ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1433.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1433/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněného D. I. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 244/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 63/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. I. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 6 T 63/2015, byl obviněný D. I. D. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 244/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 28. 12. 2014 v době kolem 00:15 hodin v P. v ul. H., u vchodu, zezadu svedl na zem poškozeného M. H., v důsledku čehož mu způsobil drobnou odřeninu zápěstí pravé ruky, při tom poškozenému rozepnul bundu a následně i vnitřní kapsu bundy, ze které mu odcizil koženou peněženku černé barvy s logem "C", obsahující občanský průkaz, řidičský průkaz, kartu pojištěnce OZP, platební kartu banky Raiffeisenbank, platební kartu mBank – vše vydané na jméno poškozeného M. H., dále platební kartu ČSOB, členskou kartu Relax Days, členskou kartu Sun Solar Studio, zákaznickou kartu Euro Shell, zákaznickou kartu České pošty, členskou kartu Makro, vše vydané na jméno poškozeného M. H. a finanční hotovost ve výši 20.000 Kč, a následně z místa činu utekl pryč i s odcizenou peněženkou, která byla později nalezena bez finanční hotovosti a části karet v ul. N. P. v P. – H. náhodným kolemjdoucím.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Namítl, že se jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil; měl za to, že nalézací soud rozhodl v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. U hlavního líčení vypověděl, že v noci z 27. na 28. 12. 2014 prohledával na Ch. popelnice. Soudy však k jeho výpovědi přistupovaly jako k a priori nepravdivé, což odporuje zásadám presumpce neviny. Poškozený M. H. jej neoznačil za útočníka, svědek P. pouze potvrdil, že rozhodné noci konzumoval alkohol. Z výpisů z telekomunikačního provozu se nepodává, že se skutek stal. Odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, nemůže být usvědčujícím důkazem. Jedná se o nepřímý důkaz, na jehož podkladě nelze založit rozhodnutí o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 337/2013). Navíc s ohledem na jeho stručnost a absenci odůvodnění (podrobný popis postupů a metody vyhotovení) vylučuje jakýkoliv přezkum. Je v rozporu s právy obviněného, aby odborné vyjádření nedostálo podmínkám a požadavkům kladeným na znalecké posudky (§105 až §111 tr. ř.). Dodal, že jeho DNA se na bundu poškozeného mohla dostat různými způsoby. Podle něj není ani vyloučeno, že odborné vyjádření je vadné a že vzorek DNA se na bundě poškozeného nenacházel. Setrval na svém přesvědčení, že má-li být nález jeho DNA na bundě poškozeného usvědčujícím důkazem, musí být vypracován znalecký posudek, z nějž bude vyplývat způsob, jakým byl prováděn odběr biologického materiálu, jakým byl tento množen a jak probíhalo statistické hodnocení. Je nezbytné, aby se s takovým posudkem seznámil a vyjádřil se k němu, aby znalec, který jej vypracoval, byl vyslechnut a aby mu při výslechu mohli s obhájcem klást otázky. Skutečnost, že vzorek jeho DNA, který byl odebrán z bundy poškozeného, již neexistuje, a provedení důkazu tak nelze zopakovat, nemůže jít k jeho tíži.
I kdyby připustil, že se vytýkaného jednání dopustil, nemohl jím i tak spáchat zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Násilím, jehož se měl vůči poškozenému dopustit, má být „svedení zezadu na zem“. Není však zřejmé, co se svedením na zem rozumí. Ani z výroku o vině, ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, že by poškozený kladl odpor, že by se odporu z důvodu vědomí fyzické převahy obviněného zdržel nebo že by obviněný uvedl poškozeného lstí do stavu bezbrannosti. Zdůraznil, že ne každý fyzický kontakt mezi osobami lze považovat za násilí. V řízení bylo prokázáno, že poškozený před napadením konzumoval alkohol. Byť nelze určit stupeň jeho opilosti, s ohledem na jeho výpověď a okolnosti případu je zjevné, že byl vyšší. Nebyl si jist, kolik lidí jej napadlo, útočníka nebyl schopen popsat, natož jej identifikovat, způsob napadení popsal jako svedení na zem, incident ohlásil až druhý den ráno a odmítl se podrobit testu na přítomnost alkoholu v krvi. Vzhledem k těmto skutečnostem, k tomu, že poškozený útok neoznačil za agresivní nebo surový, a rovněž s ohledem na gramatický a logický výklad „svedení poškozeného na zem“ je pravděpodobné, že obviněný zachytil poškozeného, jenž postrádal stabilitu, a šetrně jej usadil na trávník. Zabránil jeho nebezpečnému pádu na chodník a jednal ve prospěch jeho zdraví. Samotné vytažení peněženky z náprsní kapsy nezakládá trestní odpovědnost za zločin loupeže. Uzavřel, že se nedopustil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a zprostil jej obžaloby. Neshledá-li důvod pro zproštění obžaloby, aby odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
V posuzované trestní věci neshledal Nejvyšší soud žádný, natožpak extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutkové zjištění soudů o tom, že obviněný použil proti poškozenému násilí, jež spočívalo v tom, že jej zezadu silou svedl na zem, v důsledku čehož mu způsobil drobnou odřeninu zápěstí pravé ruky, při tom poškozenému rozepnul bundu a následně i vnitřní kapsu bundy, ze které mu odcizil koženou peněženku s doklady, platebními kartami označených bank a finanční hotovost ve výši 20.000 Kč, a následně z místa činu utekl pryč i s odcizenou peněženkou, má v provedených důkazech oporu. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, náležitě vyložil, proč jí neuvěřil, proč závěr o vině obviněného vystavil na usvědčujících důkazech v podobě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, přičemž akcentoval, že stopa DNA, kterou obviněný zanechal v místě, kde se peněženka poškozeného v době jeho přepadení nacházela, tedy na zipu náprsní kapsy bundy poškozeného, nemá jiné logické vysvětlení, než že to byl právě obviněný, kdo poškozeného přepadl a násilím mu vzal peněženku i s jejím obsahem. Nejde však o osamocený důkaz o vině obviněného, jak se snaží obviněný argumentovat v dovolání. V kontextu s dalšími nepřímými důkazy, tj. úředními záznamy na č. listu 160, 162 až 165, výpisy z telekomunikačního provozu, z nichž vyplývá, že mobilní telefon užívaný obviněným byl lokalizován v místě, kde byl čin spáchán, výpovědí poškozeného o místě a způsobu provedení činu, lze uzavřít, že souhrn opatřených a provedených důkazů tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu viz č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů soustředily svoji pozornost i ke stěžejní námitce obviněného zpochybňující validitu odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, jež vyústila v požadavek obhajoby na zpracování znaleckého posudku k vyhodnocení zajištěného biologického materiálu. V této souvislosti nelze než připomenout, že odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (viz č. listu 94 až 97) je vzhledem k otázce, jež měla být v konkrétním případě řešena, relevantním důkazem. Nalézací soud, vypořádávaje se s verzí obviněného, podle níž to byl on, kdo byl neznámým opilým mužem (podle všeho poškozeným) napaden, jednak přiléhavě připomněl, za jaké důkazní situace je tato obhajoba uplatněna, jednak také odmítl námitky obhajoby ohledně nevěrohodnosti odborného vyjádření. Vyložil, že odborné vyjádření jasně vymezuje metodu a způsob zkoumání stopy DNA (o způsobu jejího sejmutí byla pořízena fotodokumentace), jakož i míru pravděpodobnosti, s níž byla ve stopě identifikována DNA obviněného. Odvolací soud jeho závěry označil za výstižné a sám předeslal, že nesouhlasí s tvrzením obviněného, že výsledek odborného vyjádření má nižší hodnotu, jelikož nebyl proveden formou znaleckého posudku. Poznamenal, že nelze mít za vadu, nebyl-li takový znalecký posudek opatřen, navíc to ani není možné, protože z odborného vyjádření vyplývá, že předložená stopa byla zkoumáním spotřebována. Odvolací soud taktéž upozornil, že obviněný přichází s verzí o tom, že měl být přepaden neznámým mužem, jakož i jím předestřeným modelem způsobu přenosu DNA až při seznámení s výsledky vyšetřování, kdy měl již k dispozici výsledky odborného vyjádření z odvětví genetiky. Zdůraznil, že jiná možnost zanesení stopy DNA obviněného na vnitřní stranu bundy než přímým kontaktem není reálná, přičemž způsob popsaný poškozeným nález zajištěné stopy přesvědčivě vysvětluje a jeho výpověď je – na rozdíl od výpovědi obviněného – věrohodná.
Je zjevné, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, v odvolání coby řádném opravném prostředku a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Rozhodně nelze přijmout tvrzení obviněného, že soudy a priori přistoupily k jeho výpovědi jako k nepravdivé, čímž tak měly porušit zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny. Sama okolnost, že hodnocení provedených důkazů nekonvenuje představám obviněného, neznamená, že byly hodnoceny vadně, či že mezi vyzněním takového důkazu a způsobem jeho zhodnocení je dokonce extrémní nesoulad.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je (posuzováno s jistou benevolencí, poněvadž i zde byly uplatněny námitky převážně skutkové povahy) významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti lze poznamenat, že konkrétní výhrady proti právnímu posouzení skutku též jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku obviněný neuplatnil.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).
V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností patrno, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. I pohrůžka bezprostředního násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí proto předcházet zmocnění se věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tudíž zmocnění se věci předcházet. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728-1729., č. 1/1980, 11/2011 Sb. rozh. tr. aj.).
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci tím, že zezadu svedl na zem poškozeného M. H., v důsledku čehož mu způsobil drobnou odřeninu zápěstí pravé ruky, při tom poškozenému rozepnul bundu a následně i vnitřní kapsu bundy, ze které mu odcizil koženou peněženku obsahující již označené doklady, členské karty, platební kartu banky Raiffeisenbank, platební kartu mBank, platební kartu ČSOB a finanční hotovost ve výši 20.000 Kč, a následně z místa činu utekl pryč i s odcizenou peněženkou.
Skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů dovolují vyslovit závěr, že uvedené jednání obviněného charakteristické rysy zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nese. Jakkoliv si lze představit výstižnější, případně i přiléhavější popis skutku, zejména jde-li o způsob použitého násilí, není žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že se obviněný vůči poškozenému dopustil násilného útoku a že násilí zde bylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci.
Obviněný vytkl, že popis užitého násilí, je-li nalézacím soudem označováno tak, že poškozený byl „zezadu sveden na zem“, není přesvědčivý, není zřejmé, co vlastně svedení na zem je, není zřejmé, v čem takové jednání spočívá a jak prakticky vypadá. Současně ale s důrazem na zjištěnou konzumaci alkoholu poškozeným vyložil, že „svedení poškozeného na zem“ odpovídá zachycení stabilitu postrádajícího poškozeného a jeho šetrné usazení na trávník. Podle obviněného tímto jednáním mohl zabránit nebezpečnému pádu poškozeného na chodník; samotné vytažení peněženky z náprsní kapsy poškozeného nezakládá trestní odpovědnost za zločin loupeže. Námitky obviněného ale nemohou obstát.
Jak již bylo řečeno dříve, popis skutku v zákonném znaku „proti jinému užil násilí“ zvolený nalézacím soudem není zcela výstižný, užil-li formulace „zezadu svedl na zem poškozeného M. H., v důsledku čehož mu způsobil drobnou odřeninu zápěstí pravé ruky“, a námitky obviněného nejsou nevěcné. Pouhé poněkud nevhodné či nepřesné slovní vyjádření skutkového děje ale nelze preferovat před skutečně prokázaným dějem. Z výpovědí poškozeného, o niž se nalézací soud opíral a vycházel z ní, se jasně podává, že ze strany obviněného šlo o útok, tj. použití fyzické síly, který byl neočekávaný a rychlý. Popisuje jej tak, že obviněný jej srazil a svedl na zem (č. listu 54, 55, 209, 210), v hlavním líčení (č. listu 210) upřesnil, že „pachatel jej silou svedl na bok na zem“, což koresponduje i s rekapitulací obsahu jeho výpovědi v rozsudku nalézacího soudu (strana 2). Věrohodnosti tohoto způsobu provedení činu odpovídá i následek v podobě drobné oděrky zápěstí pravé ruky. Evidentně se nejednalo o jakési šetrné usazení na trávník, jak uvádí obviněný v dovolání.
Obviněný tedy použil vůči poškozenému násilí, byť nijak výrazné intenzity, a to v souvislosti s tím, že tak chtěl překonat očekávaný odpor poškozeného a získat věci, které měl poškozený uloženy v bundě; jeho úmysl se tedy vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohl věcí zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Je evidentní, že se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolací soud shledal, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným mimo jiné i zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou soudů posoudily všechny zjištěné rozhodné skutečnosti. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu