ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1233.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1233/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. 11. 2016 dovolání obviněného L. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 14 To 110/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 3/2015, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 14 To 110/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §222 odst. 2 tr. ř. se věc obviněného L. D., stíhaného pro skutek spočívající v tom, že
nejméně od 10. 5. 2014 až do 16. 9. 2014 na pozemku své chaty č. … v katastru obce V., části R., okres Ch., nedovoleně pěstoval celkem 84 rostlin konopí setého o vzrůstu v době zjištění od 60 cm do 175 cm (o předpokládané hmotnosti upotřebitelné sušiny 4,704 kg), a obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocanabinol, když samotné konopí seté je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je citována v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a látka delta-9-tetrahydrocanabinol je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a citována v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., ač není a nikdy nebyl jakkoli oprávněn k nakládání s omamnými a psychotropními látkami či s jedy,
p o s t u p u j e k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Hlinsku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, byl obviněný L. D. uznán vinným přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou a psychotropní látku podle §285 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §285 odst. 3 tr. zákoníku za použití §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k samostatnému trestu propadnutí věci, a to 84 kusů rostlin konopí setého.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. D. dopustil trestné činnosti tím, že ,,nejméně od 10. 5. 2014 až do 16. 9. 2014 na pozemku své chaty č. … v katastru obce V., části R., okres Ch., nedovoleně pěstoval celkem 84 rostlin konopí setého o vzrůstu v době zjištění od 60 cm do 175 cm (o předpokládané hmotnosti upotřebitelné sušiny 4,704 kg), a obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocanabinol, když samotné konopí seté je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je citována v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a látka delta-9-tetrahydrocanabinol je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a citována v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., ač není a nikdy nebyl jakkoli oprávněn k nakládání s omamnými a psychotropními látkami či s jedy.“
3. Pro úplnost pak nutno dodat, že před tímto odsuzujícím rozsudkem bylo ve věci rozhodnuto nejprve trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, proti němuž však obviněný podal odpor, a dále byla věc usneseními Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, a ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, podle §222 odst. 2 tr. ř. dvakrát postoupena k projednání a rozhodnutí přestupkovému orgánu. Tato rozhodnutí však byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 14 To 454/2015, z podnětu stížnosti státního zástupce zrušena.
4. Odsuzující rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, však nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný L. D. odvolání. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací toto odvolání projednal a usnesením ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 14 To 110/2016, jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. D. prostřednictvím advokáta JUDr. Mgr. Vladimíra Severina dovolání, a to s odkazem na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V rámci uplatněné dovolací argumentace obviněný nijak nezpochybnil, že jeho jednání formálně naplnilo znaky přečinu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Zdůraznil však, že s ohledem na všechny okolnosti případu postrádá jeho jednání společenskou škodlivost. Bylo totiž prokázáno, že obviněný trpí nevyléčitelnou kožní chorobou a konopí pěstoval pouze ve snaze ulevit si od svých zdravotních potíží, nikoli pro následnou výrobu marihuany nebo extrahování látky THC pro její další využití jako drogy.
7. Obviněný dále poukázal, že podle Listiny základních práv a svobod patří právo na zdraví mezi nejvýznamnější práva a dovodil, že jeho jednání mělo být hodnoceno jako krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, a to z důvodu nebezpečí přímo hrozícího podstatným a závažným zhoršením jeho zdravotního stavu. Jednání obviněného tak bylo vedeno snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu, když dosavadní lékařská péče nebyla účinná a docházelo ke zhoršování jeho zdravotního stavu. Je tedy zřejmé, že obviněný neporušil společenský zájem vyjadřovaný zákonem, naopak jednal v souladu se svými právy garantovanými Listinou základních práv a svobod. Pokud však soud nedovodil splnění podmínek krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, měl s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit předmětný skutek tak, že jednání obviněného nenaplňuje znaky trestného činu, a poté měl rozhodnout o postoupení věci příslušnému správnímu orgánu s tím, že by jím mohl být skutek posouzen jako přestupek.
8. Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 14 To 110/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
9. K dovolání obviněného L. D. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 949/2016-9 ze dne 14. 9. 2016). Ve svém vyjádření státní zástupce uvedl, že ačkoli lze námitky obviněného relevantně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejedná se o námitky opodstatněné. O této skutečnosti předně svědčí to, že podané dovolání je omezeno pouze na opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, a se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
10. Státní zástupce se dále neztotožnil ani s námitkou obviněného, že jeho jednání nutno kvalifikovat jako krajní nouzi, neboť odvracel hrozící nebezpečí spočívající v možném poškození jeho zdraví. Jednou z podmínek pro uplatnění institutu krajní nouze totiž je, aby zde bylo přímo hrozící, bezprostřední nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, což však v posuzované věci nebylo splněno. Jak navíc uvedl již soud prvního stupně, právo na život, resp. právo na zdraví jsou zaručována existencí zdravotnických zařízení a všeobecnou dostupností lékařské péče a nově i možností využití konopí k alternativní léčbě (za zákonem stanovených podmínek). Právo na život a zdraví tedy nelze prosazovat prostřednictvím páchání trestné činnosti. Dle názoru státního zástupce tak uvedená námitka nemá žádné opodstatnění a jednání obviněného nelze posoudit jako jednání v krajní nouzi.
11. K námitce obviněného stran nedostatečné společenské škodlivosti státní zástupce předně odkázal na argumentaci v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a dále konstatoval, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je namístě pouze v případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. S přihlédnutím k množství vypěstovaných rostlin, k předchozímu postižení pro jednání obdobného charakteru, a do jisté míry i ke skutečnosti, že konopí nebylo využíváno jen k výrobě masti, ale i k inhalaci výparů, je pak třeba dojít k závěru, že trestní odpovědnost obviněného L. D. je zcela namístě.
12. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci tedy nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, jenž byl na jeho existenci založen.
13. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
17. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Obviněný L. D. v rámci svého dovolání namítl, že v posuzovaném případě jednal v mezích krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, případně že jeho jednání nebylo možné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit jako trestný čin. Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní.
19. Jelikož tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné v dovolání jsou z části důvodné.
20. V posuzovaném případě není sporu o tom, že obviněný zjištěným jednáním (srov. shora uvedenou skutkovou větu odsuzujícího rozsudku) zákonné znaky trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku naplnil. Tohoto trestného činu se totiž dopustí, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu pěstuje v množství větším než malém rostlinu konopí, a spáchá-li tento čin ve větším rozsahu.
21. Z hlediska podaného dovolání tak zásadními otázkami zůstává, zda bylo možné jednání obviněného posoudit jako jednání v mezích krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, a zda soudy obou stupňů aplikovaly správně a přiléhavě zásadu subsidiarity trestní represe a s ní související princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
22. K tomu je zapotřebí uvést, že §28 tr. zákoníku vymezuje krajní nouzi jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
23. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech.
24. Uváží-li se tato hlediska a aplikují-li se na projednávaný čin obviněného, pak je zřejmé, že v projednávané věci nejsou splněna. Obviněný totiž činem, jehož se dopustil, neodvracel a ani neodvrátil žádné bezprostředně hrozící nebezpečí. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s argumentací obviněného, že svým jednáním pouze realizoval své ústavně zaručené právo na zdraví, resp. život, a tudíž oprávněně odvracel hrozící nebezpečí spočívající v možném poškození jeho zdraví za situace, kdy současná lékařská věda nezná účinnou léčbu onemocnění, jímž trpí. Obviněný totiž prokazatelně trpěl chronický kožním onemocněním již předtím, než začal pěstovat rostliny konopí, jež následně využíval pro „samoléčebné“ účely. Tento způsob léčby tedy v daném případě nesměřoval k zamezení vzniku nemoci. Dále nutno připomenout, že obviněný se neoctl v situaci, kdy by mu ze strany státu nebyla v tomto směru poskytnuta žádná lékařská péče. Svým jednáním tak – jak ostatně uvedl i ve svém dovolání – zvolil ,,způsob léčby, která mu vyhovuje a není podstatné, že nedochází k vyléčení jeho zdravotních potíží, ale důležité je, že při jeho samoléčbě nedochází ke zhoršení a naopak jeho konání mu přináší, když nic jiného, alespoň fyzickou úlevu.“ Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o volbu subjektivně vhodnějšího způsobu zmírnění příznaků nemoci, kterým však nedochází k jejímu vyléčení. Je tedy zřejmé, že za dané situace zde neexistovalo nebezpečí bezprostředně hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Z těchto důvodů je v předmětné trestní věci závěr o jednání obviněného v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku vyloučen a předmětné námitce tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost.
25. Ve vztahu k druhé uplatněné námitce je pak v obecné rovině třeba poznamenat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Kritérium společenské škodlivosti je dále doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
27. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
28. Na základě výše vymezených hledisek Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného L. D. stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio je důvodná.
29. Ačkoli Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, že obviněný L. D. formálně naplnil skutkovou podstatu přisuzovaného trestného činu dle §285 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, s ohledem na průběh a následek činu, okolnosti daného případu a osobu obviněného, nelze vyvozovat jeho trestní odpovědnost, a to v důsledku absence potřebné míry společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Z provedeného dokazování je zcela nepochybné, že obviněný trpí chronickým kožním onemocněním, jehož účinná léčba není v současnosti známá. Ze závěrů soudů pak rovněž vyplývá, že rostliny konopí, jež obviněný neoprávněně pěstoval, následně využíval k léčbě tohoto onemocnění, přičemž dle lékařské správy MUDr. V. M. bylo zjištěno, že dle subjektivního hodnocení obviněného mu přináší tento způsob léčby nejen zmírnění bolesti, ale i určité zlepšení jeho stavu. Pokud pak měly soudy ve vztahu k tomuto závěru nějaké pochybnosti, měly být objasněny vypracováním příslušného znaleckého posudku, k čemuž však nedošlo. V předmětné věci rovněž nelze opomenout, že konopí bylo využíváno i k léčbě jeho partnerky a matky. V řízení před soudy obou stupňů tak nebylo prokázáno, že by obviněný konopí pěstoval pro potřeby své drogové závislosti. Na základě těchto skutečností je pak poněkud nelogickým a rozporuplným závěr soudu prvního stupně o vysoké společenské škodlivosti jednání obviněného, a to obzvlášť za situace, kdy následně soud prvního stupně při úvahách o výměře trestu dospěl k závěru, že jednání obviněného reálně nikoho příliš neohrožuje, a proto je postačující uložení samostatného trestu propadnutí věci. Ačkoli pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiznal výše uvedeným skutečnostem určitý význam, ve výsledku se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o posouzení jednání obviněného jako trestného činu, neboť zde nebyly dány podmínky pro uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
31. Takový postup ze strany soudů obou stupňů považuje Nejvyšší soud za nesprávný. Závěr o možnosti použít ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž nelze vázat jen k některým okolnostem, vyplývajícím z obsahu provedeného dokazování, ale je nutné vždy uvážlivě posuzovat všechny relevantně zjištěné a z dokazování vyplynuvší skutečnosti tak, aby mohlo být ve vzájemné proporcionalitě zvažováno vše, co svědčí ve prospěch obviněného i k jeho tíži, neboť teprve posouzení všech těchto okolností může vést k objektivnímu rozhodnutí o použití nebo nepoužití prostředků trestního práva. V projednávané věci je však zřejmé, že všechny relevantní skutečnosti svědčí o tom, že jednání obviněného nedosáhlo dostatečnou míru společenské škodlivosti, na základě které by mělo dojít k vyvození jeho trestní odpovědnosti a užití trestněprávních důsledků s ní spojených ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Na žalovaný skutek proto nelze pohlížet jako na trestný čin. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že na základě výše uvedeného nelze učinit obecný závěr, že pěstování konopí k léčebným účelům není třeba posuzovat jako trestný čin a ve všech takových případech by tedy mělo ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe bezpodmínečně dojít k nevyvození trestní odpovědnosti pachatele.
32. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 14 To 110/2016, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, pro který se trestní řízení vede, není trestným činem. Absence podmínky trestní odpovědnosti v podobě potřebné míry společenské škodlivosti posuzovaného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku – za situace, kdy plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku – pak zakládá s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe v daném případě důvod pro postoupení věci orgánu příslušnému k projednání a posouzení předmětné věci jako přestupku.
33. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že skutek, pro který se trestní řízení vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušným orgánem posouzen jako přestupek, bylo pak potřebné zkoumat, zda lze předmětný skutek jako přestupek projednat, a posoudit, zda ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen ,,zákon o přestupcích“), nedošlo k jeho promlčení. Do běhu promlčecí jednoleté lhůty ve smyslu §20 odst. 1 zákona o přestupcích se pak nezapočítává doba, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení ( §12 odst. 10 tr. ř.), jež počíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle §158 odst. 3 tr. ř., a nikoli okamžikem zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. nebo podle §314b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009).
34. Takto vymezené právní úvahy svědčí o tom, že v přezkoumávané věci, v níž se trestní řízení vede již ode dne 16. 9. 2014 (č. l. 1), kdy byl Policií České republiky sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení, se do běhu promlčecí jednoleté lhůty pro posouzení předmětného skutku jako přestupku, nezapočítávala doba od 16. 9. 2014 do 4. 5. 2016, kdy nabylo právní moci nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 164). Je tedy zřejmé, že promlčecí doba ve vztahu k přestupku, jenž by mohl být v přezkoumávané věci spatřován, začala běžet až ode dne 5. 5. 2016 a uplyne až dne 5. 5. 2017. Nic tedy nebrání tomu, aby byla věc obviněného L. D. postoupena příslušnému orgánu k projednání a rozhodnutí.
35. Pokud pak jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
36. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, a to konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., ačkoli jím bylo důvodně namítáno, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak svým rozhodnutím založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněného v této části vyhovět.
37. Nad rámec výše uvedeného a pouze v akademické rovině Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že ze strany soudu prvního stupně došlo i k pochybení v otázce uložení samostatného trestu propadnutí věci dle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §72 tr. zákoníku lze totiž uložit trest propadnutí věci jako samostatný trest jen za splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to že trestní zákon uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Vzhledem k užité právní kvalifikaci jednání obviněného dle §285 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je však zřejmé, že zatímco u základní skutkové podstaty podle §285 odst. 1 tr. zákoníku by uložení samostatného trestu propadnutí věci bylo možné, u kvalifikované skutkové podstaty dle §285 odst. 3 již nikoliv. Soud prvního stupně mohl tedy správně uložit obviněnému trest propadnutí věci pouze vedle jiného z trestů výslovně vymezených v §285 odst. 3 tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 14 To 110/2016, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc obviněného L. D. k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Hlinsku. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu