ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1052.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1052/2016-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného V. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 9 To 84/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014 byl obviněný V. S., v řízení vedeném rovněž proti obviněným J. K., J. C., R. N., K. K., R. S. a R. E., uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Protiprávní jednání obviněného spočívalo v tom, že v době od 8. 12. 2012 do 23. 1. 2013, a dále pak od 23. 1. 2013 až do 1. 3. 2013, kdy došlo k zajištění nemovitosti policejním orgánem, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení funkcí v úmyslu získat majetkový prospěch, se J. K., J. C., K. K., R. S., V. S. a R. E. pokusili neoprávněně převést vlastnické právo k nemovitostem – budově č. p. … a pozemku parc. č. …, v památkově chráněném území P. – S. M., K., z majitele společnosti STAR INVEST, s. r. o. na společnost Nerexa, s. r. o. zastoupené jednatelem V. S., za účelem následného převodu nemovitostí na dosud nezjištěnou třetí osobu z V. Konkrétně obviněný pak dne 13. 12. 2012 jako jednatel spol. Nerexa, s. r. o., podal na Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha „Návrh na vklad práva vlastnictví do katastru nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti“ ze dne 11. 12. 2012, spolu s „Dohodou o přistoupení k závazku uzavřenou podle §533 zákona č. 40/1964 Sb.“ mezi spol. STAR INVEST, s. r. o. a spol. Nerexa, s. r. o., podle které se spol. STAR INVEST, s. r. o. zavázala, že za ve smlouvě nespecifikovaného dlužníka uhradí pohledávku 68 mil. Kč do 17. 12. 2012 a spolu se „Smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti“ mezi spol. STAR INVEST, s. r. o. jako převodcem (dlužníkem) a spol. Nerexa, s. r. o. jako nabyvatelem (věřitelem), přičemž věděl, stejně jako ostatní obvinění, že jednatel spol. H. T. shora uvedené dokumenty nepodepsal, a při legalizaci podpisů se za tuto osobu vydával R. E. prokazující se neexistujícím občanským průkazem, avšak k vkladu do katastru nemovitostí nedošlo, následně pak obviněný dne 23. 1. 2013 na základě padělané plné moci podal u katastrálního úřadu zpětvzetí návrhu na vklad, ačkoliv věděl, že toto neobsahuje skutečný podpis H. T., ale takový podpis je zfalšován a následně se společně s dalšími obviněnými pokusil učinil opětovné kroky k neoprávněnému převedení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem, kdy dne 30. 1. 2013 podal u katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva, to vše za vědomí, že žádný z dokumentů předložených katastrálnímu úřadu neobsahuje pravý podpis jednatele spol. STAR INVEST, s. r. o. H. T., přičemž hodnota identifikovaných nemovitostí dosahovala ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí částku nejméně 47 293 000 Kč.
V podrobnostech, s ohledem na velmi obsáhlý popis skutkového děje v rozsudku Městského soudu v Praze, odkazuje Nejvyšší soud na výrokovou část uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 9 To 84/2015, zamítl podle §256 tr. ř. podané odvolání obviněného, které učinil společně s dalšími obviněnými – J. K., jakož i jeho matkou, J. C., R. N., K. K.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírajíc se o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále absenci procesních podmínek k učinění rozhodnutí. Primárně poukazuje na podstatu jednání, které bylo předmětem trestního řízení, a které fakticky nepředstavovalo převod vlastnického práva v celém jeho rozsahu, ale převod k zajištění jiného obchodu s pohledávkami. K faktickému převodu vlastnického práva v celém rozsahu na společnost, jejímž byl obviněný jednatelem, by došlo až v případě neproplacené částky z jiného obchodu do určitého data. Dovolatel poukázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací a namítá, že jeho postup je řešením otázky obchodní strategie, s absencí jakéhokoliv důkazu, z něhož by bylo možno dovodit úmysl obviněného dopustit se podvodného jednání. Jedinou objektivní skutečností je, že obviněný se účastnil obchodního jednání, jehož byl smluvní stranou a jednání se účastnil osobně. Ač bylo zjištěno, že plná moc, na základě které jednala druhá strana, byla padělána, podpis na ní byl úředně ověřen a jako takovou ji bylo nutno považovat za platnou až do doby, kdy ji v rámci trestního řízení znalec prohlásil za zfalšovanou. Nelze tedy dovodit, že pokud obviněný jednal s druhou stranou zastoupenou na základě padělané plné moci, byl s touto skutečností obeznámen.
Soudy vinu obviněného dovodily pouze z nepřímých důkazů, bez prokázání, že byl na protiprávním jednání s dalšími obviněnými domluven. Přitom použily argumentaci, která spíše svědčí pro subsidiaritu trestní represe. Ve svých závěrech se – podle dovolatele –dostávají do absurdní situace, podle níž by při vyhotovení plné moci v rozporu se zákonem, jednaly trestně obě strany. Pokud však neexistuje důkaz o tom, že o protiprávním jednání druhá strana věděla, nelze ji činit trestně odpovědnou. Mimo to obviněný doplnil, že z důvodu malé obeznámenosti s problematikou si nechal veškeré podklady zpracovávat advokátní kanceláří.
Za porušení procesních podmínek ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak dovolatel považuje opomenutí skutečností, že v rámci tr. řízení bylo několik obviněných zastoupeno stejným advokátem (Mgr. Kokešem), který měl být v celé kauze svědkem, neboť sám zpracovával podklady pro skutek, pro který byl obviněný uznán vinným. Daný závěr podtrhuje fakt, že oba soudy dovodily, že jím zpracované dokumenty dokládají úmysl odsouzeného spáchat podvod. Zajímavé je, že soud prvního stupně vyslechl všechny advokáty, kteří listiny zpracovali, ale ne advokáta, který vytvořil postup a dal příkaz k vytvoření listin. Dále dovolatel ve svých námitkách rozebírá osobu advokátky Mgr. P. jako částečně relevantního svědka a její výpověď právě v návaznosti na instrukce, které tato dostávala od Mgr. Kokeše. Bylo tak namístě zjišťovat pohnutku, s níž obviněný přišel za shora uvedeným advokátem a jaké pokyny tento dával ve věci vypracování patřičných dokumentů. Dovolatel má za to, že došlo k pochybení soudů, pokud připustily daného advokáta jako obhájce obviněných a nevyslechly jej jako svědka.
Závěrem obviněný poukazuje na přiléhavější možnost aplikace pohledu ultima ratio na jeho případ, o to více, nebyl-li prokázán jeho úmysl dopustit se podvodného jednání a navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Městského soudu v Praze a přikázal nové projednání věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění a k podanému dovolání se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Městského soudu v Praze, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Soud prvního stupně projednal trestní věc sedmi obviněných, kteří se dopustili podvodného protiprávního jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku rozvedeného pod body 1 – 4 výrokové části rozsudku, jakož i přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (obviněný C. – bod 5 rozsudku, obviněný S. – bod 6 rozsudku). Předmětem tohoto dovolání je však pouze trestná činnost obviněného V. S. pod bodem 4 rozsudku, tedy podvodná snaha o obohacení se tím, že jiného uvede v omyl, spáchání činu jako člen organizované skupiny, se záměrem způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu, kdy k dokonání takového trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud rekapituluje, že trestný čin obviněného spočíval v zapojení se do organizované skupiny snažící se o neoprávněný převod vlastnického práva k nemovitostem (budova a pozemek) v památkově chráněném území P. – S. M., kdy obviněný vystupoval jako jednatel spol. Nerexa, s. r. o., na kterou mělo za užití padělaných podpisů jednatele vlastníka nemovitosti – spol. STAR INVEST, s. r. o. dojít k převodu vlastnického práva za účelem následného převodu nemovitosti na nezjištěnou osobu z V. Obviněný ve svém dovolání brojí proti hodnocení svého chování jako trestného činu, když poukazuje na to, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o tom, že věděl od samého počátku, že dochází k podvodnému jednání. Jednání se účastnil osobně, pouze druhá strana vystupovala na základě plné moci. Jelikož se v dané problematice neorientoval, nechal si zpracovat podklady u advokátní kanceláře, která celou konstrukci obchodu vytvořila. V daném směru pak vytkl oběma nižším soudům nevyslechnutí Mgr. Kokeše, advokáta zadávajícího instrukce k vyhotovení patřičných dokumentů, jako svědka, když tento v rámci trestního řízení vystupoval naopak jako obhájce několika obviněných.
Obviněným uvedená dovolací argumentace již představuje opakování jeho obhajoby, kterou uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně, jakož i v následně podaném odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřovalo k obohacení sebe tím, že jiného uvede v omyl, spáchá čin jako člen organizované skupiny, se záměrem způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a tohoto jednání se dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Již soud prvního stupně ve svém rozsudku věnoval patřičnou pozornost otázce viny všech obviněných v bodě 4, který se vztahoval k podvodné snaze o převod vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Lze tak odkázat na jeho odůvodnění na str. 160 – 164 rozsudku. Nalézací soud přitom vycházel z celé řady důkazů, které nehodnotil toliko individuálně k jednotlivým obviněným, ale – zcela v souladu s požadavky trestněprocesních zásad – též v jejich souhrnu tak, aby tyto tvořily ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec skutečností, jež umožnily vyvodit patřičný závěr bez důvodných pochybností.
Pouze stručně, když v podrobnostech odkazuje dovolací soud na rozhodnutí obou nižších soudů, lze poukázat na výpověď spoluobviněného Nováka (str. 30 – 50 rozsudku), který rozkryl celou trestnou činnost, a to nikoliv jen v bodě 4 meritorního rozhodnutí. Jeho výpovědí přitom došlo k potvrzení dalších důkazů v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i písmoznaleckého zkoumání. Bylo tak objasněno zapojení obviněných S., K., C., K., E. a S. do celého procesu nelegálního převodu vlastnického práva, jejich role a úkony, které zastávali a vykonávali v rámci takto organizované skupiny a její činnosti. Je rovněž zřejmé, že daná skupina pachatelů neměla oprávnění jakkoliv nakládat s dotčenými nemovitostmi a převodu vlastnického práva k nim se snažila dosáhnout paděláním relevantních podpisů (jednatele spol. STAR INVEST, s. r. o. H. T.), popř. občanského průkazu, který však Státní tiskárnou cenin, s.p. nebyl nikdy vyroben. Oba nižší soudy se pak dostatečně vypořádaly s otázkou zavinění obviněného, vyplývající z jeho krátkodobého (účelového) působení coby jednatele ve spol. Nerexa, s. r. o., když toto je opět prokazováno výpovědí obviněného Nováka, který uvedl, že obviněný S. byl dosazen obviněným S. Ani tím však nekončí výčet důkazů a úvah obou soudů, které poukázaly na důkazy vyvracející výpověď dovolatele ohledně druhé verze návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí (str. 164 rozsudku) a jeho údajného neobeznámení se s ní. Totožné závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu přitom rozvedl v následném odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze, s jehož argumentací zejména na str. 13, 17-19, se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
Správné jsou zejména závěry o úmyslném jednání obviněného směrem k poskytnutí společnosti, které byl jednatelem, k transakci, jejímž cílem bylo podvodné obohacení pachatelů. V daném ohledu byly přiléhavě rozvedeny veškeré okolnosti případu, kdy se obviněný bez tvrzených znalostí a zkušeností, pustil do evidentně riskantní operace (odkupu pohledávky za její zlomkovou cenu), aniž by rovněž disponoval potřebnými finančními zdroji, vstoupil do jednání s druhou stranou a dalšími způsoby vyvíjel rozumnou aktivitu mající za cíl eliminovat hrozící rizika. Vzhledem ke všem takovým poznatkům nelze vytýkat oběma soudům jakoukoliv nelogičnost závěru o vědomém jednání obviněného za účelem podílet se na páchání trestné činnosti spolu s dalšími osobami organizovanými do skupiny, v níž byly úkoly jednotlivých aktérů (spolupachatelů) přesně určeny a rozděleny, je-li tento navíc podpořen dalšími, shora uvedenými důkazy o protiprávním jednání.
Vrchní soud v Praze se rovněž v rámci odvolacího řízení zaobíral otázkou výslechu osoby advokáta Mgr. Kokeše, jehož absenci dovolatel u Nejvyššího soudu též namítl. I zde lze poukázat na řádné vypořádání se danou materií odvolacím soudem (str. 18 – 19 usnesení), kde bylo správně konstatováno, že nedošlo ani k zásahu do práva na obhajobu žádného z obviněných, které Mgr. Kokeš zastupoval (obvinění S., S.), stejně jako nelze postup nižších soudů hodnotit ve smyslu existence tzv. opomenutého důkazu. Předně je nutné připomenout, že není absolutní povinností soudu provést veškeré stranami navržené důkazy, pokud tak však neučiní a provedení konkrétního důkazu zamítne, je třeba takový postup adekvátně – s ohledem na povahu a závažnost projednávané věci – odůvodnit. Takové povinnosti přitom odvolací soud, u nějž byl návrh na výslech svědka vznesen, plně dostál.
Nejvyšší soud se též ztotožnil s konstatováním, že postupem, kdy shora uvedený advokát zastupoval v trestním řízení vícero obviněných, nedošlo k porušení ustanovení o vyloučení zvoleného obhájce z vedeného trestního řízení. Takovou situaci zákonodárce předpokládá tehdy, kdy obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují (§37a odst. 2 tr. ř. ), a rovněž jsou-li tu důvody uvedené v §35 odst. 2 nebo 3 tr. ř., tedy advokát je osobou, proti které je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měla vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby, resp. advokát má vypovídat jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník [§37a odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Žádná z takto zákonem předvídaných skutečností přitom v projednávaném případě nenastala. Mgr. Kokeš svou obhajobou zastupoval obviněné, jejichž zájmy si v řízení nikterak neodporovaly, když oba tito popírali jakékoliv své zavinění a navzájem se ani dílčím způsobem neusvědčovali. Stran skutečností, které souvisely s přípravou relevantních dokumentů spojených s trestnou činností, pak byli řádně vyslechnuti svědci JUDr. H. a Mgr. P., kteří byli schopni zodpovědět dotazy, jež mohly být kladeny též Mgr. Kokešovi. Soud pak veškeré takto získané poznatky dal do souvislostí s dalšími provedenými důkazy a byl s to učinit adekvátní závěr splňující požadavky formální logiky.
Pro shora uvedené dovolací soud na tomto místě připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Argumentace obviněného, stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, však není činěna skrze relevantní hmotněprávní otázku, ale dovolatel se daným způsobem snaží docílit toliko jiného hodnocení provedených důkazů, tedy snaží se domoci, aby jeho jednání bylo posouzeno jako vedené v dobré víře a neznalosti skutkových okolností. Dovolací soud proto své odmítající usnesení založil na jiném důvodu, a to uvedeném v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ačkoliv obviněný formálně svůj dovolací důvod podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky, které pod něj subsumoval, mají toliko za cíl dosáhnout jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily soudy nižších stupňů. K takovéto nápravě však dovolací soud povolán není, k jednotlivým argumentům se vyjádřil a poukázal též na adekvátní zdůvodnění, která ve svých rozhodnutích k dané problematice rozvedly soudy prvního a druhého stupně.
Totéž platí o námitce podřazené dovolatelem pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jak již bylo konstatováno výše, toto ustanovení předpokládá existenci vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný poukazuje na porušení procesních podmínek, které spatřuje ve dvojí podobě, a to jednak svém zastoupení obhájcem, který měl být vyloučen pro výkon této činnost ve vztahu k dalšímu spoluobviněnému, jakož i jeho možnému výslechu coby svědka. Takto vznesené námitky však nespadají pod vytyčený dovolací důvod, který předvídá situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle §253 odst. 1, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, došlo k odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí podle §253 odst. 3, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, potažmo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou základem pro dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k). Smyslem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je tedy předně umožnit dovolateli, aby se domohl přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, což zapříčinilo, že dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Dále pak je takový důvod naplněn vznikem skutečnosti, kdy soud druhého stupně, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k). Žádné z takových pochybení přitom nebylo shledáno, resp. výtky obviněného pod dané dovolací důvody nelze vůbec podřadit. Vrchní soud v Praze řádně opravný prostředek podaný obviněným projednal, obviněný byl v průběhu celého řízení zastoupen jím zvoleným obhájcem, u nějž nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho vyloučení z průběhu trestního řízení. Další námitku stran výslechu svědka Mgr. Kokeše pak je nutno hodnotit jako skutkovou, s níž se odvolací soud plně vypořádal a Nejvyššímu soudu nepřináleží do takového posouzení věci zasahovat.
Dovolání obviněného pro výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.