ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1510.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1510/2015-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 8. 2016 dovolání obviněných J. B. , Q. D. , D. G., a M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1 To 92/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obv. J. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. G., Q. D. a M. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Rekapitulace spisu
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 37 T 3/2014, byl J. B. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod I), za což byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Q. D. byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod II) a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (bod IX), za což byl podle §283 odst. 4 a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž seznam těchto věcí je taxativně uveden v rozsudku krajského soudu.
D. G. byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod IV.), za což byl podle §283 odst. 4 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
M. M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod VI. a VII.), za což byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejichž seznam je taxativně uveden v rozsudku krajského soudu.
Tento rozsudek napadli obvinění J. B., Q. D., D. G. a M. M. a další obvinění, i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvoláním . O něm rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 1 To 92/2014 ze dne 9. 3. 2015 takto: I. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaných M. M. a S. G. i státního zástupce částečně zrušil ve výroku o vině u obviněného M. M. v bodě VII. a ve výrocích o trestech u obou obviněných.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obv. M. M. za odvoláním nezměněný výrok o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod VII.), uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výši 11 (jedenácti) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V souladu s §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku také uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejichž seznam taxativně uvedl ve svém rozsudku. Obv. S. G., spolupracujícímu obviněnému, při nezměněném výroku o vině uložil mírnější trest.
III. Podle §226 písm. a) tr. ř. obviněného M. M. zprostil obžaloby pro skutek popsaný pod bodem VII., spočívající v tom, že od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 16. 9. 2012 do 31. 1. 2013 v České republice, ve spojení s E. M.,(stíhaným samostatně v G., Rakousko) opakovaně a neoprávněně organizoval vývoz omamné látky kokain z České republiky do Rakouska tak, že M. M. si opatřoval kokain z dosud nezjištěného zdroje, podle požadavků E. M. na množství kokainu, určeného k vývozu z České republiky do Rakouska za účelem jeho dalšího prodeje v Rakousku, M. M. předával domluvené množství kokainu pro E. M., dalšímu obžalovanému stíhanému samostatně, který kokain předával na dosud neztotožněných místech E. M., jenž jej bezprostředně vyvážel do Rakouska za účelem jeho prodeje dalším osobám, kdy ve výše uvedeném období takto opatřili a prodali přesně nezjištěné množství kokainu v hodnotě nejméně 4 500 EUR, ve kterém byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán.
IV. Podle §256 tr. ř. odvolání ostatních obviněných J. B., Q. D. a D. G. zamítl.
V. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudů I. a II. stupně (stručně řečeno) J. B. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od měsíce června 2012 do konce měsíce října 2012, ačkoliv nebyl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami podle §4 zákona č. 167/1998 Sb., společně s obžalovaným Q. D., S. G. a dalšími osobami, po vzájemné dohodě vědomě a opakovaně organizoval dovoz omamné látky heroin prostřednictvím kurýrů z Polské republiky do České republiky a následně vývoz heroinu z České republiky do Švýcarské konfederace za účelem jeho dalšího prodeje.
Q. D. (ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 407/2001 ze dne 25. 7. 2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 469/2002 ze dne 6. 11. 2002 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který vykonal dne 16. 1. 2011) společně s dalšími osobami od blíže nezjištěné doby, nejméně však od měsíce března 2012 do 1. března 2013, ve spojení s dalšími spolupachateli, kteří se zdržují mimo území České republiky, vědomě organizoval dovoz většího množství omamné látky heroin ze Švýcarska a Polské republiky do České republiky, a to na území M. k., odkud byla tato látka, (pokud byla doručena z Polské republiky) převážena jednak do Švýcarska, jednak tuto látku prostřednictvím dalších osob následně prodával dalším odběratelům v České republice.
D. G. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od měsíce června 2012 do 19. 2. 2013 ve spojení s J. B., Q. D., S. G. a dalšími spolupachateli, kteří se zdržovali mimo území České republiky, se opakovaně vědomě zapojil do činnosti organizace zabývající se dovozem omamné látky heroin do České republiky, a to na území M. k., dále vývozem dovezeného heroinu z České republiky do Švýcarské konfederace, přičemž heroin předával i na území České republiky dalším odběratelům, mimo jiné M. G., stíhanému samostatně.
M. M. (společně se Z. S. a S. G.) od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 10. května 2012 do 19. února 2013, vědomě opakovaně a neoprávněně organizovali jednak prodej kokainu na území České republiky, jednak vývoz kokainu z České republiky na území Rakouska, a to ve spojení s E. M., pobývajícím v Rakousku, v takovém množství, které je určeno pro velké množství osob (50 g) tak, že M. M. si opatřoval kokain z dosud nezjištěného zdroje a tento na nezjištěném místě přechovával, následně M. M. předával S. G. nebo Z. S. požadované množství kokainu pro odběratele na území České republiky nebo pro E. M. (stíhaného samostatně v Rakousku) za účelem jeho vývozu do Rakouska, S. G. takto opatřený kokain prodal, provizi z prodeje kokainu si ponechal a peníze za prodaný kokain předal Z. S. nebo M. M., přičemž E. M. zakoupený kokain převezl do Rakouska za účelem jeho dalšího prodeje. Podrobný popis všech skutků obsahuje rozsudek soudů I. a II. stupně.
II. Dovolání
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obv. J. B., Q. D., D. G. a M. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Všichni v něm napadli rozsudek soudu II. stupně s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obv. Q. D. své námitky navíc podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), e) tr. ř. a obv. M. M. ještě uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
J. B. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vznesl v něm níže uvedené námitky.
Již v přípravném řízení Policie ČR vyloučila k samostatnému řízení trestní stíhání ostatních obviněných, takže původně společná věc byla rozdělena na dvě kauzy. Jedna byla vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 4/2013 a druhá byla u téhož soudu vedena pod sp. zn. 37 T 3/2014. Dovolatel proti tomuto postupu protestuje, neboť má za to, že k tomuto postupu nebyl žádný zákonný důvod.
Obviněný dále zdůraznil, že stěžejním důkazem soudu, o který opřel své rozhodnutí, bylo svědectví spolupracujícího obviněného S. G., a to přesto, že nepodal přesvědčivý a jednoznačný popis skutečností. Soud však zjištěné nesrovnalosti neodstranil. V této souvislosti obviněný uvedl, že ve věci byl vyslechnut i svědek M. G., který rovněž popsal účast všech obviněných na vytýkaném jednání. I jemu byl přiznán statut spolupracujícího obviněného ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 37 T 4/2013. Krajský soud v Ostravě však uvěřil výpovědi obv. S. G.
Z těchto důvodů obv. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby v podstatě provedl celkový přezkum dokazování a následně, aby zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1 To 92/2014 ve výroku o vině a trestu a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, a současně aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 37 T 3/2014, jakož i další rozhodnutí vydané v předcházejícím vadném řízení.
Q. D. subsumoval své námitky pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř.
S odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a e) tr. ř. obviněný uvedl, že byl zadržen v Polsku a do České republiky byl předán na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů (č.l. 1062, 1091). V žádném však není uveden skutek, který byl posléze předmětem podané obžaloby a v napadeném rozsudku je uveden pod bodem II. 1. Proto má za to, že nemůže být v ČR za tento skutek trestně stíhán.
S odkazem na tytéž dovolací důvody obviněný rovněž namítl, že ve dvou evropských zatýkacích rozkazech a následně v obžalobě jsou skutky, kladené mu za vinu, popsány rozdílně. Dle jeho názoru jsou skutky II.5, IX.1 a IX.2 specifikovány dostatečně, ale ostatní skutky popsané v zatýkacích rozkazech nejsou totožné s útoky, které byly posléze vyjádřeny v podané obžalobě a v napadeném rozhodnutí.
Dále dovolatel uvedl, že v Polsku byl dovolatel D. zadržen dne 1. 3. 2013 a do ČR byl předán až v prosinci r. 2013. Po celou tuto dobu již na území ČR probíhaly výslechy, ale jeho obhájce nebyl objektivně schopen na tyto výpovědi adekvátně reagovat, neboť mu nebylo umožněno se s obviněným sejít a zjistit jeho postoj k věci. První kontakt ve vazbě proběhl na území Polska až 21. 6. 2013. Tím dle obviněného došlo k poškození jeho práva na obhajobu i práva rovnosti stran v trestním řízení.
Dovolatel rovněž zpochybnil rozdělení trestního stíhání, v důsledku čehož byla po podání obžaloby věc vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 4/2014 (v tomto řízení byl přiznán statut spolupracujícího obviněného M. G.) a věc vyloučená byla po podání obžaloby vedena u téhož soudu pod sp. zn. 37 T 3/2014 (v tomto řízení byl statut spolupracujícího obviněného přiznán S. G.). Dle názoru obviněného jsou tyto dvě věci dvěma částmi jedné trestní věci. V obou věcech však spolupracující obvinění vypovídali rozdílně.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud po projednání dovolání napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
D. G. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve svém dovolání vznesl čtyři hlavní námitky.
V usnesení o zahájení trestního stíhání pod č.j. ČTS: MPC-962/TČ-2012-222600 z 8. 4. 2013, není v rámci dílčích útoků uveden ten, který se měl odehrát ve dnech 22. 6. až 23. 6. 2012. Dovolatel má za to, že chybí-li v usnesení o zahájení trestního stíhání označení tohoto skutku, a tato vada nebyla ani později odstraněna, neměl být tento skutek vůbec zahrnut do rozsudku a soud neměl k tomuto skutku přihlížet při určování právní kvalifikace.
Ohledně skutků popsaných pod body IV.1. a IV.6., k jejichž spáchání došlo dne 18. 2. 2013 na území Švýcarska, má dovolatel za to, že u nich není dána pravomoc orgánů činných v trestním řízení tyto skutky pravomocně posuzovat na území ČR. Vzhledem k zásadě bezprostřednosti měly být tyto dílčí útoky zcela vypuštěny.
Obv. G. vznesl námitku proti právnímu hodnocení trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ohledně znaku „velkého rozsahu“. Dle názoru dovolatele není možné skutek kvalifikovat podle tohoto ustanovení, protože cena drogy nepřevyšovala částku 5 000 000 Kč. Podle názoru dovolatele – pokud Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko sp. zn. Tpjn 301/2013 až 13. 3. 2014, tak zde by měla platit obdoba zpětné účinnosti, kterou obecně platný právní řád nepřipouští. Ale po zrušení vládního nařízení Ústavním soudem je nutné striktně vycházet z výkladových ustanovení tr. zákoníku, přičemž nejbližšími výkladovými pravidly jsou ta, která se týkají výše škody a peněžního stanovení velkého rozsahu. A pokud se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč, tak by se velkým rozsahem měla rozumět cena drogy, a nikoliv její množství. Proto dovolatel namítl, že použitá právní kvalifikace není případná.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z kterého důkazu bylo podáno, že obviněný věděl o tom, že je součástí organizované skupiny působící ve více státech. Přesto se dovolatel domnívá, že z provedených záznamů telekomunikačního provozu nelze dovodit, že by droga měla putovat mimo území Švýcarska, tedy nelze ani dovodit působení organizované skupiny ve více státech. Proto nesouhlasí s právní kvalifikací podle §283 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (neboť dle jeho názoru nebyl naplněn znak „organizovaná skupina působící ve více státech“) a navrhuje její změnu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonanou a dílem nedokonanou, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1 To 92/2014 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby při zrušení napadeného rozhodnutí rozhodl sám podle §265m tr. ř.
M. M. v úvodu svého dovolání přetiskl v kurzívě celé své odvolání. V návaznosti na něj pak odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. a vznesl tyto námitky.
Dle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně stanovily právní kvalifikaci trestného činu, který je mu kladen za vinu – vzhledem k vadnému výpočtu množství drogy, se kterou měl obchodovat. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že nemohl naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu ve „značném rozsahu“, neboť soudy nižších stupňů neuvedly u skutků VI.2 a VI.5 gramáž čisté drogy.
Dovolatel rovněž akcentoval, že soudy nižších instancí uvěřily výpovědi obv. S. G., který řekl, že to měl být obv. M., kdo drogu distribuoval. Dle dovolatele to však byl právě S. G., který prodej drog organizoval. Použitá právní kvalifikace podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je tedy nepřiléhavá, neboť z důkazů nevyplynulo, že by obv. M. spáchal vytýkané jednání ve spojení s organizovanou skupinou.
V závěru dovolání dovolatel dodal, že když jej odvolací soud zprostil části obžaloby, měl tuto skutečnost promítnout i do výše trestu. Tím dle jeho názoru došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 92/2014 z 9. 3. 2015 zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Stanovisko státního zástupce
K dovolání výše uvedených obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 846/2015-5 ze dne 20. 8. 2015).
K dovolání obv. B. státní zástupce akcentoval, že dovolatel své námitky ponechal v obecné poloze a již neuvedl, jaké skutkové závěry údajně neměly logický základ. Pouze v případě, kdy by dovolatel na takový konkrétní extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními poukázal, by bylo možné se jimi blíže zabývat. Obv. B. po Nejvyšším soudu požaduje, aby byla provedena revize dokazování, což však odporuje smyslu dovolání. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obv. B. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Námitku obv. D. , že – s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), e) tr. ř. – byl odsouzen i pro skutek, pro který nebyl vydán z Polska do ČR, státní zástupce odmítl. Podle jeho názoru je zjevné, že porušením tohoto procesního ustanovení nemůže být naplněn žádný z uvedených dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze namítat toliko nepříslušnost věcnou. Ale dovolatel ve své námitce v podstatě namítl otázku teritoriality, která je součástí působnosti místní. Podle státního zástupce není přiléhavý ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože tento dovolací důvod se týká jen nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř.
K dalším dovolatelovým námitkám – které se týkají obtížného kontaktu s obhájcem v době vazby v Polsku, rozdělení trestní věci českým policejním orgánem, údajného nevypořádaní rozporů mezí výpovědí svědků či obviněných S. G. a M. G. či neurčitého popisu skutku v evropském zatýkacím rozkazu – státní zástupce uvedl, že je dovolatel dostatečně nevysvětlil, resp. neuvedl, který ze tří uvedených dovolacích důvodů by měl tyto námitky odůvodnit. Přiřazování těchto námitek k některým uvedeným či neuvedeným dovolacím důvodům by již bylo spekulativní, neboť tím by dovolání obviněného v podstatě doplňoval. Proto se k těmto námitkám nevyjádřil.
Závěrem státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného uvedeným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), e), g) tr. ř. neodpovídají, neboť v nich nenamítl věcnou nepříslušnost soudu, absenci obhájce, ani nesprávné právní posouzení skutku. Proto dle jeho názoru bylo dovolání obv. D. podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Obv. D. G. podřadil všechny své námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce odmítl dovolatelovu námitku, že se nejednalo o čin organizované skupiny působící ve více státech, a proto byly k projednání útoku pod bodem IV.6 rozsudku nalézacího soudu příslušné švýcarské orgány. Dovolatel má mylně za to, že otázka příslušnosti je otázkou hmotněprávního charakteru.
Státní zástupce odmítl také dovolatelovu argumentaci o tom, že soudy se při svém rozhodnutí neměly opřít o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť je to situace totožná jako při posuzování zpětné účinnosti u právních předpisů, kterou náš český právní řád vylučuje. Tento názor státní zástupce odmítl, neboť stanovisko trestního kolegia není právní norma a zabývat se v souvislosti s ním otázkou zpětné účinnosti je irelevantní.
K další dovolatelově námitce, že „velkým rozsahem“ by se měla rozumět „cena drogy“, státní zástupce rovněž oponoval. Podle jeho náhledu není zřejmé, jakým způsobem by mohla být taková cena stanovena. Cenu těchto látek neurčuje volný trh, ale nelegálnost takového obchodování. Judikatura proto důvodně nevychází z „ceny drogy“, ale odvozuje větší rozsah z množství více než malého. V této části je proto dovolání zjevně neopodstatněné.
Následně dovolatel brojil již jen proti skutkovým zjištěním o své subjektivní stránce. Tuto část dovolání tedy vyhodnotil, že bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Celkově však Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obv. D. G. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolatel M. podřadil své námitky pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. a v rámci nich napadl soudy učiněná skutková zjištění s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tuto svou námitku však nijak nekonkretizoval. Především ve vztahu k výpovědi spolupracujícího obv. G. nezmínil, kterou část této výpovědi soud vyložil tak, že je dle jeho názoru nelogická. Podle státního zástupce dovolatel takový rozpor měl přesně označit, ale neučinil tak.
Následně dovolatel namítl, že mu po částečném zproštění nebyl snížen trest odnětí svobody. Námitka proti pouhé přiměřenosti trestu ovšem nemůže být podřazena pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Další dovolatelovy námitky proti právní kvalifikaci nevznesl za pomoci argumentů hmotněprávních, nýbrž za pomoci argumentů procesních.
Konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolání bylo tedy podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Pokud nebyly naplněny jiné dovolací důvody, nemohl být naplněn ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání D. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání ostatních dovolatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
IV. Přípustnost a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou všechna dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda všechna čtyři dovolání byla podána v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že všichni čtyři dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a proto všechny čtyři dovolání vyhodnotil, že jsou přípustná.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se všechna dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž už nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění) není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu.
Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 (Sb. rozh. tr. na s. 298). Pouze výjimečně – v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (promítnutými do skutkové věty výroku rozhodnutí) lze i v dovolacím řízení přistoupit k omezenému skutkovému přezkumu. K němu však Nejvyšší soud přistoupí jen tehdy, pokud dovolatel přesně uvede, v čem konkrétně tento extrémní nesoulad spatřuje.
V. Dovolání obv. J. B.
Obviněný J. B. ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl námitku, že v přípravném řízení byla Policií ČR původní kauza rozdělena na dvě. Současně uvedl, že jediným stěžejním důkazem, na základě kterého byl odsouzen, byla výpověď spolupracujícího obv. S. G., a to přestože nebyla zcela souladná s výpovědí svědka M. G.
a) Podle dovolatele rozdělení původně jednoho případu mělo „zcela zásadním způsobem ovlivnit celé trestní řízení“ . I když dovolatel vyhodnotil tento postup jako podstatnou vadu, která „měla vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí ve věci“, neuvedl nic konkrétního, čím by svou domněnku odůvodnil a doložil. Proto tuto námitku Nejvyšší soud odmítl – jednak proto, že je ryze procesního charakteru [a procesní výhrady pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již nelze vznášet], a jednak proto, že rozdělení trestního stíhání je postup, který je zcela v dispozici orgánů činných v trestním řízení.
b) Je pravdou, že ve výpovědi spolupracujícího obviněného S. G. ve vztahu k výpovědím dalších obviněných byly konstatovány dílčí rozpory. Stejně tak byly shledány určité kontradikce s některými údaji, které vyplynuly např. ze záznamů telekomunikačního provozu. Zásadní však je, že tyto neshody nejsou principiálního významu a jsou pochopitelné vzhledem k delšímu časovému období (ve kterém byla trestná činnost páchána), k rozsahu trestné činnosti i počtu pachatelů. V podstatných rysech je však výpověď S. G. se všemi provedenými důkazy v souladu, přičemž některé nepřesnosti, na které obv. B. (i další dovolatelé) upozornili, nejsou tak zásadní, aby zpochybnili celé důkazní řízení. Jinými slovy – tato výpověď, společně s dalšími provedenými důkazy, vinu obv. B. dostatečně potvrdily. Navíc obviněný ani na tomto místě svého dovolání neuvedl nic konkrétního, čím by zdůvodnil zásadní či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry, které by zásadně ovlivnily i závěry hmotněprávní – pro které by byl Nejvyšší soud povinen rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit a vrátit k dalšímu projednání.
Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že námitky obv. J. B. zjevně neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítl nesprávné právní posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolání tedy podal z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
VI. Dovolání obv. Q. D.
Obviněný Q. D. ve svém dovolání vznesl řadu námitek s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a), e), g) tr. ř. Pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 a), e) tr. ř. dovolatel podřadil námitku, že byl odsouzen pro skutek, pro který nebyl vydán z území Polské republiky, a tedy v rozporu s §85 zákona č. 104/2013 Sb. (dříve §406 tr. ř.) a přitom současně zpochybnil specifikaci skutků (mimo skutků II.5, IX.1 a IX.2, které jsou dle jeho názoru popsány dostatečně).
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl buď věcně nepříslušný soud, nebo soud který nebyl náležitě obsazen. Věcně nepříslušným je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení (viz §16 a §17 tr. ř.) To znamená, že ve věci v I. stupni rozhodl okresní nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl v I. stupni konat řízení krajský soud. Soud není náležitě obsazen , pokud obsazení soudu neodpovídalo ust. §27, §31 a §35 zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv nebylo podle zákona přípustné. Na tento dovolací důvod je tedy možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ust. §11 odst. 1, 4 nebo v ust. §11a tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit (a pokud bylo již zahájeno, musí být zastaveno). To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz §265a odst. 1, 2 tr. ř.), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek).
a) Obv. D. ve svých výhradách nenamítl s odkazem na výše uvedené dovolací důvody věcnou nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě, ani to, že tento soud nebyl náležitě obsazen. Obviněný ve své podstatě namítl, že k projednání předmětného skutku byl věcně příslušný polský soud. Tím se pokusil zpochybnit místní působnost, resp. zásadu teritoriality podle §4 tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že svou námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podřadil nesprávně.
Námitka týkající se specifikace skutků, pro které byl obviněný vydán z území Polska na území České republiky, ve své podstatě směřuje na problematiku totožnosti skutku. Obecně platí, že totožnost skutku je spolehlivě zachována při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie i praxe však zastává názor, že pro zachování totožnosti skutku zcela postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud, který projednává daný skutek, je povinen přihlédnout i k zpřesňujícím změnám skutkového stavu, ke kterým došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti proto v rozhodnutí soudu mohou přibýt nebo naopak odpadnout. Soud je tak oprávněn upřesnit méně přesný popis z obžaloby, není však oprávněn měnit podstatu skutku. Z toho plyne, že do rozhodnutí nesmí zahrnout okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (srov. např. R 41/1972 a R 45/1973-I.).
Ze spisu je zjevné, že ve dnech 1. 3. 2013 a 25. 4. 2013, kdy Okresní soud v Ostravě vydal příkazy k zatčení sp. zn. 0 Nt 4003/2013 a sp. zn. 0 Nt 4006/2013, ještě nebyla trestná činnost obv. D. dostatečně zmapována, a proto soupis skutků nemohl být kompletní. Přesto je však patrné, že obv. D. byl vydán na území České republiky za účelem trestního stíhání pro skutky páchané v časovém období březen 2012 až únor 2013, kdy ve spojení s dalšími spolupachateli vědomě organizoval dovoz většího množství heroinu ze Švýcarska a Polské republiky do České republiky (kde byla omamná látka prostřednictvím dalších osob prodávána odběratelům v ČR), anebo byla dále převážena do Švýcarska (pokud byla dovezena z Polska). Základní omyl obviněného spočívá v tom, že každý jednotlivý akt tohoto transferu považuje za samostatný skutek. Na tomto základě pak uvedl, že skutky jsou nedostatečně specifikovány. Tak tomu ale není. Z hlediska objektivní stránky je prodej drog po vymezené časové období chápán jako jediný skutek (nikoli jako pokračování).
Tento názor není nijak nový. Nejvyšší soud jej vyslovil např. ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, kde jasně uvedl, že „jestliže byl trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchán tak, že pachatel v určitém období a na určitém místě prodával omamné látky více osobám, jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám je součástí jediného skutku , a nepředstavuje tedy dílčí útoky pokračujícího trestného činu“ (usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikováno pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 2, roč. 2008, nebo jako T 961v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 32, roč. 2007).
Proto také není v rozporu s povinností dodržet totožnost skutku, pokud v průběhu trestního stíhání byl v popisu skutku změněn či upřesněn okruh osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě. A také případná změna v okruhu uvedených osob není důvodem k postupu k zahájení trestního stíhání pro další skutek.
V rámci námitek, kterými se dovolatel pokusil zpochybnit totožnost skutku (neboť měl za to, že skutky II/1, 4, 6-7 nejsou totožné se skutky uvedenými ve dvou evropských zatýkacích rozkazech na čl. 1063 a 1092), měl dovolatel rovněž za to, že za skutky popsanými pod II/6-7 nemůže být stíhán v České republice, protože se jich měl dopustit na území Polska.
Ustanovení §4 vyjadřuje základ místní působnosti českého trestního práva, která vymezuje okruh případů, které se posuzují podle tr. zákoníku se zřetelem k místu, ke byl trestný čin spáchán. České trestní právo zásadně platí na našem státním území. Za určitých podmínek je však možné uplatnit trestní právo i proti pachatelům trestných činů spáchaných v cizině. To platí zvláště tehdy, pokud se pachatelé fakticky dostanou do moci českých orgánů činných v trestním řízení.
Základem místní působnosti je princip teritoriality. Podle této zásady se působnost trestních zákonů vztahuje na celé území státu, a to bez ohledu na osobu pachatele. Ust. §4 odst. 2 považuje trestný čin za spáchaný na území České republiky i tehdy, pokud tu pachatel porušil nebo ohrozil zájem chráněný tr. zákoníkem, nebo pokud tu měl alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. V souladu s touto zásadou je tedy jasné, že skutky, popsané pod bodem II/6-7, kterých se obviněný dopustil na území Polska, je možné stíhat v České republice, tím spíše když je projednávaná trestná činnost součástí rozsáhlých aktivit organizované skupiny, v rámci které byl obviněný D. činný.
b) Zatímco výše uvedené námitky obviněný podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c) tr. ř., u dalších výhrad již toto není zcela zřejmé, což je zásadní chybou. Dovolatel je povinen každou ze svých námitek výslovně subsumovat pod zcela konkrétní dovolací důvod – a nikoliv jejich výčet uvést v záhlaví dovolání a ponechat na Nejvyšším soudu, aby si jejich podřazení vyřešil sám. Přiřazováním konkrétní námitky k některému z uvedených dovolacích důvodů by Nejvyšší soud do tohoto dovolání zasahoval (resp. by jej doplňoval), což je nepřípustné vzhledem k tomu, že právo disponovat s dovoláním náleží výhradně dovolateli.
Další vznesená výhrada obv. D. se týkala obtížně realizovaného kontaktu mezi ním a jeho advokátem na území Polska. K tomu bylo Nejvyšším soudem ze spisového materiálu ověřeno, že obv. D. byl na území Polska zadržen dne 1. 3. 2013 a do České republiky byl předán během prosince téhož roku. Během této doby měl první kontakt se svým advokátem dne 21. 6. 2013. Z těchto údajů vyplynulo, že obviněný D. kontakt se svým obhájcem měl, a to i přesto, že jeho advokát pobýval na území České republiky. Skutečnost, že polská strana umožnila obviněnému osobní setkání s jeho obhájcem až zhruba po čtyřech měsících, je věc, kterou česká strana neměla možnost nijak ovlivnit a za kterou nenese odpovědnost. Klíčové však je, že obviněný byl při procesních úkonech v České republice zastupován svým advokátem, takže jeho procesní práva byla zajištěna. Pro dovolací řízení je tato námitka irelevantní, neboť není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný z uvedených dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Námitky rozdělení trestního řízení na dva případy i údajné nevypořádání rozporů mezi výpovědí S. G. a M. G. dovolatel patrně zamýšlel podřadit rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ty však mají charakter příliš obecného nesouhlasu s tímto postupem. Žádné konkrétní pochybení, které by bylo zjevným následkem tohoto rozdělení však dovolatel neuvedl. Samotné rozdělení trestního stíhání na dvě kauzy, kterým byly přiřazeny rozdílné spisové značky (sp. zn. 37 T 3/2014 a sp. zn. 37 T 4/2014) dovolatel není oprávněn u Nejvyššího soudu v rámci svého dovolání relevantně vznést, protože tato výhrada není podřaditelná pod žádný dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud tuto námitku rovněž odmítl. K otázce údajného nevypořádání rozporů mezi výpovědí S. G. a M. G. – viz níže.
Vzhledem k výše uvedeným argumentům Nejvyšší soud odmítl všechny námitky obv. Q. D. jako zjevně neopodstatněné.
VII. Dovolání obv. D. G.
Obviněný D. G. ve svém dovolání vznesl řadu námitek, které subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a) Své dovolání uvedl námitkou na porušení zásady uvedené v §172 odst. 2 tr. ř., s tím, že obžaloba byla podána pro skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění. Konkrétně pak upřesnil, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ČTS: NPC-962/TČ-2012-222600 ze dne 8. 4. 2013 (č. l. 731 an.) v popsaném skutku, který časově zahrnuje období březen 2012 až 19. 2. 2013, není výslovně uveden dílčí útok z 22. – 23. 6. 2012 (který ale figuruje pod bodem 4 na str. 6 obžaloby). Proto má obviněný za to, že pokud v předmětném usnesení tento dílčí útok chybí a nebylo pro něj sděleno obvinění, neměl soud k tomuto dílčímu skutku vůbec přihlédnout.
V prvé řadě je odkaz na §172 odst. 2 chybný, neboť toto ustanovení se týká zastavení trestního stíhání. Obhajoba obviněného měla nejspíše na mysli odkaz na §176 odst. 2 tr. ř., který obsahuje pravidlo, že obžaloba může být podána pouze pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Ale i tak je tato námitka neoprávněná. Podobně jako obv. D. se i dovolatel G. mýlí, když každý jednotlivý akt chápe jako samostatný skutek v rámci pokračování, a proto je nutné jej explicitně popsat v usnesení o zahájení trestního řízení a sdělení obvinění. Ale manipulace s drogou po vymezené časové období je chápána jako jediný skutek, zahrnující všechny útoky. Nejde tedy o pokračování. Proto také jednotlivé akty – spáchané mezi červnem 2012 a 19. únorem 2013 (ve dnech 22. – 23. června 2012, 2. srpna 2012, 16. září 2012, 18. září 2012, 16. prosince 2012 a 18. února 2013) jsou součástí jediného skutku popsaného pod bodem IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 37 T 3/2014 (č. l. 7020, svazek 27). S touto argumentací souvisí i stejně neopodstatněná námitka dovolatele o údajném nezachování totožnosti skutku.
b) Další vznesená výhrada obv. G. se týká trestního stíhání pro skutky uvedené pod body IV.1 a IV.6. rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Dle dovolatelova názoru mělo být jeho jednání právně kvalifikováno podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonané, dílem nedokonané ve stadiu pokusu, protože u těchto dílčích skutků nebyla údajně dána pravomoc orgánů České republiky – minimálně u útoku ze dne 18. 2. 2013 (dílčí skutek IV.6.), u kterého není dle jeho názoru dána místní ani časová souvislost s ostatními útoky. Proto tento skutek měl být projednán švýcarskými orgány.
Dovolatel si však neuvědomil, že pod předmětný dovolací důvod je možné vznášet pouze námitky hmotněprávního charakteru. Otázka místní příslušnosti je otázkou procesní, kterou nelze relevantně vznést s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinými slovy, tato námitka nesměřuje k nápravě vad, které spočívají v hmotněprávním posouzení skutku. Kromě toho i ve vztahu k těmto jednáním je nezbytné aplikovat §4 odst. 2 tr. zákoníku a považovat trestný čin za spáchaný na území České republiky.
c) Další dovolatelova výhrada se týká výkladu znaku „velkého rozsahu“ v rámci právní kvalifikace skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dle dovolatele je tato právní kvalifikace nepřiléhavá, neboť cena drogy nepřevýšila částku 5 000 000 Kč. Dovolatel však má za to, že když Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko sp. zn. Tpjn 301/2013 až dne 13. 3. 2014, tak by – jak se domnívá – „zde byla obdoba zpětné účinnosti, kterou obecně právní řád vylučuje“. Proto má za to, že je nutno vycházet striktně z výkladových ustanovení tr. zákoníku, resp. tvrdí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč, takže velkým rozsahem by se měla rozumět cena drogy v této výši – a nikoli její množství.
Nejvyšší soud však argumentaci o „obdobě zpětné účinnosti“ stanoviska trestního kolegia odmítl jako čistou spekulaci. Stanovisko trestního kolegia není možné chápat jako obecně závazný právní předpis. Autorita těchto stanovisek je čistě výkladová, neboť z nich lze s vysokou pravděpodobností předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně dané právní otázky. V žádném případě však není možné podsouvat stanoviskům trestního kolegia závaznou platnost a účinnost – tím méně účinnost zpětnou.
Co se týče námitky vzniklé škody, resp. tržní hodnoty distribuovaného heroinu a kokainu, není jasné, podle jakých kritérií by měla být určována. Ve většině případů je výrobní cena drog poměrně nízká. Jejich cena je určována nikoli nákladnou výrobou, ale tím, že jejich distribuce a prodej je nelegální, a proto značně rizikový. Je proto sporné, podle jakých hledisek by měla být stanovena „cena obvyklá“. Z tohoto důvodu judikatura Nejvyššího soudu odvozuje závěr o naplnění znaků spočívajícího ve spáchání předmětného trestného činu „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, nikoliv z obvyklé, reálné či „tržní“ ceny drogy, ale z konkrétního násobku množství omamné látky.
d) V poslední výhradě obv. G. vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutku ve znaku „organizovaná skupina působící ve více státech“, přičemž v odůvodnění této námitky uvedl, že mu není jasné, z kterého důkazu se podává, že věděl, že je součástí organizované skupiny působící ve více státech.
Takový argument však nemohl být Nejvyšším soudem v dovolacím řízení akceptován, neboť obviněný subsumoval i tuto námitku pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Tato výhrada totiž nesměřuje proti rozporu mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé, ale usiluje zpochybnit skutečnosti, které vyplynuly z důkazů na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé. Skutkové námitky však patří do odvolacího, nikoli dovolacího řízení. Mimo to ani tuto námitku dovolatel nijak neodůvodnil. Pouhý deklarovaný nesouhlas dovolatele, bez dostatečného hmotněprávního odůvodnění, nemůže iniciovat přezkum Nejvyššího soudu.
Organizovaná skupina je sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost (srov. R 45/1986). Organizovaná skupina působí ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, z nichž jeden z nich je Česká republika. Přitom může, ale také nemusí působit přímo v ČR, neboť zcela postačí, když je pachatel pouze ve spojení s takovou organizovanou skupinou působící mimo území ČR ve více jiných státech. Pachatel musí vědět, že je činný v rámci takové skupiny.
Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný společně s J. B., Q. D., svým otcem S. G. a dalšími osobami se opakovaně podílel na činnosti organizace, která se zabývala jednak dovozem omamných látek do České republiky, jednak jejich vývozem z ČR do Švýcarska, a také jejich prodejem zákazníkům na území ČR. Samotná G. námitka, že o organizované skupině nic nevěděl, není nová, neboť ji vznášel už během hlavního líčení. Pokud dovolateli není jasné, z kterého důkazu či důkazů vyplynulo, že se skutečně podílel na aktivitách této organizované skupiny, tak odpověď nalezne v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 3/2014, na straně 50, druhý odstavec (č. l. 7059).
Celkově tedy Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání obv. D. G. jako zjevně neopodstatněné.
VIII. Dovolání obv. M. M.
Obviněný M. ve svém dovolání vznesl námitky s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
a) Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (nejspíše) podřadil své námitky zpochybňující skutkové závěry soudu I. stupně. V rámci nich vyjádřil pochybnost o výpočtu množství drogy ve skutcích popsaných pod body VI.2 a VI.5. Podle jeho názoru nenaplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu ve znaku „značného rozsahu“, neboť soudy nepřihlédly ke gramáži čisté drogy. Současně dovolatel negoval své napojení na organizovanou skupinu, a v této souvislosti upozornil na rozpory mezi výpověďmi S. G. a M. G.
Obě námitky brojí proti použité právní kvalifikaci, přičemž dovolatel se jimi pokusil zpochybnit některá skutková zjištění. Je pravdou, že soudy nižších stupňů v popisu skutků skutečně u skutků VI.2 a VI.5 neuvedly přesné procento čisté gramáže účinné látky. Nicméně v žádném případě se nejedná o „vadný výpočet množství drogy“ , jak dovolatel uvedl. Absence této informace není klíčová, neboť tento údaj není jediný, od kterého by byla odvozována uplatněná právní kvalifikace. V daném případě se jedná pouze o informaci doplňující základní údaj o množství zadržené drogy (u skutku VI.2 šlo o 150 g kokainu, u skutku popsaného pod bodem VI.5 o 50 g kokainu). To platí i o námitce obviněného o neshodách mezi výpovědí obv. S. G. a M. G. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů jasně vyplynulo, že soudy tyto rozdíly vyhodnotily jako málo významné a navíc pochopitelné. Trestná činnost probíhala po delší časové období a za pomoci většího počtu pachatelů. Proto si oba obvinění určité detaily vybavovali jen s obtížemi. Rozpory, na které obviněný poukázal, jsou však nepodstatné a nemají takovou procesní sílu, aby zpochybnily skutkové závěry, které vyplynuly z dalších důkazů (na které samozřejmě obviněný neupozorňuje). Samotné napojení obv. M. na organizovanou skupinu bylo spolehlivě prokázáno, přičemž jejichž vyhodnocení důkazů je popsáno v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 3/2014, na straně 54-55 (č. l. 7063-7064).
Jak bylo uvedeno výše – v námitkách podřazených pod tento dovolací důvod nestačí pouze demonstrovat dovolatelův nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily ten který důkaz ve vztahu k dalším či absencí nepodstatného údaje. Jinými slovy – dovolatel neuvedl nic natolik zásadního, co by Nejvyšší soud ve svém přezkumu mohl vyhodnotit jako „extrémní rozpor“.
b) Dále obv. M. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když v závěru svého dovolání uvedl, že soud II. stupně jej zprostil části obžaloby, a přitom tuto skutečnost nepromítl do výše jím uloženého trestu. Tento dovolací důvod však předpokládá, že dovolatel vznese výhradu, že mu byl buď uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou tr. zákoníkem.
S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho rozmezí (tedy nesnížené) dolní hranice nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002), ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. NS 17/2002- T416, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, apod.). Pokud byl obviněný ustanovením §283 odst. 4 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v rozmezí 10 – 18 let a odvolací soud dovolateli uložil trest ve výši 11 let nepodmíněně, nijak tím nevybočil z mezí zákona. Z toho vyplývá, že když Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku sp. zn. 1 To 92/2014 (č. l. 7786) nemodifikoval trest uložený obv. M. a ponechal ho v původní výši, a přitom tuto okolnost řádně odůvodnil – tak ve svém postupu nijak nepochybil. Jak je patrné z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 22/2003), námitka proti pouhé přiměřenosti trestu není podřaditelná pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu je námitka zcela irelevantní.
c) Obviněný ve svém dovolání rovněž odkázal na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo – i přesto, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ust. §265b odst. 1 tr. ř.
Obecně platí, že tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených bez věcného přezkoumání. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem, s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo, ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491).
Vrchní soud v Olomouci napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně obv. M. zprostil obžaloby pro skutek popsaný pod bodem VII., ale ponechal výrok o trestu beze změny. Z toho vyplývá, že v tomto případě je možné dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě , tj. pokud byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Odvolateli tedy nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně. Ale tento soud v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumal a s vytýkanou vadou se neztotožnil. V případě obv. M. je však zjevné, že jiné dovolací důvody nebyly vyhodnoceny jako oprávněné, a proto nemohl být naplněn ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z výše uvedeného tedy plyne, že dovolání obv. M. Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
IX. Závěr
Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávaném případě se soudy nižších stupňů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Mezi hodnocením provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a na jejich základě provedenými právními závěry na straně druhé je jasná logická návaznost. Lze tedy prohlásit, že obě rozhodnutí soudů nižších instancí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.) a tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Krajský soud v Ostravě provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Vrchní soud v Olomouci neshledal drtivou většinu námitek obviněných za opodstatněné, a proto jejich odvolání v podstatě jako nedůvodné zamítl (pouze ve vztahu k obv. M. M. rozsudek soudu I. stupně korigoval). Nejvyšší soud na základě svého přezkumu dospěl k závěru, že skutky, ze kterých byli všichni čtyři dovolatelé uznáni vinnými, jsou právně kvalifikovány správně, a Krajský soud v Ostravě, stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), c), g), h), l) tr. ř. k porušení zákona a všichni čtyři dovolatelé svými námitkami tyto důvody dovolání zjevně nenaplnili, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a dovolání D. G., Q. D. a M. M. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu