ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1033.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1033/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovoláních obviněných L. J. a Bc. P. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 5 To 28/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 210/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. J. a Bc. P. J. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 3 T 210/2014, byli obvinění nstržm. L. J. (v tomto usnesení označován jako „obviněný L. J.“) a Bc. P. J. uznáni vinnými přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byli podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedených přečinů dopustili tím, že společně po vzájemné dohodě a součinnosti dne 20. 5. 2014 v době od 10:47 do 11:56 hodin, ve F.-M. na ulici F., ve druhém nadzemním podlaží bytového domu, v době služebního volna obviněného L. J., s cílem donutit J. D., bývalou přítelkyni obviněného L. J., aby si před nimi ve svém bytě provedla test gravidity, zazvonili u dveří bytu, jehož byla J. D. oprávněnou uživatelkou, kdy poté, co J. D. pootevřela vstupní dveře a uviděla L. J., pokusila se je zavřít, což se jí však nepodařilo, neboť obviněný L. J. využil své fyzické převahy a přes fyzický odpor J. D. dveře tlačením otevřel, oba vstoupili do bytu a vstupní dveře jeden z nich za sebou uzamkl, přičemž klíč si ponechali, a dále v bytě setrvávali, i když je J. D. vyzývala, aby z bytu odešli, následně jí z rukou vytrhli její mobilní telefon zn. Sony Ericsson, bílostříbrné barvy, aby jí zabránili v telefonátu na městskou policii, poté, co byla jimi vyzvána, aby si udělala těhotenský test, přiběhla k zamčeným vstupním dveřím, aby na ně bušila, obviněný L. J. však k ní přistoupil a povalil ji na zem, kde ji chytil za ruku a tuto jí zkroutil za zády, a opět ji vyzval, aby si udělala těhotenský test, přičemž jí obviněná Bc. P. J. řekla, že když si test neudělá, tak jí obviněný L. J. tu ruku zlomí, následně odešla do koupelny, kde ji obviněný L. J., stoje ve dveřích a znemožňuje jí tak koupelnu opustit, opět vyzýval, aby si provedla těhotenský test s tím, že odejdou, přičemž v jednu chvíli, když za obviněným L. J. stála obviněná Bc. P. J., pokusila se J. D. vzít z rukou obviněné Bc. P. J. svůj mobilní telefon, což se jí nepodařilo, posléze J. D., aby měla větší šanci z koupelny uniknout, prohlásila, že si test gravidity udělá, pokud z bytu odejde obviněná Bc. P. J., načež poté, co tak obviněná skutečně učinila, pokusila se J. D. utéct z koupelny, v čemž jí bylo obviněným L. J. násilím zabráněno, když ji chytil pod krkem do tzv. kravaty a odhodil zpět do koupelny, načež vzala sprej obsahující lak na vlasy a snažila se jej stříknout obviněnému L. J. do očí, na což zareagoval tak, že jí lak na vlasy vyrazil z ruky, avšak přesto z koupelny unikla a prostřednictvím svého mobilního telefonu vykloněna z okna zatelefonovala své kamarádce, ať zavolá policii, přičemž v okamžiku zapnutí telefonu se do bytu vrátila obviněná Bc. P. J., a poté, co uslyšeli, že J. D. s někým prostřednictvím telefonu hovoří, z bytu odešli; v důsledku jednání obviněných J. D. utrpěla zranění spočívající zejména ve zhmoždění levého ramene a levé paže, drobných oděrkách na předloktí, povrchové podlitině na levém stehně, kterážto si vyžádala toliko jednorázové lékařské ošetření.
Rozsudek nalézacího soudu napadli obvinění v celém rozsahu odvoláními, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 5 To 28/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě společné dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Měli za to, že jejich vina nebyla zcela jednoznačně prokázána. Byli toho názoru, že v situaci, kdy proti sobě stála dvě protichůdná tvrzení, měli být obžaloby zproštěni. Všechny vzniklé pochybnosti však byly účelově vyloženy v jejich neprospěch. Soudy uvěřily výpovědi poškozené, která není podporována žádným jiným důkazem. Tato výpověď navíc, na rozdíl od výpovědí jejich, vykazuje značné rozpory. Odvolací soud nereagoval na výhrady obsažené v řádném opravném prostředku, popřípadě reagoval způsobem, který nelze než označit za spekulaci.
Namítli, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že poškozená obviněného zvala do svého bytu, aby se přesvědčil o výsledku těhotenského testu. Tvrzení poškozené, že mu ve vstupu do bytu bránila, není logické a nelze uzavřít, že do bytu vstoupili proti její vůli. Poškozená uvedla, že neví, kdo jí měl z ruky vytrhnout mobil. Vzhledem k tomu, že mobilní telefon byl bez upotřebitelných daktyloskopických a biologických stop, nelze její vyjádření, že s jejím mobilem manipulovali, resp. že s ním obviněná praštila o zem, považovat za pravdivé. Na případné skládání rozbitého mobilu navíc obviněná neměla čas, když spolu s obviněným usilovali o to, aby si poškozená udělala gravitest. Podle slov poškozené měla obviněná při potyčce utrpět škrábnutí. Soudy se touto informací ale nezabývaly a vypustily ji z popisu skutku. Na těle obviněného se neobjevily žádné stopy po poškozenou uváděném kousnutí do ruky a předloktí, taktéž nebyly zjištěny žádné škrábance. Ve výškrabech zpoza nehtů poškozené byly zjištěny profily osoby ženského pohlaví, které neodpovídají obviněné. To vše výpověď poškozené rovněž znevěrohodňuje. Pokud jde o tvrzení poškozené, že ji měl obviněný povalit na zem tak, že skončila rovnou na břiše, bylo namístě vyhodnotit, zda tento pád (podle slov poškozené „šlupka“) nezanechal na těle poškozené zjistitelné stopy. Bylo povinností soudů důsledně se zabývat mechanismem, jakým byla způsobena zranění poškozené (čtyři vrypy v oblasti pod loktem levé ruky, zhmoždění levé paže a levého ramene, drobné oděrky na předloktí a povrchová podlitina na levém stehně), a tím, kdo tato zranění způsobil.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 5 To 28/2015, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovoláním obviněných nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Úvodem není od věci poznamenat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž jsou obvinění ze stíhaného jednání usvědčováni výpovědí poškozené J. D. (č. listu 239-244), která je konzistentní a v podstatných rysech neměnná. Uvedená výpověď navíc není osamocená, koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy, zejména s facebookovou komunikací (č. listu 111-143), kamerovým záznamem (ke spisu připojená DVD, příloha č. 1 a 2 k č. j. GI-TC-279-22/2014), protokolem o prohlídce těla a související fotodokumentací (č. listu 47-52), lékařskými zprávami (č. listu 63, 196-197), jakož i s výpověďmi svědků J. K. (č. listu 244-245), I. S. (č. listu 245-246), M. P. (č. listu 246-247), M. L. (č. listu 248-249) a Z. M. (č. listu 249-250). Tvrzení poškozené, že obvinění do bytu vstoupili proti její vůli a že ji způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině nutili, aby si udělala test gravidity, je vzhledem k okolnostem případu naprosto věrohodné. Obvinění, kteří spolu čekali dítě, měli eminentní zájem na zjištění, zda je poškozená, bývalá milenka obviněného, s níž krátce předtím ukončil intimní poměr, těhotná; pro budoucnost jejich vztahu měla taková informace zcela zásadní význam. S ohledem na to, že poškozená se v tomto směru explicitně nevyjádřila, obviněného napínala a na telefonický kontakt rozhodného dne nereagovala, není s podivem, že se ji rozhodli navštívit, že se vedeni snahou zjistit pravdu stůj co stůj snažili dostat do jejího bytu i přes její odpor a že v tomto bytě setrvali s cílem donutit ji, aby si před nimi udělala gravitest. O způsobu, jehož k dosažení zamýšleného cíle zvolili, vypovídá nejen stav, v němž se poškozená nacházela bezprostředně po jejich odchodu (viz kamerový záznam bytového domu), ale i zranění, jež utrpěla (protokol o prohlídce těla a lékařské zprávy), a rovněž fakt, že o události, která ji výrazně zasáhla, vzápětí informovala větší množství osob (svých přátel či blízkých) a že je žádala o pomoc či radu (viz svědecké výpovědi).
K námitkám obviněných je jen pro úplnost vhodné dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nalézací soud si byl vědom významu usvědčující svědecké výpovědi poškozené J. D., jejímu hodnocení věnoval náležitou pozornost a se stejnou pečlivostí přistoupil k jejímu hodnocení i odvolací soud. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozené. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí dostály požadavku, aby v situaci „tvrzení proti tvrzení" vyhověly zvýšenému požadavku na jejich přesvědčivost, akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01, II. ÚS 226/06 aj.). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn přímých i nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolatelé svůj řádný opravný prostředek opřeli rovněž o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175). Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku nevyplývá, v čem dovolatelé spatřují naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatelé, kteří v dovoláních uplatnili výlučně výhrady proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů, ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuvedli žádnou konkrétní relevantní námitku, a dovolací soud se proto tímto dovolacím důvodem nemohl věcně zabývat. Jen pro úplnost není od věci připomenout, že námitky poukazující na nedostatky skutkových zjištění, domnělý neúplný popis skutku z povahy věci nelze pod uvedený důvod dovolání podřadit.
Nejvyšší soud na základě shora uvedeného konstatuje, že obvinění v dovoláních jednak neuplatnili žádný hmotně právní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhali revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů, jednak neuvedli žádné konkrétní okolnosti, kterými by zdůvodňovali uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolání obviněných tak byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu