ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1317.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1317/2015-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného D. V. D. , a T. V. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 12 To 117/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2014, ze dne 18. 8. 2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. V. D. a T. V. T. odmíta j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 46 T 3/2014, byl obviněný D. V. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let se zařazením do věznice s ostrahou. Obv. T. V. T. byl uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu by podle §101 odst. 1 písm. c) tr. ř. zabrány věci, které jsou taxativně vyjmenovány v rozsudku tohoto soudu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obv. D. V. D. i T. V. T. odvolání. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 12 To 117/2014, z podnětu odvolání D. V. D. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že D. V. D. se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem. Odvolání T. V. T. podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně v rámci skutku popsaného pod bodem II. (zkráceně řečeno): obv. D. V. D. společně s T. V. T., T. C. P., N. D. C. a P. V. T., přibližně od 20. 4. 2013 do 11. 7. 2013, v objektu bez čísla popisného (blízko areálu sousedícím s ulicemi P., P. a N. V. v P. – U.) provozovali technicky velmi dobře a účelně vybavenou pěstírnu konopí za využití moderní, nákladné a sofistikované technologie, za účelem vypěstovat skrytým způsobem vysoce prošlechtěný kultivar konopí s vysokým obsahem THC, bez příslušného povolení. Všichni obvinění jednali s vědomím, že jde o omamnou a psychotropní látku, a že nakládání s ní je nezákonné. Při domovní prohlídce dne 11. 7. 2013 bylo nalezeno a zajištěno 626 rostlin konopí, z odebraných reprezentativních vzorků rostlin v různém stádiu růstu a znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že usušením zajištěných rostlin by bylo získáno 9.298,6 g rostlinné drti s průměrným obsahem 527,5 g psychoaktivní látky THC. Obv. D. V. D. se na činnosti této pěstírny podílel tak, že zabezpečoval organizační stránku pěstování rostlin konopí, komunikoval s osobou, která se o rostliny bezprostředně starala, zajišťoval její zásobování potravinami a materiálem potřebným k pěstování rostlin, hrazení nájmu a elektřiny a rovněž prováděl opakované fyzické návštěvy objektu indoor pěstírny.
V rámci skutku popsaného pod bodem III. (zkráceně řečeno): obv. T. V. T. společně s T. N. T., T. C. P., N. D. C. a N. V. T., přibližně od 13. 6. 2013 do 11. 7. 2013, v objektu na adrese V. ..., okr. N., provozovali technicky velmi dobře a účelně vybavenou pěstírnu konopí za využití moderní a poměrně nákladné, sofistikované technologie, za účelem výroby psychotropní látky THC, bez patřičného povolení. Všichni obžalovaní jednali s vědomím, že se jedná o omamnou a psychotropní látku a že nakládání s ní je nezákonné. Při domovní prohlídce dne 11. 7. 2013 pak bylo nalezeno a zajištěno 651 rostlin konopí, z odebraných reprezentativních vzorků rostlin v různém stádiu růstu bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že usušením zajištěných rostlin by bylo získáno 2 847,1 g rostlinné drti s průměrným obsahem 43,2 g psychoaktivní látky THC. Obv. T. V. T. se podílel na činnosti této pěstírny tak, že zabezpečoval organizační stránku pěstování rostlin konopí, komunikoval s osobou, která se o rostliny bezprostředně starala, zajišťoval její zásobování potravinami a materiálem potřebným k pěstování rostlin a rovněž prováděl opakované fyzické návštěvy a kontroly objektu indoor pěstírny.
Následně podali obv. D. V. D. a T. V. T. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání , které oba směřovali proti všem výrokům usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze.
Obv. D. V. D. podal dovolání s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém dovolání uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že nejsou naplněny obligatorní znaky předmětné skutkové podstaty, zejména v objektivní, ale i subjektivní stránce. Provedené dokazování přímo neprokázalo, že by se osobně na skutkově popisované trestné činnosti nějak podílel. Následně dovolatel zrekapituloval provedené důkazy se závěrem, že tato skutková zjištění o jeho vině nesvědčí. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jeho dovolání vyhověl a v důsledku toho zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, včetně na něj navazujících rozhodnutí. Zároveň ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. vznesl požadavek, aby předseda senátu soudu I. stupně navrhl přerušení výkonu trestu.
Obv. T. V. T. podal dovolání s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť dle jeho názoru, že rozhodnutí soudů I. a II. stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a taky má za to, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v předchozím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak ve svém dovolání poukázal na své odvolací námitky a setrval na své obhajobě, zejména v tom, že předmětná trestná činnost mu nebyla prokázána. Dle jeho tvrzení byly všechny jeho kontakty s ostatními obviněnými pouze na bázi přátelských a rodinných styků, ale z žádného důkazu nelze dovodit trestnou činnost. Má tedy za to, že při hodnocení důkazů soud postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále je přesvědčen o tom, že skutková zjištění a hodnocení důkazů „zjevně vybočují ze zákonných mezí“. Proto závěrem navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu vrchního i jemu předcházející rozsudek soudu městského, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
K dovolání obou obviněných se vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém stanovisku (sp. zn. 1 NZO 845/2015 ze dne 8. 1. 2016). K námitkám obou dovolatelů uvedl, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jsou skutkového charakteru. S námitkou obv. D. V. D., že provedené důkazy jeho účast na spáchané trestné činnosti neprokazují, se státní zástupce v žádném případě neztotožnil. Ve svém stanovisku poukázal na to, že z odůvodnění rozsudků je patrné, že oba soudy hodnocení důkazní materii věnovaly odpovídající pozornost. Obv. T. V. T. pak ani nepředložil relevantní argumentaci, kterou by alespoň naznačil reálnou existenci „extrémního nesouladu“. Pouze prezentoval vlastní hodnocení provedených důkazů, aniž by však přihlédl k dalším skutkovým zjištěním. Po zvážení těchto skutečností státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby ten v neveřejném zasedání obě dovolání odmítl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda byla podána v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnily obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a proto projednání jejich dovolání nic nebrání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se obě dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě hmotněprávních vad rozhodnutí ve věci samé, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek (nebo jiná okolnost skutkové povahy) byl správně právně posouzen, tj. zda je právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V případě dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod, zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly – neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu.
Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. Dovolatel tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu relevantně uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Dovolání však není další řádný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Nemá proto povahu „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který – na rozdíl od odvolání – není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Z podaných dovolání obv. D. V. D. a T. V. T. vyplynulo, že oba obvinění ve svém dovolání vznesly námitky vůči tomu, co vyplynulo z provedených důkazů, a to přesto že dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak byl vyjádřen ve výrocích odsuzujícího rozsudku. V této rovině však Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů.
Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že hodnocení provedených důkazů věnovaly dostatečnou pozornost. Soud I. stupně se důkazy zabýval obzvláště pečlivě a detailně, o čemž svědčí důkladný rozbor v odůvodnění jeho rozhodnutí. Zejména z jeho odůvodnění vyplynulo, že oba obvinění byli z trestné činnosti přesvědčivě usvědčeni, a to hlavně obsahem odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, který soudy řádně vyhodnotily v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Za zmínku stojí zejména, jak městský soud pozorně vyhodnotil místní i časovou návaznost komunikace obou dovolatelů i soulad takto zjištěných poznatků s nezpochybnitelnými aktivitami v předmětných pěstírnách. Proto argumenty obou obviněných, že se na provozu pěstíren nijak nepodíleli a jejich zjištěná komunikace s dalšími členy organizované skupiny byla v podstatě náhodná, lze oprávněně považovat za zcela vyvrácenou.
Námitka obviněného D. V. D. , že provedené důkazy jeho účast na spáchané trestné činnosti neprokazují, je po všech stránkách nepodložená. Vyplývá to už z toho, že sám dovolatel provedené důkazy pouze rekapituloval a jen velmi obecně vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými závěry. Nicméně vůbec neuvedl nějaký vlastní relevantní argument, ze kterého by vyplynul alespoň náznak oprávněné námitky, že soudy v jeho případě svá skutková zjištění postavily na zcela zásadním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
Přitom o tzv. extrémní nesoulad se jedná při opomenutí či nevyhodnocení stěžejních důkazů, nebo při existenci logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů, event. v případě, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. pokud jsou skutkové závěry založeny na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V tomto případě však rozhodnutí soudů nižších instancí takovým zásadním nedostatkem netrpí. Naopak – Nejvyšší soud v daném případě akcentuje velmi pečlivé odůvodnění obou rozsudků, zejména rozsudku soudu I. stupně, se kterým soud II. stupně vyjádřil souhlas a v podstatě na něj odkázal. (Pouze v případě uloženého trestu vyjádřil vrchní soud nesouhlas, který se týkal způsobu výkonu trestu u obv. D. V. D. a několika dalších spoluobviněných).
Pokud jde o námitky obv. T. V. T. , ani ten nepředložil žádnou relevantní argumentaci, která by prokazovala existenci zásadního nesouladu mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyššímu soudu pouze nabídl vlastní hodnocení provedených důkazů, zejm. týkajících se jeho vztahu se spoluobviněnými T. C. P. a N. V. T. Ani v případě tohoto dovolatele tak nelze hovořit o relevantní námitku.
Z výše uvedeného vyplývá, že oba dovolatelé ve svých dovoláních nevznesli žádné závažné hmotněprávní námitky, kterými by (na základě uplatněného dovolacího důvodu) vytvořili procesní prostor k úspěšnému prosazení vlastních dovolacích výhrad. Po provedeném přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou instancí v dané věci zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a ten nevyvolává žádné důvodné pochybnosti.
Pokud obviněný T. V. T. ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, učinil tak proto, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek a on měl za to, že v předchozím řízení byl dán některý z důvodů dovolání. Dovolatel tak uplatnil odkaz na tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, jejíž podstatou je skutečnost, že odvolateli sice nebyl odepřen přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, neodstranil vytýkanou vadu. Takto formulovaný důvod by však mohl být úspěšný pouze v případě, že by skutečně byla zjištěna existence vady, která zakládá některý z důvodů dovolání. Jak bylo řečeno výše, takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Městský soud v Praze provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Vrchní soud v Praze neshledal námitky obviněných za opodstatněné, a proto jejich odvolání zamítl (pouze změnil u obv. D. V. D. způsob výkonu trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud tedy po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že Městský i Vrchní soud v Praze ve svých závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a v případě T. V. T. i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] k nedošlo porušení zákona a námitky dovolatelů jsou ryze skutkového charakteru, Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu , neboť obě byly podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu