ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1606.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1606/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016 dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 68 To 219/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 115/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 2 T 115/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěné dny od 4. 7. 2014, kdy byl propuštěn z vazby ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 172/2014, přinejmenším do 17. 4. 2015, v katastrálním území města P. a jeho blízkém okolí, ať již zdarma či za úplatu, předal metamfetamin dalším osobám, přičemž takto činil přinejmenším ve vztahu k L. M., kterému metamfetamin v množství od dávky na jedno užití až po 1 g předal v 10 případech vždy za úplatu 1 000 až 1 500 Kč za gram této látky, T. K., kterému metamfetamin předal v množství vždy na jedno užití v 10 případech vždy za úplatu 200 Kč za každý odběr, S. Z., které metamfetamin v množství 0,3 g předal v 1 případě za částku 600 Kč, J. P., kterému metamfetamin vždy v množství 1 g předal v 5 případech vždy za částku 1 000 Kč, P. J., které metamfetamin předal vždy v průměru v množství 2 dílky „ve stlačce“ (injekční stříkačka se zataveným koncem) ve 30 případech z části za úplatu 200 Kč, z části výměnou za jídlo, M. M., kterému metamfetamin předal vždy v množství 2 dílky „ve stlačce“ v 5 případech vždy za úplatu 500 Kč za každý odběr, D. A., kterému metamfetamin v množství na jedno užití předal přinejmenším v 1 případě za částku 200 Kč, J. K., kterému metamfetamin vždy v množství na dvě užití předal ve 2 případech vždy za úplatu 500 Kč za každý odběr, J. Š., kterému metamfetamin předal v 5 či 6 případech vždy za úplatu 400 Kč, M. D., které metamfetamin předal v 5 případech jako splátku dluhu, P. D., kterému metamfetamin předal nejméně v 1 případě za částku 500 Kč vždy v množství 2 dílky „ve stlačce“, P. Ch., kterému metamfetamin předal v 1 případě za úplatu 500 Kč v množství 2 či 3 dílky „ve stlačce“, M. Š., které metamfetamin předal v 1 případě zdarma, v 1 případě za úplatu 500 Kč, M. H., .které metamfetamin předal jako odměnu za odvoz osobním motorovým vozidlem ve 3 případech,
přičemž metamfetamin je psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, kdy uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl na základě rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 172/2014, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2015, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl mj. uložen trest odnětí svobody ve výměře 22 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen při stanovené zkušební době v trvání 3 let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 68 To 219/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Stanislava Sochora. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání obviněný nejprve uvedl, že má výhrady k samotnému znění skutkové věty, v níž je doba páchání jednotlivých dílčích útoků uvedena pouze obdobím devíti měsíců, aniž by byly jednotlivé útoky přesněji časově specifikovány, což podle něj hraje zásadní roli. Dále podle obviněného soud nesprávně posoudil otázku pokračování v trestné činnosti a jejího přerušení, s čímž souvisí nesprávný závěr soudu, že nepřichází v úvahu aplikace norem týkajících se souhrnného, resp. společného trestu. Útoky v období od 4. 7. 2014 do 9. 3. 2015 (datum vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku) nemohou být posuzovaný společně s útoky po tomto datu, neboť jsou vyhlášením tohoto rozsudku přerušeny. Útoky spáchané do 9. 3. 2015 by podle obviněného měly být předmětem souhrnného trestu k rozsudku ze dne 9. 3. 2015. K tomu obviněný dodává, že mu je spolu s předchozím rozsudkem, u nějž lze očekávat přeměnu na trest nepodmíněný, aktuálně uložen trest odnětí svobody v délce 46 měsíců, čemuž neodpovídá společenská nebezpečnost jeho jednání. Pokud by vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání před vyhlášením rozsudku ze dne 9. 3. 2015, nebylo by o nezbytnosti uložení souhrnného trestu pochyb. Účelovým postupem policie však došlo k tomu, že v důsledku jednoho dílčího útoku po vyhlášení rozsudku jsou nyní všechny dílčí útoky po datu 12. 5. 2014 posuzovány jako jeden pokračující trestný čin.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 2 T 115/2015, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 68 To 219/2015, a Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitky obviněného obsahově odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce se s nimi však neztotožňuje. Především nesouhlasí s tím, že by se jednalo o více „dílčích útoků“ pokračujícího trestného činu, jak se obviněný pokouší podsouvat soudům obou stupňů. Dle názoru státního zástupce z popisu jednání obviněného vyplývá, že se o pokračující trestný čin rozpadající se na více dílčích útoků nejedná, ale v souladu s aktuální judikaturou (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 11 Tdo 19/2015), se jednalo o jediné celistvé jednání, kdy obviněný v konkrétním vymezeném čase a místě kontinuálně distribuoval psychotropní látku. V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přitom výslovně mj. zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv však za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
Dále státní zástupce zdůrazňuje, že samotný okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro jiný trestný čin, byť stejného druhu, nepředstavuje mezník, jenž by uvedené kontinuální jednání obviněného, které je třeba považovat za jediný nedělitelný skutek, jakkoli přerušoval. Obviněný patrně zaměňuje účinky vyhlášení rozsudku (významné z hlediska posouzení souběhu trestné činnosti) s účinky „sdělení obvinění“ ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř., přičemž je to právě okamžik sdělení obvinění (tj. doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, nebo doručení návrhu na potrestání podezřelému soudem), který přerušuje jak trestný čin pokračující, tak i trestný čin trvající či jemu obdobný. V podrobnostech státní zástupce opětovně odkazuje na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 19/2015. K takovému zahájení trestního stíhání, jež by mělo za důsledek rozdělení jednání obviněného na více skutků, však v nyní předkládané věci nedošlo.
Z hlediska posouzení vztahu souběhu, či naopak recidivy, je pak třeba podle státního zástupce vycházet z data ukončení trestné činnosti (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 585). K ukončení trestného činu přitom došlo až dne 17. 4. 2015, tedy až poté, co byl dne 9. 3. 2015 vyhlášen obviněným akcentovaný rozsudek Okresního soudu v Přerově sp. zn. 5 T 172/2014, který následně nabyl právní moci dne 11. 3. 2015. Za tohoto stavu je třeba celé jednání obviněného podle státního zástupce považovat za spáchané za podmínek speciální recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Přisouzenou právní kvalifikaci proto státní zástupce považuje za správnou a zákonu odpovídající.
Pro úplnost státní zástupce dodal, že pokud by platil obviněným prosazovaný názor o dělícím účinku vyhlášení odsuzujícího rozsudku, bylo by výsledné posouzení fakticky v neprospěch obviněného, jak ostatně sám obviněný ve svém dovolání patrně bezděky naznačuje. V takové situaci by totiž jednání před tímto momentem bylo patrně právně posouzeno jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, za který by bylo nutno uložit společný trest, zatímco za část jednání po tomto momentu by obviněný tak jako tak naplnil znaky nyní přisouzeného zločinu, za který by bylo nutno uložit další samostatný trest dle přísnější trestní sazby. Pokud pak obviněný namítá, že nastolená situace jej nepřiměřeně znevýhodňuje, konstatuje státní zástupce, že bylo pouze na obviněném, aby páchání své trestné činnosti ukončil nejpozději ke dni právní moci předchozího odsouzení pro stejnorodou trestnou činnost.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky, které obviněný v textu svého dovolání uplatnil (s výjimkou výhrady údajně nedostatečné konkrétnosti popisu skutkových zjištění ve výroku rozsudku prvního stupně, pokud jde o časové určení jednotlivých „dílčích útoků“ – myšleno zřejmě předání drogy, která má procesní charakter), napadají právní posouzení skutku ve smyslu citovaného dovolacího důvodu, nelze jim však přisvědčit.
Stejnou argumentací se zabýval již odvolací soud na str. 5 svého rozhodnutí a správně se k ní vyjádřil i státní zástupce, jak bylo výše rekapitulováno. K výkladu podanému státním zástupcem by tak v zásadě bylo možno pouze dodat, že obviněný zřejmě vychází z právního stavu před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 292/1993 Sb., kterou byl do §12 tr. ř. zařazen odst. 11, podle něhož „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.“ Toto ustanovení pak dopadá nejen na trestné činy pokračující ve smyslu §116 tr. zákoníku, ale na všechny trestné činy, neboť se zde hovoří o pokračování v jednání, nikoli v trestném činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 259). Naopak datum vyhlášení odsuzujícího rozsudku v předchozí trestní věci dělící okamžik v tomto směru nepředstavuje. Lze se ztotožnit se státním zástupcem, že jednání obviněného nemělo charakter pokračující trestné činnosti, ale v souladu s výše citovanou judikaturou charakter jednoho trvajícího skutku, a to s ohledem na množství a četnost předání drogy, kterou v mezidobí obviněný, ač to není explicitně uvedeno, logicky musel i po určitou dobu pro jiného přechovávat. V popsaném jednání nejsou patrné žádné dělící momenty, kdy by obviněný nenaplňoval znaky přisouzené skutkové podstaty.
Podstatné je, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen v nyní projednávané věci, v žádném případě nemůže (minimálně z hlediska procesního) tvořit jediný (ani pokračující) skutek s jednáním, pro které byl uznán vinným ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 172/2014, a to s ohledem na okamžik, kdy bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci sp. zn. 5 T 172/2014, tedy 14. 5. 2014 (pro trestnou činnost páchanou v období od léta 2013 do 12. 5. 2014). Jak již také konstatoval odvolací soud, nyní posuzované jednání (jeden trvající trestný čin) obviněný dokončil dne 17. 4. 2015, tedy až poté, co byl dne 9. 3. 2015 vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Přerově ve věci sp. zn. 5 T 172/2014. Není zde proto dán vztah souhrnnosti ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 3. 2015, vztah recidivy. Právní posouzení je tedy v daném případě správné.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu