ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1431.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1431/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. prosince 2015 v Brně dovolání obviněného J. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 To 63/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 52 T 2/2015, uznal obviněného J. Z. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku. Podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovny na náhradu škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného Z. T. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 To 63/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jindřicha Skácela včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že popis skutku ve výroku o vině rozhodnutí soudů obou stupňů odpovídá tomu, že byl spáchán přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, nikoli pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku. Poukázal na to, že pokud by soudy obou stupňů respektovaly zásadu in dubio pro reo, nemohly by pravomocně odsoudit k pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku člověka, který k tomuto činu použil kladívko, přičemž měl k dispozici celou řadu nožů, mačetu a šroubováky. Uvedl, že nijak nezastírá, že poškozenému vyhrožoval, že ho zabije, avšak učinil tak pod silným vlivem alkoholu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání tohoto činu za podmínky, že musí být bezpečně prokázán úmysl tento čin spáchat. Obviněný v této souvislosti vytkl soudům obou stupňů, že mu tento úmysl nebyl prokázán. Obviněný dále poukázal na to, že v případě zločinu vraždy je nutné se vypořádat s otázkou pohnutky jednání, neboť právě okolnosti, které předcházely útoku, jakož i motiv, kterým je pachatel veden, jsou důležitým kritériem pro posouzení otázky zavinění, zvláště pokud měl pachatel jednat v nepřímém úmyslu. Namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy a uvedl, že v řízení nebyla objektivně a beze všech pochybností prokázána jeho vina.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 To 63/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 52 T 2/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitku absence subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou tolerance, neboť obviněný namítl, že mu úmysl nebyl bezpečně prokázán, přičemž dále provedl vlastní interpretaci svědeckých výpovědí a dovolává se porušení procesní zásady in dubio pro reo. Dále však poukázal na to, že při posuzování námitek obviněného je nutné důsledně vycházet ze skutkových zjištění tak, jak jsou vymezena v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z charakteru použité zbraně, části těla, proti které útok směřoval, a způsobu vedení útoku jednoznačně vyplývá přinejmenším srozumění obviněného s usmrcením poškozeného, protože obviněný pěti až šesti údery kladívkem o váze necelého půl kilogramu zaútočil proti hlavě poškozeného, tedy části lidského těla, ve které je uložen mozek jako životně důležitý orgán, jehož poškození může vést k fatálním následkům. Obviněný tedy jednal nejméně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. a §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán jeho úmysl a soudy obou stupňů se nevypořádaly s pohnutkou jeho jednání, a že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
Nejvyšší soud nepřisvědčil právním námitkám obviněného. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí u živého člověka jakékoli zbavení jeho života. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Proto je vraždou jak zastřelení, probodnutí, tak i dlouhodobé týrání a nepodávání stravy dítěti anebo déletrvající podávání jedu v malých dávkách.
Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu.
Vzhledem k tomu, že v ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku je postihován pachatel, který jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude postihován podle §140 odst. 1 tr. zákoníku pachatel, který takto jedná v náhlém hnutí mysli. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku k tomu uvádí, že míra úmyslného způsobení následku však nemusí být u všech vražd stejná, a proto trestní zákoník sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, přičemž může jít i o jednání v afektu nebo v podobném stavu. Jako privilegovaná skutková podstata k vraždě je pak formulováno zabití podle §141 tr. zákoníku, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy.
Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování.
U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace.
Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu. Na druhé straně není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní promyšlení celé situace, rozplánování jednotlivých fází útoku ani zvážení všech v úvahu přicházejících okolností, neboť postačí i naplánování v podstatě „primitivní“ v závislosti na rozumové úrovni pachatele, kdy takový pachatel předem zvážil podstatné okolnosti pro provedení činu. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu, neboť trestná je i příprava předem uvážené vraždy, která zde zpravidla bývá i dobře rozlišitelná.
Nejvyšší soud dále uvádí, že pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin vraždy uvedený v §140 odst. 1 tr. zákoníku nebo §140 odst. 2 tr. zákoníku opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §140 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem však samozřejmě i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Dále lze pod tento pojem zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl (srov. zejména §105 a násl. tr. zákoníku). Není důležité, zda některý z činů posuzovaných z hlediska opětovnosti byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu vraždy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1462 až 1476).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný dne 6. 11. 2014 v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách v zahradní chatce č. ... v lokalitě P. v obci K., okr. H. pod vlivem alkoholu poté, co mu poškozený Z. T. při konzumaci alkoholu vyčítal předchozí vniknutí do jím užívané zahradní chatky v době jeho nepřítomnosti, se rozhodl poškozeného násilím umlčet. Za tím účelem si přinesl z venkovních prostor kladívko o hmotnosti nejméně 485g a o rozměrech kovové části cca 11,5 cm x 2,5 cm x 2,5 cm, kterým poškozeného sedícího se skloněnou hlavou a balícího si cigaretu vícekrát udeřil do zadní části hlavy se srozuměním, že může jmenovaného usmrtit. Poté s kladívkem odešel z uvedené chatky do jiné blízké zahradní chatky, odkud se znovu vrátil zpět k poškozenému Z. T., aby zjistil, zda žije, a když ho viděl sedět na stejném místě a slyšel ho naříkat bolestí, vyhrožoval mu zabitím, pokud nepřestane, a znovu jej vícekrát udeřil do zadní části hlavy přineseným kladívkem, přičemž celkově se jednalo o pět až šest úderů do hlavy poškozeného. Od dalšího útoku obviněný ustoupil v důsledku toho, že se topůrko kladívka při posledním úderu rozlomilo a kovová část zapadla za nábytek. Obviněný uvedeným jednáním způsobil poškozenému tržné zhmožděné rány ve vlasové části hlavy, otřes mozku a krvácení pod měkké pleny mozkové, přičemž aktivním působením tupého násilí na hlavu v intenzitě způsobilé vyvolat krvácení do mozkových obalů hrozilo poškozenému poranění mozkové tkáně s následnou smrtí. Obviněný se tohoto jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 1 T 57/98, pravomocně odsouzen za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, který vykonal dne 14. 12. 2010. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní stránku pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, přičemž takový čin spáchal opětovně, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Dovolací soud odkazuje, pokud jde o pohnutku jednání obviněného, na správné závěry soudů obou stupňů, které uvedly, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný má sklony k agresivním tendencím verbálního i fyzického charakteru, které navíc byly zesíleny alkoholem, a proto i z malicherných příčin dochází u obviněného k neadekvátním agresivním reakcím. Stejně tomu bylo i v tomto případě, neboť obviněný se nepohodl s poškozeným ohledně předcházející události týkající se vniknutí do chatky poškozeného, přičemž poškozený v obviněném vyvolal zlost svými výčitkami a poté, co byl udeřen kladívkem, si stěžoval na bolest hlavy a hlasitě ji projevoval, což obviněného přimělo k dalším úderům kladívkem do hlavy poškozeného až do zlomení topůrka kladívka. Původním motivem a pohnutkou obviněného tedy bylo zbavit se výčitek, které k němu verbálně pronášel poškozený a posléze jej umlčet a zbavit se hlasitých projevů bolesti poškozeného. Soudy obou stupňů v této souvislosti správně zdůraznily, že celá událost se odehrála mezi dvěma silně podnapilými osobami, a že v takové situaci pak není zapotřebí žádného hlubšího motivu k fyzickému útoku ohrožujícímu poškozeného na životě. V průběhu celého trestního řízení navíc nevyvstala žádná pochybnost o narušení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného, a to mimo jiné i s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Soudy obou stupňů správně shledaly, že byť byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v určité míře ovlivněny předchozím požitím alkoholických nápojů, je nutné pohlížet na obviněného jako na plně trestně odpovědného, neboť do stavu opilosti se uvedl sám a vědomě, přičemž účinky alkoholu na jeho chování mu byly dobře známy.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje v souvislosti se subjektivní stránkou uvedeného zločinu, že obviněný opakovaně udeřil poškozeného pěti až šesti údery kladívkem o váze necelého půl kilogramu do hlavy, tedy části lidského těla, ve které je uložen životně důležitý orgán, jehož poškození může vést až ke smrti poškozeného, přičemž obviněný takto jednal ve dvou fázích, mezi kterými byl určitý časový odstup. Obviněný totiž nejprve několika ranami udeřil poškozeného kladívkem do hlavy v jeho zahradní chatce, po tomto dílčím napadení odešel pryč do jiné blízké zahradní chatky, přičemž se následně po určité době vrátil zpět k poškozenému do jeho chatky a jakmile jej viděl sedět na stejném místě a naříkat bolestí, tak jej znovu několikrát udeřil kladívkem do hlavy až do chvíle, kdy se zlomilo topůrko kladívka. Vzhledem k povaze použité zbraně, ke způsobu vedení útoku, zejména k tomu, proti jaké části lidského těla útok směřoval, a vzhledem k intenzitě tohoto útoku je zřejmé, že obviněný musel být v době činu minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může takovým jednáním způsobit smrtelný následek, tedy jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud dále uvádí, že skutečnost, že se na místě činu nacházely i účinnější zbraně než je uvedené kladívko, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného bezvýznamná s ohledem na učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Obviněný J. Z. opakovaně páchá násilnou i majetkovou trestnou činnost, před spácháním nyní posuzované trestné činnost byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 1 T 57/98, byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že úmyslně usmrtil poškozeného v jeho bytě v úmyslu zmocnit se jeho peněz tak, že mu zasadil nožem celkem 31 bodných ran do hrudníku, břicha, třísel a horních končetin a dále mu podřízl hrdlo a nakonec odcizil finanční částku ve výši nejméně 60 Kč. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, který vykonal dne 14. 12. 2010. Obviněný se i přesto dne 6. 11. 2014, tedy necelé čtyři roky po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dopustil opětovně násilné trestné činnosti jednáním kvalifikovaným jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2015.
Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů správně hmotně právně posoudily jednání obviněného jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku, a nikoli jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
K námitce obviněného týkající se porušení zásady, resp. pravidla in dubio pro reo, je třeba uvést, že se nejedná o zásadu, resp. pravidlo trestního práva hmotného, ale trestního práva procesního, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. Z. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu