou situaci, a nelze proto aplikovat výše citované závěry, když poškozený měl do křižovatky náležitý rozhled a situace na hlavní silnici vzhledem k dobrým výhledovým podmínkám nemohla být z jeho hlediska nejasná. V této trestní věci Z. G. na přehledné křižovatce mimo obec vozidlo Renault přijíždělo zleva z pohledu obviněného, přejelo celou jeho protisměrnou polovinu hlavní komunikace a ke střetu vozidel došlo až v její polovině, po které jel obviněný. Soudy proto s ohledem na výše uvedenou možnost obviněného nepřetržitě sledovat pohyb vozidla Renault ke křižovatce a v ní, dospěly k správnému závěru, že rozhodující příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy obviněného Z. G. a tomu odpovídá také jeho odpovědnost za následek, který tím způsobil.
Uvedený závěr je v souladu i s názorem vysloveným Nejvyšším soudem např. v obdobné trestní věci v usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, na které obviněný rovněž v dovolání poukazuje. Jednalo se o případ pachatele, který v obci s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod. jel na motocyklu rychlostí nejméně 86 km/hod. a v křižovatce s vedlejší pozemní komunikací se střetl s osobním automobilem. Nejvyšší soud k příčině dopravní nehody a vzniklého smrtelného následku v této jiné trestní věci uvedl, že „zásadní příčinou vzniklého následku na životě bylo jen jednání obviněného, které spočívalo v hrubém porušení pravidel silničního provozu, konkrétně ve značném překročení nejvyšší povolené rychlosti. Pokud by totiž obviněný jel povolenou rychlostí, tzn. nejvýše 50 km/hod., podle skutkových zjištění soudů obou stupňů by řidič (pozn. přijíždějící z vedlejší pozemní komunikace) bez ohledu na skutečnost, zda viděl přijíždějící motocykl řízený obviněným, mohl bez porušení pravidel silničního provozu vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě. Byť jeho jednání fakticky samozřejmě souviselo se vznikem a průběhem nehodového děje, tak z trestně právního hlediska není příčinou nehody a jejího následku“.
Lze také poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011, v trestní věci, kde poškozený přijížděl ke křižovatce s hlavní silnicí po vedlejší komunikaci, byl povinen dát přednost v jízdě, ale měl omezené dohledové možnosti. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že „poškozený začal odbočovat v době, kdy měl náležitý výhled na hlavní silnici a situaci v křižovatce a ujistil se, že se v dohledné vzdálenosti nenacházelo žádné vozidlo. Jeho jednání splňovalo požadavky ohleduplnosti a ukázněnosti, jakož i potřebné míry zdrženlivosti. Příčinou střetu vozidel tak nebylo nedání přednosti v jízdě poškozeným vozidlu obviněného, který jel po hlavní silnici. Nelze totiž požadovat dání přednosti vozidlu, které řidič nevidí. V konkrétních výhledových podmínkách a ještě při obviněným namítaném akcentování závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem, který jede po hlavní silnici, má pouze omezený význam, by ve svých důsledcích znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší na hlavní by odbočení vlevo prakticky nikdy provést nemohl. V daném případě tudíž výrazné překročení povolené rychlosti vozidla obviněného bylo jedinou a zásadní příčinou dopravní nehody“. Z tohoto usnesení vyplývá závěr, že pokud má řidič vyjíždějící z vedlejší silnice ztížené výhledové podmínky, a přesto vjede do dráhy řidiči jedoucímu po hlavní silnici, nelze bezvýjimečně trvat na závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici, má pouze omezený význam pro vznik dopravní nehody. To by totiž znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice na hlavní by za daných podmínek odbočení v podstatě nikdy nemohl provést. V takovém případě je tudíž třeba výrazné překročení povolené rychlosti vozidla řidiče jedoucího po hlavní silnici považovat za jedinou a zásadní příčinu dopravní nehody.
V této trestní věci obviněného Z. G. se sice jednalo o přehlednou křižovatku, a obviněný na to, ve vztahu k výhledovým možnostem poškozeného, také poukazuje. Nelze však přehlédnout již výše zmíněnou okolnost, že z perspektivy obviněného, jedoucího po hlavní komunikaci, bylo snadné odhadnout rychlost vozidla přijíždějícího po vedlejší pozemní komunikaci a jeho pohyb v křižovatce.
K námitce obviněného ohledně míry povinné opatrnosti Nejvyšší soud uvádí, že podle právního názoru uvedeného v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 11 Tdo 639/2008 , „nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své jednání, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků provozu dodržování stanovených pravidel. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí také uvedl, že řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70%) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. Po skutkové stránce se v této jiné věci jednalo o obdobný případ nedání přednosti v jízdě na křižovatce, kdy řidička jedoucí po hlavní pozemní komunikaci dokonce víc než dvojnásobně překročila maximální povolenou rychlost. V postavení obviněného a následně odsouzeného byl ale řidič, který přijížděl do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace a chtěl pokračovat v jízdě po hlavní pozemní komunikaci. Konkrétně se jednalo o situaci, kdy poškozená jela po hlavní pozemní komunikaci rychlostí 75 km/hod., ačkoliv v jejím směru jízdy byla umístěna dopravní značka povolující maximální rychlost 30 km/hod. Obviněný, vědom si své povinnosti dát přednost v jízdě všem projíždějícím vozidlům, v daný okamžik vyhodnotil vzdálenost blížícího se automobilu řízeného poškozenou jako dostatečnou k tomu, aby provedl zamýšlený odbočovací manévr a bezpečně se zařadil, ale do vozidla řízeného poškozenou levou stranou narazil a zároveň způsobil jeho následný střet s protijedoucím vozidlem. Že došlo k dopravní nehodě, vyhodnotily soudy jako výslednici několika současně existujících a dostatečně významných příčin, jednak pochybení poškozené, která se pohybovala po předmětné silnici více jak dvojnásobně vyšší rychlostí, a jednak pochybení obviněného, který ve chvíli, kdy přijížděl ke křižovatce z vedlejší silnice, nedal přednost v jízdě blížícímu se vozidlu po hlavní pozemní komunikaci, a vjel na ni s předpokladem, že se do provozu bezpečně zařadí. Tento předpoklad se však ukázal jako nereálný, neboť korekce jízdy poškozené již nezabránila dopravní kolizi, jejímž výsledkem byl nejen střet vozidla poškozené s vozidlem obviněného, ale i následné odražení jejího vozidla do protisměru, kde se srazila s protijedoucím nákladním automobilem.
Ač se v této jiné trestní věci jednalo o odsouzení řidiče za nedání přednosti v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, jehož řidička víc než dvojnásobně překročila povolenou rychlost, nelze řešení uvedeného případu aplikovat na věc obviněného Z. G. V této jiné trestní věci totiž odsouzený řidič jedoucí z vedlejší pozemní komunikace narazil do vozidla řízeného poškozenou levou stranou svého vozidla a odrazil jej do protisměru, tedy zjevně vjel do její jízdní dráhy zprava v okamžiku, kdy se již nacházela se svým vozidlem v bezprostřední vzdálenosti. Ke střetu vozidla BMW řízeného obviněným Z. G. ale došlo za situace, kdy vozidlo Renault přijíždělo po vedlejší komunikaci z jeho levé strany ke křižovatce, projelo z pohledu obviněného protisměrnou polovinou hlavní komunikace, dál pokračovalo v pohybu přes křižovatku, a až v době, kdy se již nacházelo celou svojí délkou v jízdní polovině obviněného, došlo ke střetu obou vozidel a vozidlo BMW celou šíří svojí přední části narazilo do pravého boku vozidla Renault (viz č. l. 59 tr. spisu; list č. 9 znal. posudku).
K otázce příčinné souvislosti Nejvyšší soud ve shora uvedeném usnesení obecně uvedl, že „příčinný vztah, který spojuje jednání s daným následkem, je nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním následkem ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Tz 10/1980 nebo 5 Tz 66/1980). I u trestných činů nedbalostního ublížení na zdraví (v případě obv. Z. G. usmrcení), spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí ve vzniku následku, ale za předpokladu, že jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Protože každé jednání, bez něhož by následek nenastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou“.
V tomto případě byla daná křižovatka zcela přehledná a obviněný Z. G. velmi dobře znal nejen samotnou křižovatku, ale také si byl vědom omezení rychlosti před ní, které bylo opatřením zamezujícím právě vzniku těžkých dopravních nehod, ke kterým vzhledem k přímému dlouhému úseku hlavní komunikace mohlo při vyšší povolené rychlosti mimo obec 90 km/hod. docházet a v daném místě i docházelo. Pokud poškozený měl dostatečný výhled do křižovatky a na hlavní pozemní komunikaci na vzdálenost až 200m, je logické a také z fotodokumentace zjevné, že také obviněný měl na tuto vzdálenost dostatečný přehled o tom, zda se ke křižovatce blíží z vedlejší pozemní komunikace jiné vozidlo, které by mohlo zasáhnout do jeho jízdní dráhy. Pokud se řádně věnoval řízení motorového vozidla, a sledoval situaci v dopravním provozu, musel zaregistrovat vozidlo poškozeného přijíždějící ke křižovatce po vedlejší pozemní komunikaci zleva. S ohledem na způsob jeho jízdy, kdy jel rychlostí výrazně překračující povolenou rychlost, měl věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda poškozený vozidlo zpomaluje před hranicí křižovatky, a jeho řidič si počíná způsobem, z něhož je zřejmé, že mu hodlá dát přednost v jízdě. Obviněný si průběh dopravní nehody nepamatuje, poškozený i jeho spolujezdkyně na místě zemřeli, a není žádný svědek vzniku dopravní nehody. Znalec se proto v posudku, když svědecky nebylo možno zjistit, zda vozidlo poškozeného v křižovatce zastavilo a rozjelo se do křižovatky, nebo zda křižovatkou projelo bez zastavení, přiklonil k variantě ve prospěch obviněného, že vozidlo poškozeného bez zastavení vjelo do křižovatky a pohybovalo se v ní rychlostí 29 km/hod., maximálně před ní zpomalilo. Z tohoto pohledu pak řešil otázku možností zabránit vzniku dopravní nehody. Tento souvislý pohyb vozidla poškozeného směrem ke křižovatce, a následně přes křižovatku, musel ale obviněný vnímat a měl na něj reagovat, protože právě z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své jednání, tedy je oprávněn očekávat od ostatních účastníků provozu dodržování stanovených pravidel, ale pouze za podmínky, že není z okolností, které může běžně vnímat či předvídat zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami a ve věci nebyl námitkami obviněného naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože shodnými námitkami obviněného se zabýval již soud odvolací, když tytéž námitky byly již součástí jeho odvolání, včetně odkazu na tutéž judikaturu Nejvyššího soudu, která podle názoru obviněného nebyla soudy v této trestní věci respektována, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu