ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1236.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1236/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2016 o dovolání obviněného D. D. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 4 To 17/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 164/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 4 T 164/2015, byl obviněný D. D. N. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem II. výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci.
Stalo se tak na základě skutkových zjištění, že obviněný:
ad I.
od ledna 2009 do prosince 2012, v okrese T., v D., v herně M. a v pensionu S., daroval T. B., jednak obden drogu pervitin formou společného kouření z vodní dýmky vždy nejméně v množství 0,1 g na osobu, a dále nejméně třikrát za měsíc drogu pervitin v pevné formě tzv. do zásoby, vždy v množství nejméně 0,3 g, tedy v celkovém množství nejméně 72 g drogy pervitin minimálně v tzv. běžné kvalitě,
ad II.
1) od srpna 2013 do února 2015 v okrese T., v M., M. ... a M. ..., daroval T. B., jednak nejméně třikrát za měsíc drogu pervitin formou kouření vždy nejméně v množství 0,1 g na osobu, a dále nejméně třikrát za měsíc drogu pervitin v pevné formě tzv. do zásoby, vždy v množství nejméně 0,3 g, tedy v celkovém množství nejméně 43,2 g drogy pervitin minimálně v tzv. běžné kvalitě,
2) nejpozději od 1. 2. 2014 do 13. 1. 2015, v okrese T., v D., před pensionem M., na zarostlém ostrůvku mezi silnicemi, a rovněž v T. – T., v areálu Luna, po předchozí telefonické dohodě, prodával J. K., drogu pervitin, a to třikrát týdně, vždy v množství pět (5) g drogy pervitin za částku 2 500 Kč, tedy v celkovém množství nejméně 720 g drogy pervitin dobré kvality,
3) nejpozději od 1. 7. 2014 do 13. 1. 2015, v okrese T. v D., v herně M., na parkovišti u prodejny PENNY, dále v T., v ulici A. S., u vlakového nádraží T., prodával A. A. R., drogu pervitin, a to dvakrát týdně pět (5) g drogy pervitin, minimálně ve dvou případech deset (10) g drogy pervitin, v jednom případě dvacet (20) g drogy pervitin v jednom dni, minimálně ve třech případech dva (2) g drogy pervitin, a to s tím, že za koupi pěti (5) a více gramů drogy pervitin požadoval částku 400 Kč za gram drogy pervitin, tedy v celkovém množství nejméně 236 g drogy pervitin, vždy v podobě bílé krystalické látky a slušné kvality,
přičemž pervitin obsahuje metamfetamin (1-fenyl-2-methylaminopropan), který je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dříve zákon č. 167/1998 Sb.), a obviněný neměl jakékoliv zákonné oprávnění k nakládání s touto látkou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 4 To 17/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného D. D. N. odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Odvolání obviněného krajský soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V dovolání obviněný D. D. N. namítá, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky souzených zločinů. Poukazuje na to, že neexistuje důkaz, který by dokazoval jeho vinu a byl zároveň opatřen zákonným způsobem. Za nezákonný důkaz označil výpověď svědkyně T. B., jež byla dle obviněného k výpovědi soudem nucena, ačkoliv uvedla, že je biologickým otcem jejího dítěte, chce s ním do budoucna žít ve společné domácnosti a jeho újmu by pociťovala jako vlastní, a proto nechce vypovídat. Soud navíc po vyjádření svědkyně při výslechu u hlavního líčení, že si nic nepamatuje, přečetl její výpověď z přípravného řízení. Jako další nezákonný důkaz označil rekognici, jež nebyla provedena in natura, ačkoliv k jejímu provedení byly dány podmínky, jelikož byl stíhán vazebně. Dovolatel dále namítá, že ani nalézací soud, ani soud odvolací, jenž se plně ztotožnil s uplatněnou právní kvalifikací, nezohlednily významnou skutečnost, že poškozená s ohledem na svoji závislost nemohla objektivně posoudit, v jakém množství si opatřovala omamné látky od třetích osob a v jakém množství je získala od obviněného. Současně neexistují důkazy prokazující celkové množství předmětných omamných a psychotropních látek, které by odůvodňovalo použití výše uvedené právní kvalifikace. K tomu dovolatel poukazuje na to, že svědci jsou drogově závislí a lze u nich mít důvodné pochybnosti o tom, zda jsou schopni správně reprodukovat prožité události. Domnívá se proto, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo je odůvodněno použití mírnější právní kvalifikace. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta uvedla, že námitky dovolatele jsou námitkami, které uplatnil jak při své obhajobě, tak v odvolání. Těmito námitkami se podle státní zástupkyně dostatečně a náležitě zabýval odvolací soud a vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, jež dovolatel uplatnil již v řízení o odvolání. Dále poukazuje na to, že dovolatel argumentuje prakticky výlučně pouze otázkami skutkovými a vytýká soudům způsob hodnocení provedených důkazů. Takové výhrady však nesměřují k právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Nadto státní zástupkyně dodává, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a odkazuje dále na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na výše uvedené navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, a to nenaplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, zakládá tyto námitky na výhradách skutkové povahy. Pokud totiž obviněný tvrdí, že výslech svědkyně B. byl proveden nezákonně a stejně tak rekognice podle fotografií, a dále namítá nesprávné hodnocení výpovědí drogově závislých svědků, nejedná se o námitky zasahující do hmotněprávní oblasti, nýbrž směřující výlučně do procesu dokazování, čímž nejsou podřaditelné nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod. Ve skutečnosti se tak obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění na základě jím nabízené verze hodnocení důkazů, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně, by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení. Tímto však rovněž nemůže být přezkumná povinnost dovolacího soudu dána. Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval, dovolání je opravným prostředkem mimořádným, určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není pomyslnou „třetí soudní instancí“.
Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud dodává, že námitkami, jež obviněný uvedl ve svém dovolání, se již náležitě zabýval odvolací soud. Pokud se jedná o výhrady k výpovědi svědkyně T. B., odvolací soud důkladně rozvedl argumentaci podloženou provedenými důkazy, jež ho vedly k tomu, že zákon žádným způsobem porušen nebyl. Jednalo se zejména o skutečnost, že z protokolu o výpovědi svědkyně v přípravném řízení, která byla vyslechnuta o svých právech za přítomnosti obhájce obviněného, vyplynulo, že svědkyně byla řádně poučena, poučení porozuměla a uvedla, že vypovídat chce a bude (srov. výpověď svědkyně v přípravném řízení ze dne 22. 4. 2015, č. l. 68–72 spisu). Následně odvolací soud rozebral důvody, pro které nebylo svědkyni v hlavním líčení přiznáno právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. Její tvrzení o tom, že obviněný je biologickým otcem dítěte považoval soud za účelové, vzhledem k tomu, že obviněný není zapsán v rodném listu dítěte, až do hlavního líčení o svém údajném otcovství prý ani nevěděl a navíc svědkyně B. ve své dřívější výpovědi v přípravném líčení uvedla, že otcem dítěte je někdo jiný (jiný vietnamec). Dále odvolací soud konstatoval, že okresní soud při hlavním líčení postupoval v souladu se zákonem, když poté, co svědkyně neodůvodněně odmítla vypovídat, přečetl její výpověď z přípravného řízení. Svědkyně totiž žádné podstatné skutečnosti u hlavního líčení neuvedla, sama konstatovala, že si na podrobnosti nevzpomíná a navíc prohlásila, že pravdivá je její výpověď z přípravného řízení, tudíž žádá o její přečtení (srov. protokol z hlavního líčení ze dne 10. 12. 2015, č. l. 305-307 spisu). K podrobnostem lze odkázat na str. 12, 13 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud dále obviněný poukazuje na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť dle něj není rozsudek řádně odůvodněn, odkazuje v tomto místě Nejvyšší soud na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 463/2000, IV. ÚS 564/02, III. ÚS 1836/13), kdy se nepřezkoumatelností rozhodnutí rozumí taková situace, není-li z odůvodnění daného rozhodnutí patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem, který je významný z hlediska právního posouzení věci. Takový případ ovšem v dané věci nenastal, soudy obou stupňů své závěry jednoznačně odůvodnily a založily na provedeném dokazování. Navíc dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.)
K dalšímu tvrzenému nezákonnému důkazu, tedy k provedení rekognice prostřednictvím fotografií, již odvolací soud na str. 13 odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že ačkoliv v daném případě bylo možné provést rekognici in natura, tato samotná skutečnost nezakládá nezákonnost rekognice in foto. Poukazuje na to, že v dané věci nebyly provedené rekognice stěžejním a jediným usvědčujícím důkazem, ale spíše důkazem podpůrným a doplňujícím. K tomu Nejvyšší soud dodává, že rekognice je v trestním řízení obecně konána, je-li důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a tím určil její totožnost. Provedení rekognice fotografiemi samo o sobě nevylučuje možnost provedení rekognice in natura. Zákon zakazuje pouze bezprostřední provedení rekognice fotografiemi před rekognicí ukázáním osoby. Pokud by tedy po provedení rekognice in foto bylo stále třeba určit totožnost poznávané osoby, byla by rekognice in natura provedena. Vzhledem k tomu, že, jak odvolací soud uvedl v odůvodnění, se zde jednalo o důkazní prostředek subsidiární, nebyla tato možnost již využita. Samotné neprovedení rekognice in natura ovšem nezakládá nezákonnost provedení důkazu rekognicí in foto.
Jako poslední námitku obviněný uvádí, že soudy prvního a druhého stupně nevzaly dostatečně v potaz to, že vypovídající svědci jsou osobami drogově závislými, a z toho důvodu nemůže být množství drogy, které ve svých výpovědích uvádí, bráno jako prokázané. Zde Nejvyšší soud odkazuje na výpovědi jednotlivých svědků, jak jsou zaznamenány v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. U skutku pod bodem I. vycházel soud z výpovědi svědkyně B., která uvedla, že společně s obviněným kouřili pervitin z vodní dýmky, ve které se nacházelo asi 0,2 g pervitinu a že množství odhadla podle skleněné kuličky, do které se pervitin vkládá. Toto probíhalo dle svědkyně jednou za měsíc, ale někdy třeba i obden po dobu jejího pobytu v penzionu M. do té doby než otěhotněla, tedy od ledna 2009 do prosince 2012. Dále svědkyně vypověděla, že obviněný jí opatřoval pervitin i jiným způsobem, dával jí pervitin s sebou, když odjížděla z penzionu, např. 0,3 g podle toho, jak si řekla, někdy třikrát do týdne, někdy třikrát do měsíce. Soud zhodnotil výpověď svědkyně z přípravného řízení jako bezprostřední a věrohodnou, její výpověď navíc nestojí osamocena, navazují na ni i výpovědi dalších svědků. Z těchto důvodů nevznikly žádné pochybnosti o množství pervitinu, jež ve výpovědi udala a s přihlédnutím na zásadu in dubio pro reo proto soud uzavřel, že se jednalo nejméně o 72 g pervitinu. U skutku pod bodem II., soud založil svá skutková zjištění zejména na výpovědi svědků T. B., J. K. a A. R. A. Svědek J. K. uvedl, že pervitin od obviněného kupoval minimálně rok, a to jednou až dvakrát týdně. Kupoval od něho vždy 5 gramů pervitinu, méně by mu prý ani neprodal. Před soudem potom svědek změnil svou výpověď a uvedl, že od obviněného nakupoval pervitin třikrát týdně a změnu výpovědi odůvodnil tak, že nechtěl nikomu, a hlavně sobě, dřívější výpovědí ublížit. Svědek A. R. A. uvedl, že pervitin od obviněného nakupoval cca dvakrát týdně, minimálně za 400 Kč, což představovalo 1 g pervitinu. Nejčastěji, dvakrát do týdne, kupoval 5 g, výjimečně, dvakrát do měsíce však i 10 g, přičemž v jednom případě zakoupil i 20 g. Uvedené výpovědi byly podporovány dalšími důkazy – např. z obsahu SMS zpráv z mobilního telefonu J. K. byly zřejmé domluvy vzájemných schůzek a v neposlední řadě i výsledky rekognice provedené v přípravném řízení, kdy svědci J. K. a A. R. A. ztotožnili obviněného jako osobu, která jim pervitin prodávala. Současně ohledně svědků J. K. a A. R. A. nebyl shledán důvod k zpochybnění věrohodnosti jejich výpovědí, vzhledem k tomu, že jejich svědectví na sebe navazují a v zásadních bodech spolu korespondují. Na základě takto komplexního důkazního stavu soud přesvědčivě odůvodnil svůj závěr o celkovém množství pervitinu, který se blížil jednomu kilogramu a nelze tak spatřovat v jeho postupu jakékoliv zásadní pochybení.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu