ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.26.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 26/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2015 dovolání obviněného T. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 41/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 3 T 41/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 3 T 41/2013, byl obviněný T. R. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. H., nemajetkovou újmu v částce 50.000 Kč a poškozené D. H., nemajetkovou újmu v částce 50.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora uvedeného zločinu dopustil tím, že v přesně nezjištěném období, nejméně od dubna 2012 do 12. prosince 2012, v případě nezletilého M, H, s výjimkou období od 9. 5. 2012 do července 2012, kdy byl M, hospitalizován na psychiatrii a následně byl u své babičky a svého biologického otce, a dále vyjma období do konce října 2012, kdy byl M, opět v péči svého biologického otce, ve společně užívaném bytě v P., ulici B., týral nezletilou D. H., a nezletilého M. H., a to tak, že v době, kdy mu byly děti svěřeny jejich matkou a zároveň jeho družkou R. H., do péče, tyto nutil dodržovat přesně jeho příkazy a jejich nedodržování trestal pohlavky, koupelemi ve studené vodě, bitím, klečením na sušeném hrachu s předpaženýma rukama, vulgárně jim nadával, dále pokud děti nesnědly jídlo ve stanoveném časovém limitu, musely zbytek dojíst ze záchodového prkénka, hrozil jim, že na ně poštve psa, což nejméně v jednom případě vůči nezletilé D. udělal, nutil je psát tresty, ve kterých se o sobě musely vyjadřovat vulgárními výrazy, a vyhrožoval jim, pokud vše oznámí matce, fyzickou likvidací a zastřelením rodiny, a svým jednáním způsobil nezletilým dětem drobná zranění v podobě škrábanců, modřin v oblasti zad a předloktí a u nezletilého M. svým chováním přispěl k rozvoji psychických potíží.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 3 T 41/2013, byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, stal. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození M. H., a D. H., odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 61 To 333/2013, byl citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 3 T 41/2013, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanoveními §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. ř. Přestože provedl rozsáhlé dokazování, důkazy nehodnotil tak, jak je stanoveno v §2 odst. 6 tr. ř. Městský soud v Praze pochybení nalézacího soudu nenapravil a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Obviněný je přesvědčen, že postup soudů je v rozporu s jednou ze základních zásad trestního řízení a nutně i v rozporu s právem na spravedlivý proces. Domnívá se, že nezákonně provedené dokazování vedlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a namítl, že nalézací soud, jenž jej uznal vinným, vycházel (pomineme-li doplněné svědecké výpovědi K. K. a V. K., jež svědčily v jeho prospěch) z totožného rozsahu dokazování jako ve svém zprošťujícím rozsudku. Aniž by se soud zabýval hodnocením již provedených důkazů, svoje předchozí rozhodnutí přehodnotil a uznal obviněného vinným. Nalézací soud o vině obviněného rozhodl pouze na základě své úvahy na str. 12 rozsudku. Tuto svou úvahu však nijak nezdůvodnil. Je proto evidentní, že soud při svém druhém rozhodnutí usiloval o to, aby vyhověl názoru odvolacího soudu. Odvolací soud však zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušil z důvodu, že nalézací soud nedostál své povinnosti uvedené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 5 tudíž zrušující usnesení odvolacího soudu chybně interpretoval. Uvedené pochybení, jež obviněný v řádném opravném prostředku namítal, zůstalo bez povšimnutí, odvolací soud se jeho námitkami nezabýval.
Obviněný uzavřel, že rozhodnutí soudů jsou neúplná, nesrozumitelná a nepřesvědčivá. Měl za to, že v odsuzujícím rozsudku je z převážné části zkopírován obsah zprošťujícího rozsudku, přičemž samotné odůvodnění viny je projevem rezignace na názor odvolacího soudu obsažený v jeho zrušujícím usnesení. Je přesvědčen, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný podané dovolání následně doplnil o podnět adresovaný soudu prvního stupně. V tomto podnětu navrhl předsedovi senátu, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu, aby výkon rozhodnutí soudu prvního stupně přerušil. Pro případ, že tak předseda senátu soudu prvního stupně neučiní, požádal jej, aby jeho podnět postoupil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí (srov. §265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný uvedl, že splnění povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích formou splátek je pro něj aktuálně velmi obtížné, přičemž splnění této povinnosti najednou je pro něj v podstatě nemožné. Obviněný je přesvědčen, že v situaci, kdy se podle jeho názoru jeví, že jeho dovolání může být úspěšné, byť i jen částečná náhrada nemajetkové újmy byla citelným zásahem do jeho práv.
Předseda senátu soudu prvního stupně postup podle §265h odst. 3 tr. ř. nenavrhl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podotkla, že důvody dovolání jsou uspořádány tak, že v dovolání není možné namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů či nesprávnost skutkových zjištění. Zdůraznila, že v dovolacím řízení je dovolací soud povinen vycházet z konečného skutkového zjištění, ke kterému dospěly soudy v původním řízení, a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Podle mínění státní zástupkyně by při ryze formálním přístupu nebylo možné výhrady obviněného považovat za relevantní. Námitky, že se soudy zpronevěřily postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. a nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy, jsou procesního charakteru a pod uplatněný dovolací důvod je podřadit nelze. Státní zástupkyně však poznamenala, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Státní zástupkyně konstatovala, že ve světle uvedených zásad je dovolání obviněného důvodné, poněvadž existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu obou stupňů je ve vztahu k jednání obviněného evidentní.
Zopakovala dosavadní průběh trestního řízení, resp. podrobně vylíčila, jakým způsobem soudy v posuzované trestní věci činné rozhodly, přičemž vyzdvihla rozdílné hodnocení důkazů a z toho plynoucí odlišný náhled soudů na jednání obviněného. V uvedeném kontextu poukázala na zásadu volného hodnocení důkazů a poznamenala, že hodnocení důkazů jedním orgánem činným v trestním řízení není závazné pro jiný orgán v trestním řízení. Připomněla, že v důsledku toho nemůže odvolací soud dávat při zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí závazné pokyny týkající se hodnocení důkazů. I když odvolací soud neprovede sám žádné nové důkazy ani nezopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o jejich správnosti (srov. č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud může v takovém případě vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se dopustil podle jeho názoru soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), avšak není oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení jednotlivých důkazů dospět, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit. Má právo pouze dát soudu prvního stupně závazné pokyny k opakování důkazů již provedených nebo k provedení důkazů nových (§264 odst. 1 tr. ř.). Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. č. 53/1992 Sb. rozh. tr.).
Státní zástupkyně podotkla, že v nejúplnější podobě nalézá zásada volného hodnocení důkazů svůj výraz v hlavním líčení, a to tehdy, pokud všechny dosažitelné důkazy byly již provedeny. V souvislosti s tím zmínila, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení konstatoval rozsah dokazování za úplný, avšak nalézacímu soudu vytknul nelogičnost v hodnocení důkazů. Tuto nelogičnost ale nevysvětlil, resp. neuvedl, které závěry nalézacího soudu jsou provedeným dokazováním vyloučeny nebo zpochybněny. Naopak sám upozornil na to, jaké důkazy má nalézací soud upřednostnit před důkazy ostatními, a to i přes to, že další provedené důkazy obsah upřednostněných důkazů nepodporují.
Poznamenala, že způsob hodnocení důkazů musí být v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení, které jsou stanoveny zásadou sporu, zásadou totožnosti, zásadou o vyloučeném třetím a zásadou dostatečného důvodu. Na těchto principech jsou utvářeny formálně logické soudy a způsob hodnocení důkazů v intencích těchto požadavků odpovídá požadavkům na uplatnění induktivní a deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek, k němuž soud v podobě výsledného hodnocení důkazů dojde, musí racionálně vycházet z premis, jimiž jsou provedené důkazy.
Podle názoru státní zástupkyně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 3 T 41/2013, uvedeným zásadám neodpovídá, poněvadž vina obviněného z důkazů jednoznačně nevyplývá. Státní zástupkyně je přesvědčena, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině nemají jasné zakotvení ve svědeckých výpovědích obou poškozených nezletilých dětí, nezletilé D. a M. H. Uvedené výpovědi nejsou podporovány v zásadě žádnými jinými důkazy, vyjma značně emočně laděných výpovědí matky R. H. a babičky V. P., kdy však ani výpovědi těchto svědkyň nekorespondují s údaji o týrání, které ve svých výpovědích uvádí poškozené děti. Má za to, že stranou pozornosti zůstala predispozice zejména poškozeného nezletilého M. H. ke lhavosti, která byla objektivně zaznamenána, a v minulosti dokonce zmiňována matkou. Soud se odpovídajícím způsobem nevyrovnal ani s případnou sourozeneckou loajalitou, která v uvedeném ohledu mohla fungovat mezi nezletilou D. a M. H., kdy sestra mohla potvrdit lživé obvinění staršího bratra. Podle jejího mínění zůstal upozaděn i případný motiv obou sourozenců svědčit v neprospěch druha matky v situaci, kdy se děti cítily ohroženy, jelikož se matka za obviněného hodlala vdát a byla s ním těhotná. Uvedený motiv se objevuje ve zprávách orgánu sociálně právní ochrany dětí a byl zmiňován samotnou matkou. Pokud jde o obecnou věrohodnost obou poškozených, státní zástupkyně se domnívá, že znalecké zkoumání ohledně této otázky lze považovat za úplné. Za úplné však nepovažuje řešení otázky specifické věrohodnosti, tedy věrohodnosti vztahující se k samotnému skutku, jelikož znalec se nevyjádřil k tomu, zda nezletilí poškození mohli své negativní emoce vůči obviněnému promítnout do falešného obvinění. Podle jejího názoru nebyla otázka specifické věrohodnosti poškozených znaleckým zkoumáním náležitě objasněna; bylo pouze konstatováno, že není vyloučeno, že obě děti lžou. Státní zástupkyně má za to, že na týrání, jehož se měl obviněný dopustit, je třeba nazírat rovněž optikou zvláštních projevů týrání. V souvislosti s tím považuje za zarážející zejména způsob týrání poštváním psa, se kterým děti v rodině vyrůstaly a který byl na ně zvyklý. Je jen stěží uvěřitelné, že by takový pes na povel obviněného na děti útočil. Nabízí se proto, aby dokazování bylo doplněno pořízením znaleckého posudku z oboru kynologie. Co se týče formy týrání, kdy měly děti být nuceny jíst na toaletě, tato neodpovídá dennímu režimu. V době, kdy k tomu mělo dojít, byla již matka dětí doma, neboť společně večeřeli. Státní zástupkyně se domnívá, že tvrzení dětí o tom, v jakých souvislostech se uvedená forma týrání měla odehrát, rovněž není souladné, neboť každé z dětí o uvedené okolnosti vypovídá odlišným způsobem. Nezletilý M. H. vypověděl, že jej obviněný měl poslat jíst na záchod, a to v přítomnosti matky, která se jej měla zastat, přičemž z výpovědi nezletilé D. H. taková okolnost nevyplývá. Podle státní zástupkyně nebylo nadto zjištěno, že by obviněný byl strukturou své osobnosti náchylný k chování, jež je mu kladeno za vinu. Nalézací soud ve svém rozhodnutí nevysvětlil, proč své skutkové závěry opřel právě o výpovědi obou nezletilých poškozených, tedy o důkazy, které nejsou podporovány žádným jiným relevantním důkazem. Dále též upozornila, že ve výroku o vině se pouze paušálně konstatuje, že obviněný svým jednáním způsobil nezletilým dětem drobná zranění v podobě škrábanců a modřin v oblasti zad a předloktí, přičemž se neuvádí, jakým mechanismem měl obviněný tato zranění dětem způsobit. Navíc nebylo vyloučeno, zda tato poranění děti neutrpěly jinak.
Státní zástupkyně uzavřela, že nalézacímu soudu se prozatím nepodařilo překlenout protichůdnost obou skupin důkazů a vysvětlit, proč své skutkové závěry opřel právě o výpovědi nezletilých poškozených, když o jejich pravdivosti existují důvodné pochybnosti, a to nejen z titulu vnitřní rozpornosti, ale i s ohledem na to, že nekorespondují s ostatními důkazy. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 3 T 41/2013, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se prostřednictvím svého zmocněnce JUDr. M. Ř. vyjádřili nezletilí poškození M. H. a D. H. Učinili tak, třebaže dovolatel výslovně nenapadl správnost výroku o náhradě škody, jež se nezletilých poškozených dotýká, k čemuž jedinému by byli oprávněni se vyjádřit. Za takových okolností není třeba obsah jejich vyjádření zevrubně rekapitulovat. Postačí v krátkosti uvést, že podle poškozených se argumentace obviněného obsažená v mimořádném opravném prostředku netýká právního posouzení skutku, nýbrž skutkových zjištění, která poškození považují za správná. Poškození mají za to, že vina obviněného z provedených důkazů vyplývá, přičemž za případné nesprávné hmotně právní posouzení označují absentující odsouzení za trestný čin vydírání, jehož se obviněný podle jejich názoru rovněž dopustil. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že ve své rozhodovací praxi připouští, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Z textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem porušení principů spravedlivého procesu z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy beze zbytku nedostály. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, nemají jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jak vyplývá z geneze posuzované věci.
Rozsudkem ze dne 19. 7. 2013 sp. zn. 3 T 41/2013 Obvodní soud pro Prahu 5 obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Zároveň byli nezletilí poškození M. H. a D. H. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud ve svém rozsudku stručně shrnul obsah jednotlivých výpovědí, znaleckých posudků i dalších především listinných důkazů a dospěl k závěru, že existuje podezření, že obviněný se trestné činnosti dopustil, ale nelze dospět k jednoznačnému závěru o vině, což nemůže pro odsuzující rozsudek postačovat. V rámci hodnocení výpovědí poškozených i svědků zhodnotil subjektivní okolnosti především z úhlu pohledu motivací jednotlivých svědků chránit blízkého a známého člověka nebo naopak snahy poškodit svou výpovědí osobu nenáviděnou a současně i objektivní okolnosti, které mají na výpověď vliv. Na podkladě takového pečlivého zhodnocení pak jednotlivé výpovědi srovnal s tím, co bylo zjištěno jinými důkazy a z toho určil hodnověrnost jednotlivých výpovědí. Pokud jde o výpovědi nezletilých poškozených, soud v rámci objektivních okolností přihlédl především k jejich věku a nezralosti, neboť i tyto okolnosti jsou pro posouzení jejich svědeckých výpovědí důležité. Při hodnocení důkazů soud dospěl k závěru, že výpovědi obou nezletilých dětí stojí fakticky zcela osamoceny, a to přestože samy líčí, že jejich matka měla alespoň o části jednání obviněného vědět, resp. že o tom, co se jim dělo, říkaly také babičce. Konstatoval, že svědecké výpovědi matky R. H. ani babičky V. P. však o tom nesvědčí, a to i přes negativistický postoj obou zmíněných svědkyň vůči obviněnému. Vyhodnotil rovněž, že onen negativistický postoj k obviněnému zaujala R. H. až po oznámení trestné činnosti, respektive potom, co její děti sdělily, jakým způsobem se k nim její druh chová. V uvedené souvislosti nalézací soud vyzdvihl, že ani nikdo z pedagogů ani z lékařů nezaznamenal, že by děti byly týrány, a to i v situaci, kdy nezletilý M. byl krátce před inkriminovaným obdobím i během něho po relativně dlouhou dobu hospitalizován na psychiatrii. Navíc nalézací soud upozornil na to, že po celé inkriminované období, což vyplývalo z opatrovnického spisu vedeného orgánem sociálně právní ochrany dětí, byl vliv obviněného na rodinu ze strany matky dětí R. H. chválen, kdy naopak konfliktní byl zjevně vztah její i dětí k jejich biologickému otci. Soud rovněž vyhodnotil, že jednání, kterým měl obviněný úkorně na děti působit, je těžko uvěřitelné, pokud jim měl dávat opsat text, ve kterém o sobě musely vytvořit dehonestující prohlášení, které musely více než tisíckrát opsat, pokud na ně měl poštvat psa, se kterým si děti obvykle hrály, pokud měly klečet na hrachu a jíst na záchodě. Soud se zamyslel rovněž nad tím, že některé praktiky vůči dětem obviněný ani nemohl uplatnit, neboť mu v tom objektivně bránil denní režim rodiny. V neposlední řadě soud upozornil, že nezletilý M. měl v minulosti problémy se lhaním, kdy uvedenou okolnost srovnal se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z níž vyplynulo, že znalci nemohou vyloučit, že obě děti lžou. Jestliže pak ani znaleckým posudkem, který byl pořízen na obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, nebyla zjištěna specifická zvýšená ani patologická agresivita vůči ženám a dětem, kdy nebyly zjištěny ani žádné nápaditosti psychopatologického charakteru, nemohl soud závěr o vině opřít o žádný důkaz.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 61 To 333/2013 označený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu rozhodl, přičemž své výhrady vznesl zejména vůči způsobu hodnocení důkazů. Na jedné straně odvolací soud zhodnotil, že provedené důkazy činí dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí, na druhé straně však obvodnímu soudu vytkl, že nedostál ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ohledně hodnocení provedených důkazů, neboť tyto nehodnotil ani jednotlivě ani ve vzájemném souhrnu. Dále vytkl nalézacímu soudu, že ignoroval výpovědi nezletilých dětí, jejich matky a babičky, neboť je paušálně odmítl a bagatelizoval. Nalézací soud podle jeho mínění nepostupoval správně, pokud zcela bez povšimnutí ponechal skutečnost, že nezletilá D. i nezletilý M. vypovídali ve věci neměnným způsobem a nepřihlédl přitom k tomu, že znalci u dětí nezjistili bájivou lhavost ani nezpochybnili schopnost dětí reprodukovat prožitý děj. Odvolací soud uzavřel, že zůstalo neodůvodněno, proč soud dospěl k závěru, že se skutek nestal. Uvedený závěr odvolací soud označil za ukvapený a rozsudek za nepřezkoumatelný.
V novém hlavním líčení bylo na návrh obhajoby doplněno dokazování výslechy svědků V. K., kolegy obviněného, a K. K., matky obviněného. Oba svědci vypověděli o bezproblémovém vztahu obviněného a nezletilé D. Nalézací soud poté ve svém odsuzujícím rozsudku shrnul veškerý obsah dokazování včetně původního hodnocení důkazů a konstatoval, že se zřetelem k výtkám vyřčeným odvolacím soudem proti jeho prvnímu zprošťujícímu rozhodnutí shledává nadále pouze jedinou cestu přípustného hodnocení důkazů, jež vede k závěru o vině obviněného. Uvedl, že „proto pouze stručně rekapituluje, že v souladu s pokyny odvolacího soudu vychází při svém skutkovém závěru o vině obviněného ze souladných výpovědí obou nezletilých dětí M. a D., u nichž byla znaleckým zkoumáním zjištěna nadprůměrná inteligence, nenarušená schopnost reprodukovat prožitý děj, nebyla oproti tomu zjištěna bájivá lhavost. Výpovědi obou dětí jsou navíc podporovány výpověďmi jejich babičky a matky R. H. a V. P., přičemž argumentace jejich nepřátelstvím k obviněnému je bezdůvodná (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 61 To 333/2013, na str. 3)“. Poté, co upřesnil období, kdy docházelo k týrání nezletilého M., pak nalézací soud uzavřel, že obviněný se dopustil zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (viz str. 12, 13 rozsudku).
Odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, jímž bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto, mimo jiné konstatoval, že „v případě druhého, odsuzujícího rozsudku je třeba mít za to, že přímé výpovědi proti obviněnému spočívající sice na výpovědi nezletilých dětí, autenticita údajů, které děti uvedly, je podle znaleckého zkoumání velká a není důvod děti za údaje, které uvedly, jakýmkoliv způsobem postavit do role nevěrohodných svědků. Jestliže obvodní soud za této důkazní situace, kdy sám uvádí, že není v jeho silách již posílit novými relevantními argumenty či skutečnostmi skutkový děj, „mu nezbývá, než akceptovat závěr odvolacího soudu, že způsob hodnocení důkazů (v případě prvního rozsudku) je v rozporu s trestním řádem“ (str. 4 usnesení). Odvolací soud též dodal, že týrání druhé osoby bývá zpravidla latentní, pokud týraná osoba nevykazuje zdravotních změn, které jsou viditelné pro další osoby a je prakticky pravidlem, že trestná činnost, pokud vůbec vyjde najevo, je po delší dobu páchána, aniž by proti pachateli bylo jakkoli zakročeno.
Zásada volného hodnocení důkazů je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Trestní řád v ustanovení §2 odst. 6, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti).
Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
Státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného výstižně upozornila, že i když odvolací soud neprovede sám žádné nové důkazy ani nezopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o jejich správnosti. Odvolací soud může v takovém případě vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se dopustil podle jeho názoru soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), avšak není oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení jednotlivých důkazů dospět, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit. Má právo pouze dát soudu prvního stupně závazné pokyny k opakování důkazů již provedených nebo k provedení důkazů nových ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. (srov. č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). To ovšem odvolací soud v posuzované věci neučinil, v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmínil, že provedené důkazy činí dostatečný skutkový základ a nebude tedy třeba, aby byly doplňovány, pokud je strany v dalším řízení nenavrhnou a obvodní soud je nebude považovat za nezbytně nutné pro spravedlivé rozhodnutí. Stěžejní vada v pořadí prvního zprošťujícího rozsudku spočívala podle odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně nedostál požadavkům kladeným na hodnocení důkazů, důkazy nehodnotil ani jednotlivě, ani ve vzájemném souhrnu (viz v podrobnostech str. 3 usnesení odvolacího soudu).
V této souvislosti nutno zmínit, že podle ustálené judikatury soudů platí, že jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že hodnocení důkazů jedním orgánem činným v trestním řízení není závazné pro jiný orgán v trestním řízení, v důsledku čehož nemůže odvolací soud – bez dalšího – dávat při zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí závazné pokyny týkající se hodnocení důkazů.
Podle §264 odst. 1 tr. ř. soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, avšak tato povinnost není bezvýjimečná. Soud prvního stupně totiž není vázán právním názorem odvolacího soudu, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ. Proto v případě, že by soud prvního stupně na základě vlastního úsudku dospěl k potřebě doplnit dokazování (byť odvolací soud mu v tomto směru žádnou povinnost neuložil) a po provedení dalších důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním, nic by mu nebránilo, aby úměrně tomu upravil (třeba i významným způsobem) popis skutku. Pak by ovšem právní názor odvolacího soudu již pro něj nebyl závazný. Proto i za situace, kdy odvolací soud v přezkoumávané věci sice zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, avšak současně mu věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, určitý prostor ke změně, ale také zachování skutkových zjištění mu tím nepochybně dal (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tz 45/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013).
Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 61 To 333/2013, soudu prvního stupně vytknul nelogičnost v hodnocení důkazů, aniž by ale přesvědčivě vysvětlil, které závěry nalézacího soudu jsou provedeným dokazováním vyloučeny nebo zpochybněny. Naopak sám upozornil na to, jaké důkazy má nalézací soud upřednostnit před důkazy ostatními, a to i přes to, že další provedené důkazy obsah jím preferovaných důkazů nepodporují. Akcentoval, že nezletilí M. a D. a vypovídali neměnným způsobem, přičemž znalci psychologové u nich nezjistili bájnou lhavost, obě děti jsou nadprůměrně inteligentní, jejich schopnost reprodukovat prožitý děj není ničím narušena. Totéž v zásadě potvrdil i v usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, a vyvodil závěr, že „je třeba mít za to, že přímé výpovědi proti obviněnému spočívají sice na výpovědi nezletilých dětí, autenticita údajů, které děti uvedly, je však podle znaleckého zkoumání velká a není důvod děti za údaje, které uvedly, jakýmkoli způsobem postavit do role nevěrohodných svědků“ (str. 4 usnesení).
Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině tak nemají pevnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Jak zmínil nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2013, důkazní situace, jejímž klíčovým prvkem jsou svědecké výpovědi nezletilých svědků M. a D. H., je dosti komplikovaná a zakládá důvodné podezření, že se obviněný jednání, jež mu bylo za vinu obžalobou a jímž byl nakonec i uznán vinným odsuzujícím rozsudkem, dopustit mohl, což ale ke spolehlivému závěru o jeho vině nepostačuje.
Lze dozajista souhlasit s názorem odvolacího soudu, že není důvod postavit děti za údaje, které uvedly, do role nevěrohodných svědků, což ale neznamená, že výpovědi svědků není třeba konfrontovat s ostatními ve věci provedenými důkazy, hodnotit je v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a teprve poté učinit odpovídající skutkový závěr. Součástí takových hodnotících úvah soudu je také zkoumání důvěryhodnosti svědků a věrohodnosti jejich výpovědí.
V posuzované věci je nepřehlédnutelné, že výpovědi obou poškozených nezletilých svědků nejsou podporovány v zásadě žádnými jinými důkazy, vyjma výpovědí matky R. H. a babičky V. P., kdy však ani výpovědi těchto svědkyň zcela nekorespondují s údaji o týrání, které ve svých výpovědích uvádějí poškození nezletilí. Nezletilá D. H. např. vypověděla, že se svěřovali babičce V. P., která o všem ví (č. listu 191), tato svědkyně ale uvedla, že jí nezletilý M. popisoval špatné zacházení obviněného s ním začátkem prosince (pozn.: 2013, viz č. listu 377). Stranou pozornosti zůstala predispozice zejména poškozeného nezletilého M. H. ke lhavosti, která byla objektivně zaznamenána, a v minulosti dokonce zmiňována matkou. Soud se odpovídajícím způsobem nevyrovnal ani s případnou sourozeneckou loajalitou, která v uvedeném ohledu mohla fungovat mezi nezletilou D. a M. H., kdy sestra mohla potvrdit lživé obvinění staršího bratra.
Soudy obou stupňů správně soustředily svoji pozornost ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, psychiatrie a klinické psychologie znalců MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., a doc. PhDr. Jany Kocourkové, jehož závěry však nelze ani podceňovat, ale ani démonizovat. Závěr, že u obou dětí byl shledán spíše nadprůměrný intelekt odpovídající pásmu věkové normy, že obě jsou přiměřeně svému věku schopny zapamatovat si prožitý děj a reprodukovat ho, že žádné z nich netrpí bájivou lhavostí, vskutku vypovídají o obecné věrohodnosti poškozených, nikoliv však o věrohodnosti vztahující se přímo k samotnému skutku. Nabízí se, aby se znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, vyjádřila vedle otázky, nakolik mohla být výpověď nezletilé D. ovlivněna „sourozeneckou loajalitou“, také k otázce, zda nezletilí poškození mohli své negativní emoce vůči obviněnému promítnout do falešného obvinění, třebaže se v obecné rovině už vyjádřila v tom smyslu, že u dětí nebyl zjištěn účelový motiv, pro který by nemluvily pravdu. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby dokazování v naznačeném rozsahu doplnil a znalkyni k předmětným otázkám znovu vyslechl.
Nikoli nevýznamná je v daných souvislostech výpověď svědka D. H., otce nezletilých dětí, které s ním často trávily víkend, nezletilý M. u něj nepřehlédnutelnou dobu pobýval. Ten vypověděl, že až do zahájení trestního stíhání proti obviněnému se o případných problémech, které měly mít s obviněným, nezletilí nezmínili, neslyšel to od nikoho z nich, nikdy si na nich nevšiml žádného zranění, nesvěřili se mu ani s případným problémem se psem (viz č. listu 392). Rovněž svědkyně P. B. a S. M., učitelky nezletilých D. a M., uvedly, že děti je o nějakém špatném zacházení ze strany obviněného neinformovaly (viz č. listu 390, 391).
Jak přiléhavě upozornila státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, na týrání, jehož se měl obviněný dopustit, je třeba nazírat rovněž optikou zvláštních projevů týrání. Zarážející je zejména způsob týrání poštváním psa, se kterým děti v rodině vyrůstaly a který byl na ně zvyklý. Je jen stěží uvěřitelné, že by takový pes na povel obviněného na děti útočil. Ostatně i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie se podává, že zde „mohlo dojít k přehánění toho, co děti popisují, že se dělo“ (viz č. listu 372). Co se týče formy týrání, kdy měly děti být nuceny jíst na toaletě, tato neodpovídá dennímu režimu. V době, kdy k tomu mělo dojít, byla již matka dětí doma, neboť společně večeřeli.
Za této situace nelze než konstatovat, že nalézacímu soudu se nepodařilo překlenout protichůdnost obou skupin důkazů a vysvětlit, proč své skutkové závěry opřel právě o výpovědi nezletilých poškozených, když o jejich pravdivosti existují důvodné pochybnosti, poněvadž nekorespondují s ostatními důkazy. Pouhý odkaz na právní názor vyslovený v usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 61 To 333/2013 není dostatečný a nezbavuje soud prvního stupně povinnosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V důsledku toho skutek zjištěný soudy a popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu nebyl způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákoník.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 61 To 151/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 3 T 41/2013, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
S ohledem na výsledek řízení se dovolací soud věcně nezabýval návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, jelikož je obsoletní.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková