ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1320.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1320/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněného Mgr. L. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 7 To 226/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 55/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 T 55/2014, byl obviněný Mgr. L. K. uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený MUDr. L. Ř. odkázán s uplatněným nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný pokusu označeného zločinu dopustil tím, že jako jednatel společnosti M.I.B. International special detective force, s. r. o., na základě smlouvy uzavřené s poškozeným MUDr. L. Ř., p. p. společnosti Diamonds International Corporation - D.I.C., a. s., vykonával pro tuto společnost i pro poškozeného osobně v období od února do června roku 2013 bezpečnostní služby a vedl soukromé vyšetřování ve věci krádeže diamantů v hodnotě cca 200.000.000 Kč, ke které došlo v červenci roku 2012 v prostorách společnosti D.I.C., při ukončení spolupráce pak vyhotovil závěrečné vyúčtování za poskytnuté služby na částku 3.874.800 Kč, kterou však MUDr. L. Ř. rozporoval, což dne 28. 8. 2013 vyústilo v uzavření dohody mezi nimi o úplném a konečném narovnání a vypořádání sporných práv na částku 2.420.000 Kč včetně DPH, na jejímž základě měly veškeré vzájemné závazky mezi smluvními stranami zaniknout a v níž se zároveň zavázal nepodnikat vůči společnosti D.I.C. žádné poškozující kroky, nicméně přesto následně, ode dne 23. 9. 2013, kdy o tom zaslal MUDr. Ř. textovou zprávu, požadoval doplacení částky ve výši 1.427.000 Kč jako odměnu za to, že pojišťovací společnosti se sídlem v Belgii, která měla v souvislosti s předmětnou krádeží diamantů poskytnout společnosti D.I.C. pojistné plnění a se kterou v této věci spolupracoval, neposkytne informace o tom, že ze strany MUDr. L. Ř. mělo jít o pojistný podvod, v důsledku čehož by ten jednak pozbyl nárok na pojistné plnění, jednak by se vystavil nebezpečí trestního stíhání, a také že zajistí, aby J. H., redaktor časopisu Týden, kterému poskytoval informace týkající se předmětné krádeže diamantů, nezveřejnil ohledně této krádeže negativní článek v neprospěch společnosti D.I.C., a ve stejném duchu s MUDr. L. Ř. diskutoval při osobní schůzce dne 15. 11. 2013 v době od 13:00 hod. do 15:00 hod. v restauraci N. v P., D.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný odvoláním směřujícím proti jeho výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 7 To 226/2015, bylo odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle jeho názoru se odvolací soud nevypořádal s argumentací obsaženou v řádném opravném prostředku, a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. Byl přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušen byl rovněž §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž důkazy nebyly správně hodnoceny, byla učiněna nesprávná skutková zjištění, důsledkem čehož je i nesprávné právní posouzení skutku. S odkazem na zásadu in dubio pro reo vytkl, že jeho vina nebyla bez jakýchkoliv pochybností prokázána. S odkazem na zásadu ultima ratio namítl, že bylo kriminalizováno jednání, které má povahu závazkového sporu.
Konstatoval, že z popisu skutku ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený MUDr. L. Ř. považoval informace, jež mu sdělil, a záležitost s diamanty za podstatné. Poškozený naopak prokazatelně uvedl, že slovům L. nevěří a že obviněný může tyto informace bez obav poskytnout pojišťovně. Objekt posuzovaného trestného činu, tj. svobodné rozhodování člověka, proto nebyl naplněn. Stejně tak nebyla naplněna ani objektivní stránka. Jestliže poškozený uvedl, že L. je lhář, nevěří mu a obviněný může informace klidně sdělit pojišťovně, poněvadž na jeho osobu nemohou mít negativní dopad, nemohlo oznámení výsledků šetření představovat pohrůžku. Obviněný v poškozeném nevzbudil obavu, na základě níž by byla potlačena jeho svobodná vůle k neplnění dlužné částky. Poškozený uvedené informace nepovažoval za nebezpečné.
Setrval na své obhajobě, podle níž si byli on i poškozený vědomi, že poškozený měl diamanty pouze zapůjčené, nevlastnil je a společnost D.I.C. na ně žádnou pojistnou smlouvu neuzavřela a ani nebyla účastníkem řízení vedeném proti pojišťovně z titulu uplatnění pojistného nároku. Oznámením výsledků šetření proto nemohlo dojít k nevyplacení pojistky a ke způsobení jiné těžké újmy MUDr. L. Ř. MUDr. L. Ř. nelze v daném kontextu považovat za poškozeného. Jestliže mu nevznikla škoda, nelze jej odkazovat s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud však soud dovodil, že mu byla způsobena jiná těžká újma v podobě nevyplacení pojistné částky, měl specifikovat výši této částky. Za lichý označil závěr týkající se článku redaktora J. H. Z popisu skutku nevyplývá, že by poškozenému vyhrožoval zveřejněním článku. Vyplývá z něj, že mu nabízel činnost směřující k nezveřejnění článku, a tedy záležitost veskrze pozitivní. O pohrůžku jiné těžké újmy se proto nemohlo jednat. Zopakoval, že poškozenému nebylo vyhrožováno trestním řízením, trestním oznámením. Hrozba trestního stíhání není ve skutkové větě výroku o vině uvedena. Navíc pohrůžku, že by poškozený mohl být případně trestně stíhán, nelze bez dalšího považovat za natolik závažnou, aby mohla být hodnocena jako pohrůžka jiné těžké újmy.
Připomněl, že podle judikatury je při úvaze, zda se v jednání pachatele jedná o jinou těžkou újmu způsobenou poškozenému především na jeho cti či majetkových hodnotách, zapotřebí přihlédnout i k osobě poškozeného. Poškozený je přitom protřelým obchodníkem s diamanty spolupracujícím s osobami spojenými s uprchlým podnikatelem Ing. R. K. Obchoduje s komoditou, s níž jsou spojeny tvrdé praktiky; jednání obviněného jej proto nemohlo nijak poškodit, natožpak mu způsobit jinou těžkou újmu. Podle konstantní judikatury se musí pohrůžka jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí objektivně vnímat. Hodnotit je třeba i adekvátnost reakce poškozeného a jeho rodiny. V této souvislosti zmínil promyšlené jednání poškozeného a jeho motiv k podání trestního oznámení. Uvedl, že poškozený několik dnů po podání trestního oznámení podal civilní žalobu pro neplatnost uzavřené dohody o uznání dluhu z důvodu, že jednáním jedné ze stran závazku byl spáchán trestný čin. Cílem poškozeného bylo vyvinit se ze zaplacení uznaného dluhu.
Namítl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškozeného informoval, že belgická pojišťovna má indicie o tom, že nahlášená pojistná událost se neudála tak, jak měla, a že zásadním svědkem události je L., který měl na území R. učinit prohlášení, že k pojistné události nedošlo. Poškozenému tedy poskytl zásadní informace pro jeho případnou obranu při jakémkoliv řízení a za tyto informace požadoval uhrazení uznaného dluhu. Bylo na vůli poškozeného, jak bude jednat.
Nesouhlasil s posouzením důkazu, o který soud opírá jeho vinu, a to citovanou SMS, ze které soud dovozuje jeho nátlak na poškozeného. Soud tuto SMS neposoudil ve spojení s jinými důkazy, především s důkazy této SMS bezprostředně předcházejícími. Nehodnotil jeho jednání s právním zástupcem poškozeného, obsah vzájemné korespondence a výsledek uvedeného jednání. V korespondenci mezi ním a právním zástupcem poškozeného a následně i mezi ním a samotným poškozeným není jediná zmínka o tom, že se poškozený cítí ohrožen, že má obavu z výpovědi L., obavy o svůj život, zdraví a obchodní existenci, obavy z nevyplacení pojistného plnění či obavy z trestního stíhání.
Byl přesvědčen, že poškozenému byla předložena obchodní nabídka, přičemž záleželo na jeho svobodné vůli, jak s ní naloží. S odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe mínil, že jeho jednání není z pohledu trestního práva společensky škodlivé a věc měla být řešena v rovině civilního práva, popřípadě práva přestupkového.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 7 To 226/2015, zrušil a podle §265 l tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace obviněného je zčásti nedůvodná a zčásti ji nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Námitky údajného zásahu do základních práv zaručených Listinou a Úmluvou, porušení §2 odst. 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo a vytýkané nesprávné hodnocení důkazů, zejména SMS, nejenže se netýkají nesprávného právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, ale navíc se k nim s ohledem na to, že jsou formulovány velmi obecně, nelze kvalifikovaně vyjádřit. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci neshledal a odůvodnění napadeného rozhodnutí označil za splňující požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové za plně přezkoumatelné. Podle něj skutková věta výroku o vině vykazuje veškeré zákonné znaky stíhaného zločinu. Zejména vykazuje znak nucení jiného (MUDr. L. Ř.) pod pohrůžkou jiné těžké újmy (že obviněný poskytne informace pojišťovně vyřizující pojistnou událost o tom, že krádež diamantů je pojistným podvodem, což by jednak znamenalo nebezpečí trestního stíhání a dále překážku při vyřizování pojistného plnění, a dále že dojde k publikaci článku v časopise Týden, jenž by mohl mít na poškozeného, resp. jeho společnost negativní dopad, čemuž by mohl obviněný zabránit), aby něco konal (vyplatil 1.427.000 Kč), a aby tak byla způsobena značná škoda (1.427.000 Kč), když se jednalo o úmyslné jednání, avšak k dokonání zamýšleného činu nedošlo (poškozený žádanou částku nevyplatil). Měl za to, že kromě objektivních znaků vykazuje skutková věta i nezbytný znak subjektivní, a to v podobě úmyslu, když jednání obviněného muselo být již z povahy věci vedeno úmyslem, neboť napsání a odeslání SMS, stejně tak jako žádání o peníze či docházení na schůzky, nemůže být jednáním z nedbalosti. Obviněný si musel být vědom i protiprávnosti svého počínání, to zejména vzhledem k předchozí dohodě o narovnání. Pokud jde o výtku stran porušení principu ultima ratio, podle jeho přesvědčení jednání obviněného nevykazuje žádné znaky, díky kterým by bylo možno objektivně říci, že nedosahuje spodní hranice trestnosti typické pro trestnou činnost daného typu. Spíše naopak, neboť svým jednáním mohl poškozenému způsobit značnou škodu, navíc zneužil situace, kdy pro poškozeného v minulosti pracoval, tudíž mu byly dobře známy jeho poměry. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Ačkoliv obviněný vedle relevantních námitek směřujících proti správnosti právního posouzení skutku, subsumovatelných pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky skutkové (nesprávné hodnocení důkazů, především nesprávné hodnocení otázky pojištění diamantů společnosti D.I.C., v důsledku toho i jejího nároku na pojistné plnění, a to včetně jeho výše, porušení zásady in dubio pro reo), pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 12, 13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů provedly všechny dostupné relevantní důkazy, s výjimkou týkající se právě otázky spolehlivého objasnění pojištění diamantů společnosti D.I.C., provedené důkazy hodnotily v souladu s jejich obsahem a učinily skutková zjištění, jimž nelze ničeho vytknout, neboť mají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Zmíněný nedostatek však dovolací soud nemá ve světle použité právní kvalifikace skutku za určující a podle jeho přesvědčení nedošlo ani k nepříznivému zásahu do zásad spravedlivého procesu; řízení jako celek není se standardy spravedlivého procesu v žádné významné kolizi.
Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a s ohledem na uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu vydírání a zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Těžiště jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině mělo spočívat v tom, že po poškozeném MUDr. L. Ř. požadoval doplacení částky ve výši 1.427.000 Kč jako odměnu za to, že pojišťovna se sídlem v Belgii, která měla v souvislosti s krádeží diamantů z prostor společnosti D.I.C. poskytnout této společnosti pojistné plnění a se kterou v této věci spolupracoval, neposkytne informace o tom, že ze strany poškozeného šlo o pojistný podvod, v důsledku čehož by ten jednak pozbyl nárok na pojistné plnění, jednak by se vystavil nebezpečí trestního stíhání, a také že zajistí, aby J. H., redaktor časopisu Týden, kterému poskytoval informace týkající se předmětné krádeže diamantů, nezveřejnil ohledně této krádeže negativní článek v neprospěch společnosti D.I.C. Čin obviněného byl právně posouzen jako pokus zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (nedosahující však 5 000 000 Kč). Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat a způsobit takovým činem značnou škodu, k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (k tomu srov. rozhodnutí č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Podle konstantní judikatury pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/78, uveřejněné pod č. 10/1979 Sb. rozh. tr.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 465/2010). Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81, uveřejněné pod č. 27/1982 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 15/83, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, uveřejněné pod č. 23/2010 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo předesláno, musí jít o jednání neoprávněné, přičemž znak neoprávněnosti je dán i tehdy, když pachatel použije k nátlaku prostředku sice dovoleného, ale nikoli dovoleného ve vztahu k jím sledovanému účelu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014).
Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů se zřetelně podává, že čin obviněného vykazuje veškeré zákonné znaky pokusu stíhaného zločinu. Vyplývá z ní, že obviněný poškozeného MUDr. L. Ř. pod pohrůžkou jiné těžké újmy spočívající v tom, že poskytne informace pojišťovně vyřizující pojistnou událost o tom, že krádež diamantů je pojistným podvodem, což by pro poškozeného jednak znamenalo nebezpečí trestního stíhání a dále překážku při vyřizování pojistného plnění, a dále že dojde k publikaci článku v časopise Týden, jenž by mohl mít na poškozeného, resp. jeho společnost, negativní dopad, čemuž by mohl právě obviněný zabránit, nutil, aby něco konal, tedy vyplatil mu 1.427.000 Kč, a aby tak byla způsobena značná škoda (1.427.000 Kč), když se jednalo o úmyslné jednání, avšak k dokonání zamýšleného činu nedošlo, jelikož poškozený žádanou částku nevyplatil.
O tom, že byly naplněny znaky objektu a objektivní stránky pokusu uvedeného zločinu, nejsou žádné pochybnosti.
Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že z popisu jednání a ani provedeného dokazování není zřejmé, že by poškozený obviněným sdělené informace považoval pro jeho podnikání a také samotnou otázku záležitosti s diamanty za podstatné. S ohledem na povahu informací, které měl obviněný pojišťovně sdělit a především s ohledem na důsledky takového sdělení, šlo o záležitosti, které se poškozeného, obchodníka s diamanty, zásadně dotýkaly; nedával-li to najevo, lze odkázat na přiléhavé hodnocení situace odvolacím soudem (str. 5 usnesení), podle něhož by poškozený projevením obav jen povzbudil obviněného v pokračování ve vydírání, což dokládá i výpověď obviněného (č. listu 479). Právě tato okolnost byla ostatně též důvodem, proč kontaktoval Policii České republiky a spolupracoval s ní. Nelze proto souhlasit s obviněným, podle něhož jím oznamované skutečnosti poškozenému ze šetření v R. a z výpovědi L. poškozeného nemohly nijak poškodit, neboť on sám obviněnému sdělil, že L. je lhář, nevěří mu a zjištěné informace může obviněný klidně poskytnout pojišťovně, jelikož pro něj nemohou mít negativní dopad. Z uvedeného také logicky vyplývá, že přisvědčit nelze ani námitkám obviněného, že nalézací soud vadně posoudil SMS z 23. 9. 2013 a nesprávně z ní dovodil vinu obviněného, především pak nátlak na poškozeného. S touto výtkou se v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6) přesvědčivě vypořádal již odvolací soud a nelze než na jeho závěry odkázat. Správně upozornil, že SMS nebyla soudem prvního stupně hodnocena izolovaně od ostatních provedených důkazů, okolnosti, o nichž se v předmětné části obsažené též v tzv. skutkové větě výroku o vině zmiňovala, byly hodnoceny v kontextu událostí, které jejímu zaslání předcházelo. Přiléhavě připomněl, že předmětné jednání obviněného následovalo po uzavření dohody o narovnání, jejímž předmětem bylo úplné a konečné narovnání a vypořádání sporných práv, k čemuž došlo 28. 8. 2013, a také po jednání obviněného s právním zástupcem poškozeného, který z původně obviněným požadované částky 3.874.800 Kč pokládal za oprávněný požadavek na vyplacení částky 68.700 Kč a DPH. Z další komunikace obviněného je ale zřetelné, že i přes již uzavřenou dohodu a poškozeným vyplacené částky 2.420.000 Kč neupustil od svého záměru získat celou původně požadovanou částku, přičemž vyplacení zbytku původně udávané částky, tj. 1.427.000 Kč, chtěl na poškozeném neoprávněně vynutit způsobem, který nelze než označit jako vyděračské jednání.
Nevěcné jsou i výhrady obviněného proti naplnění zákonného znaku „pohrůžka jiné těžké újmy“, o němž již bylo v obecné rovině pojednáno výše. Obviněný zásadně nesouhlasil s tím, že by oznámením výsledků šetření, které prováděl, nebyla poškozenému (společnosti D.I.C.) vyplacena pojistka za odcizené diamanty. Poškozenému a ani společnosti D.I.C. podle jeho přesvědčení neměla být vyplacena žádná pojistka a ani být nemohla, neboť tento subjekt nebyl vlastníkem diamantů (měl je zapůjčené) a ani je neměl pojištěné. V důsledku toho mu nemohla být způsobena těžká újma. Pokud by poškozenému, resp. společnosti D.I.C., byla způsobena těžká újma v podobě nevyplacení pojistné částky, měl by soud specifikovat výši této částky, aby bylo možno posoudit, zda uvedená částka představuje požadovanou těžkou újmu. Současně to ale dovolatel označil za nerelevantní, jelikož společnosti D.I.C. z pojistné smlouvy a ani neplnění belgické pojišťovny žádná škoda nemohla vzniknout, poněvadž nebyla účastníkem pojistného vztahu. Za lichý považoval dovolatel také závěr odvolacího soudu ve vztahu k článku J. H., protože podle výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný nabídl poškozenému, že zajistí, aby negativní články nebyly vytištěny. To odporuje závěru odvolacího soudu, že vyhrožoval poškozenému zveřejněním článku, ačkoliv ve výroku rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že nabízel činnost směřující k neuveřejnění článku, tedy pro poškozeného pozitivní věc.
Obviněný měl podle skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu požadovat doplacení částky ve výši 1.427.000 Kč jako odměnu za to, že pojišťovací společnosti se sídlem v Belgii, která měla v souvislosti s předmětnou krádeží diamantů poskytnout společnosti D.I.C. pojistné plnění a se kterou v této věci spolupracoval, neposkytne informace o tom, že ze strany MUDr. L. Ř. mělo jít o pojistný podvod, v důsledku čehož by ten jednak pozbyl nárok na pojistné plnění, jednak by se vystavil nebezpečí trestního stíhání, a také že zajistí, aby J. H., redaktor časopisu Týden, kterému poskytoval informace týkající se předmětné krádeže diamantů, nezveřejnil ohledně této krádeže negativní článek v neprospěch společnosti D.I.C. Tzv. jiná těžká újma měla tedy spočívat v tom, že v případě nesplnění jeho požadavku (výkladem a contrario) obviněný poskytne pojišťovací společnosti informace o tom, že ze strany MUDr. L. Ř. mělo jít o pojistný podvod, což by s sebou logicky neslo důsledky promítající se v existenci nároku na pojistné plnění a také by se tím poškozený vystavoval nebezpečí trestního stíhání, a dalším negativním důsledkem mělo být zveřejnění článku v neprospěch společnosti D.I.C., neboť J. H., redaktorovi časopisu Týden, na něhož měl podle tvrzení obviněného zásadní vliv, poskytoval informace týkající se předmětné krádeže diamantů.
Odvolací soud v této souvislosti správně akcentoval, že popisované jednání nesměřovalo k plnění uzavřené dohody o narovnání, ale k neoprávněnému finančnímu zisku ve výši 1.427.000 Kč ke škodě společnosti D.I.C. Oznámení výsledků šetření vedeného obviněným, což mělo spočívat ve výpovědi osoby označované jako L., údajně nechvalně známé jako osoby najímané ke krádežím diamantů, by mělo podle soudů nepříznivé důsledky pro poškozeného a společnost D.I.C. ve dvou rovinách: jednak by tak byl poškozený (v důsledku záměrné spolupráce s L.) vystaven nebezpečí trestního stíhání pro pojistný podvod, jednak by hrozilo, že společnosti D.I.C. nebude pojišťovací společností vyplaceno pojistné plnění za odcizené diamanty, bylo oběma soudy bez jakýchkoliv pochyb označeno jako pohrůžka jiné těžké újmy.
Jednání, jehož se měl obviněný dopustit, bylo podle skutkových zjištění soudů založeno na předpokladu, že společnost D.I.C. měla diamanty, jež jí byly ukradeny, pojištěny u belgické pojišťovny a že tato pojišťovna měla uvedené společnosti poskytnout pojistné plnění. Právě tuto okolnost dovolatel zpochybňoval a měl za to, že z výsledků dokazování vyplývá opak, tedy že společnost D.I.C. účastníkem smluvního vztahu vůbec nebyla. Lze připustit, že výsledky dokazování směřující k objasnění této otázky nebyly zcela jednoznačné. Z výpovědi poškozeného MUDr. L. Ř. se podává (č. listu 484), že s belgickou pojišťovnou, resp. s jejími „vyšetřovateli“, jednal maximálně třikrát, a to na začátku, když došlo ke krádeži diamantů, v červenci 2012. Netuší, jestli se jednání ohledně pojistné události odvíjelo v jeho prospěch, žádné závěry mu nebyly sděleny. Důvodem, proč pojišťovna zatím neplnila, je podle něj velký obnos (7 milionů dolarů); má za to, že pojišťovna hledá způsob, jak se plnění vyhnout. Informace o tom, kde je zádrhel, ale nemá. Svědek Mgr. J. J., uvedl (č. listu 555), že je právním zástupcem zahraniční pojišťovny, která řešila krádež diamantů, a že škoda měla vzniknout společnosti MUDr. L. Ř. Podotkl, že mu v podání svědecké výpovědi brání povinnost mlčenlivosti advokáta, které ho jeho klient nezprostil, přičemž z toho důvodu odmítl i svého klienta – zahraniční pojišťovnu – identifikovat. Svědek JUDr. J. D. vypověděl (č. listu 680), že byl právním zástupcem MUDr. L. Ř., že jej jako zmocněnec zastupoval ve věci týkající se krádeže diamantů, tj. byl v kontaktu s policejním orgánem a vykonával všechna práva, která má poškozený a oznamovatel. Uvedl, že diamanty měly zahraniční vlastníky a že MUDr. L. Ř. je měl pouze zapůjčeny. Svědek Bc. P. K., policista, jenž krádež diamantů vyšetřoval, sdělil (č. listu 557), že u prvního výslechu se MUDr. L. Ř. ptali, jestli jsou diamanty pojištěny, a že jim odpověděl, že je nemá pojištěné, že v Č. by mu je nepojistili. Svědek mínil, že diamanty měly pojištěné společnosti, které je zapůjčily k prodeji společnosti D.I.S. s tím, že až je prodají, finanční prostředky si převedou. Pokud si dobře vzpomíná, jen jeden z diamantů patřil přímo D.I.C. a ani ten nebyl pojištěn.
Navzdory tomu, že v otázce pojištění diamantů společností D.I.C. se výpovědi shora uvedených osob rozcházejí, a přesto, že žádný jiný důkaz k objasnění této okolnosti proveden nebyl, ačkoliv tak bylo možno učinit, jak se podává z vyjádření k podání vysvětlení Mgr. L. K. (č. listu 529, 530), soudy uzavřely, že společnost měla diamanty pojištěné a že poskytnutím informací belgické pojišťovně mohlo dojít k nevyplacení pojistného, a tedy k jiné těžké újmě ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud, opíraje se o výpověď svědka Mgr. J. J., dovodil, že je logické, že pokud poškozený vystavoval v České republice diamanty patřící s jedinou výjimkou jiným subjektům než společnosti D.I.C., byly mu zapůjčeny až poté, co je nechal pojistit a prokázal tuto skutečnost jejich vlastníkům. Třebaže se s touto argumentací (jakkoliv logickou) nelze beze zbytku spokojit, poněvadž rozhodnutí o vině nelze založit na pouhé domněnce, nemá tento nedostatek zásadní vliv na výsledek řízení, na právní kvalifikaci skutku. Není důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědi Mgr. J. J., osoby vskutku povolané vyjádřit se k označení pojištěného subjektu, a nebyla-li objasněna případná výše pojistného plnění, nejde o nedostatek mající vliv na správnost právní kvalifikace skutku. Touto otázkou se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i odvolací soud a správně uzavřel, že není nezbytné přesně specifikovat částku pojistného, která měla být poškozenému vyplacena, neboť jiná těžká újma coby zákonný znak trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (zřejmě nepřesně uvedeno §173 odst. 1 tr. zákoníku) není definována výší škody (str. 4 usnesení).
Jen na okraj dovolací soud poznamenává, že i kdyby nebylo možné přijmout závěry soudů o existenci pojištění společnosti D.I.C., nic to nemění na závěru o vyděračské povaze jednání obviněného, který požadoval vyplacení předmětné částky za to, že neposkytne informace o tom, že ze strany poškozeného mělo jít o pojistný podvod (třebaže žádné relevantní neměl). Toto počínání obviněného (včetně jím udávaných dalších aktivit napojených na redaktora J. H.) jednoznačně směřovalo k dehonestaci poškozeného jako mravně pochybné osoby a k znevážení společnosti D.I.C. jako korektního obchodního partnera, což by muselo mít pro její obchodní aktivity zásadní význam.
Konečně je třeba odmítnout i výhradu obviněného směřující k pohrůžce publikací článku J. H. s poukazem na to, že podle výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný nabídl poškozenému, že zajistí, aby negativní článek nebyl vytištěn, tedy nabízel činnost směřující k neuveřejnění článku, tedy pro poškozeného pozitivní věc, což odporuje závěru odvolacího soudu, že vyhrožoval poškozenému zveřejněním článku. Rozpor mezi závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu je jen uměle vytvořený a odkaz na něj odvádí pozornost od podstaty této výhrůžky. Ta spočívala v tom, že obviněný se před poškozeným stavil do pozice osoby mající vliv na jmenovaného redaktora, potvrdil mu, že to je on, kdo mu poskytoval informace týkající se předmětné krádeže diamantů, upozornil jej na aktuálně připravovanou schůzku s ním i záměr redaktora publikovat článek s nelichotivým obsahem o obviněném a společnosti D.I.C. a jasně mu dal najevo, že dostane-li požadované peníze, článek s negativním obsahem nevyjde (č. listu 91, 97, 99). Logicky z uvedeného plyne, že nedostane-li požadované peníze, článek publikován bude, z čehož také vyplývá, že žádná kolize mezi závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu neexistuje a že postoj obviněného nutno i v této části hodnotit jako pohrůžku jiné těžké újmy. Publikace takového článku by mohla významně nepříznivě ovlivnit podnikání poškozeného, jeho pověst a důvěru jako podnikatele a obchodníka v tak specifické oblasti jako je obchodování s diamanty, na čemž nic nemění ani okolnost, že v minulosti zaměstnával jednoho z pozdějších spoluobviněných kontroverzního a opakovaně odsouzeného Ing. R. K., jak uvedl i odvolací soud.
Nutno dodat, že výhrůžky je nadto třeba hodnotit v celém jejich kontextu a zde je zjevné, že s přihlédnutím k osobě poškozeného, předmětu jeho podnikání v oblasti obchodování s diamanty, kteréžto je založeno na důvěře zákazníků i obchodních partnerů, byly opodstatněně kvalifikovány jako pohrůžka jinou těžkou újmou.
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že závěr o pojistném plnění, jehož by se mělo dostat společnosti D.I.C., nebyl relevantní pro výrok o odkázání poškozeného s uplatněným nárokem na nemajetkovou újmu (viz výpověď poškozeného č. listu 475) na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti obviněný mylně zaměnil náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy, což jsou však odlišné tituly pro rozhodnutí v adhézním řízení (stejné nepřesnosti se dopustil i nalézací soud v odůvodnění rozsudku). Z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích nebylo vyplacení pojistného plnění určující, jak rovněž vyplývá z výpovědi poškozeného.
Je evidentní, že se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá (napsání a odeslání SMS, stejně tak jako žádání o peníze či docházení na schůzky), že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v ustanovení §175 tr. zákoníku.
V posuzované věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak již bylo dříve uvedeno, nelze přijmout argumentaci obviněného, že se jednalo o závazkový vztah mezi dvěma obchodními partnery, o obchodní nabídku učiněnou poškozenému. Jednání obviněného nelze než považovat za běžný případ trestného činu vydírání, a aplikace zásady subsidiarity trestní represe proto nepřichází v úvahu. Obviněný zcela nepřípustně a nekorektně využil svého dřívějšího obchodního vztahu k poškozenému MUDr. L. Ř. a společnosti D.I.C., znalosti specifického prostředí, v němž se obchodování s diamanty realizuje, a za účelem neoprávněného obohacení zneužil informací o poškozeném, svém dřívějším klientovi. Právě s ohledem na tyto okolnosti je vyloučen závěr, že čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestnosti.
Jakkoliv lze jistě připustit, že majetkový spor mezi obviněným a poškozeným a vypořádání nároků obviněného mohl být primárně řešen v řízení občanskoprávním, nemůže být taková okolnost v konkrétním případě překážkou pro vyvození trestní odpovědnosti. Princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010 aj.). Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky (k tomu též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Byl-li spáchán čin, kterým byly naplněny všechny formální znaky trestného činu, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody či bezdůvodného obohacení, které byly způsobeny trestným činem. Smyslem trestního řízení je totiž podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1594/2011). O takovou situaci se v posuzovaném případě zcela evidentně jednalo.
Přijmout není možné ani argument obviněného, že jednání poškozeného a podání trestního oznámení bylo promyšlené a poškozený si tak vytvářel podmínky pro to, aby se „vyvinil“ z uznaného zaplacení dluhu. Toho nemohl docílit jinak, než že bude prokázána trestná činnost druhé strany související s uzavřenou smlouvou, kdy trestným činem byla potlačena svobodná vůle poškozeného, v civilním řízení žalobce, k uzavření předmětné dohody. Tento motiv má podle něj doložit skutečnost, že několik dnů po podání trestního oznámení poškozený podal za svoji společnost k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 civilní žalobu pro neplatnost uzavření dohody o uznání dluhu, jelikož jednáním jedné ze stran závazku byl spáchán trestný čin. Sama okolnost, že byla podána žaloba pro neplatnost uzavření dohody o uznání dluhu, nijak nepotvrzuje předem promyšlené jednání poškozené. Poškozený sám žádné kontakty s obviněným neinicioval a proti výše specifikovanému motivu poškozeného mluví především samotné jednání obviněného, jím 23. 9. 2013 zaslaná SMS, jakož i obsah hovoru na schůzce s poškozeným dne 15. 11. 2013 (č. listu 88 až 106). Odvolací soud proto nepochybil, pakliže na toto vysvětlení obviněného nepřistoupil (str. 6 usnesení).
Dovolací soud shledal, že napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu