ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.185.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 185/2016-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 11 To 300/2015, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 160/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 2 T 160/2011, byl obviněný P. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Náchodě se obviněný P. S. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že společně s již odsouzeným J. K. dne 13. 1. 2011 kolem 12:45 hod. převezli bez splnění zákonných povinností, v rozporu s účelem zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění (dále jen „zákon o návykových látkách“) a jeho ustanoveními, zejména pak §21 a §22, ve vozidle zn. Opel Vectra, rzv …, přes bývalý hraniční přechod v N. – B., z Polské republiky do České republiky lék Sudafed obsahující látku pseudoefedrin, která slouží jako prekursor k výrobě metamfetaminu, ačkoliv pro uvedenou činnost neměli příslušné povolení, a takto dovezli v batohu na podlaze vozidla za spolujezdcem celkem 245 kusů tzv. klisterů, každý s 12 tabletami, tedy celkem 2940 tablet léčiva označeného jako Sudafed, když hmotnost účinné látky pseudoefedrinhydrochloridu v jedné tabletě léku Sudafed je 60 mg, tedy celkem tablety obsahovaly 176,4 g pseudoefedrinhydrochloridu, a bylo by z nich možno teoreticky izolovat 141,12 g pseudoefedrinhydrochloridu a následně připravit 112,9 g metamfetaminu, tedy pervitinu, přičemž metamfetamin je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 zákona o návykových látkách, a nakládání s ním bez písemného povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky je zakázáno, když takovým povolením nikdy nedisponovali a neměli ani příslušné dovozní povolení ve smyslu §21 odst. 1 zákona o návykových látkách, kdy uvedené tablety léčivých přípravků obsahující pseudoefedrin jsou považovány za prekursor v souladu s přílohou č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, ve spojení s §2 písm. c) zákona o návykových látkách, a takového jednání se dopustil P. S. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 1 T 19/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 50 To 331/2009 odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, za který mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 3 PP 279/2010 dne 2. 9. 2010 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let.
3. O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 11 To 300/2015 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný především namítá nesprávnost posouzení jeho jednání jako recidivy ve smyslu ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle jeho názoru mělo být postupováno analogicky podle právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 Tz 1/2013-16, podle něhož je pro posouzení zpětnosti relevantní ne doba spáchání trestného činu, ale doba rozhodování soudu o trestném činu. Pokud v době rozhodování soudu o trestném činu již není naplněn formální znak trestného činu, jímž je odsouzení nebo potrestání pachatele v posledních třech letech, nemůže předchozí potrestání pachatele naplnit zákonem požadovanou podmínku zpětnosti, byť v době spáchání činu tento formální znak skutkové podstaty naplněn byl. V tomto směru dovolatel předkládá podrobnou genezi předchozího potrestání a uvádí, že z výkonu trestu odnětí svobody byl dne 2. 9. 2010 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání čtyř let, která uplynula dne 2. 9. 2014. V návaznosti na to se domnívá, že pokud v jejím průběhu nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin a vedl řádný život, byl ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody vykonán dnem 2. 9. 2010. Současně vyjadřuje přesvědčení, že pokud do rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. 9. 2015 vedl po dobu pěti let řádný život ani nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, splnil podmínky stanovené v §105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pro zahlazení jeho předchozího odsouzení, jehož účinkem je podle §106 tr. zákoníku právní fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen. Domnívá se tedy, že odvolací soud měl dospět k závěru, že jeho dřívější odsouzení pro trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo v době rozhodování o trestném činu podle §283 tr. zákoníku již zahlazeno, a proto nemohl být znak zpětnosti naplněn, byť by v době spáchání činu ještě zahlazeno nebylo a neplatila o něm fikce neodsouzení. Místo toho však odvolací soud jeho odvolání jako nedůvodné zamítl.
6. V další části svého dovolání obviněný konstatuje, že odvolací soud se dopustil i dalších pochybení, pokud přehlédl vady hmotně právního posouzení skutku, jichž se dopustil soud prvního stupně. V podrobnostech rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení v předmětné věci, které bylo prvotně vedeno jako proti uprchlému, přičemž při následném postupu podle §306a tr. ř. soudu prvního stupně vytýká, že při rozhodování o zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku postupoval se značnými průtahy a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces tím, že když ačkoliv svou žádost ve smyslu §306a odst. 2 tr. ř. tomuto soudu zaslal dne 16. 4. 2015, předchozí odsuzující rozsudek byl zrušen až dne 3. 6. 2015. Namítá též nesprávnost postupu nalézacího soudu v procesu dokazování, neboť z protokolu o hlavním líčení konaném dne 8. 7. 2015 nevyplývá, že postupoval v intencích §306a tr. ř. V tomto směru vytýká, že ačkoliv k jeho žádosti soud neprovedl důkaz spisem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009 ohledně jeho předchozího odsouzení zakládajícího zpětnost ani spisem téhož soudu sp. zn. 3 PP 279/2010 ve věci řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu, z listin v něm obsažených, a to z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009 ze dne 11. 5. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 331/2009 ze dne 29. 7. 2009, učinil přesto závěr o relevanci aplikace §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je přesvědčen, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když tím, že neprovedl důkaz rozhodný pro posouzení jeho jednání podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku porušil jeho právo na spravedlivý proces. V rozporu s provedeným dokazováním shledal též závěr soudu, pokud rozhodl stejně jako v předchozím zrušeném rozsudku s odůvodněním, že důkazní situace je naprosto stejná, ačkoliv k její zásadní změně došlo poté, co v hlavním líčení dne 8. 7. 2015 na rozdíl od řízení přípravného vypovídal a svou vinu popřel. Neshoduje se ani s hodnocením výpovědi dříve spoluobviněného J. K. z hlavního líčení dne 8. 7. 2015 jako nevěrohodné, byť tento zcela shodně vypovídal i v předchozím hlavním líčení, a to v souladu s výpovědí dovolatele v hlavním líčení dne 8. 7. 2015. Právo na spravedlivý proces nalézací soud porušil i tím, že tomuto svědkovi nepřípustně podsouval jeho vyjádření v procesně nepoužitelném úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 13. 1. 2011 učiněném před Generálním ředitelstvím cel, Celní protidrogová jednotka, a požadoval vysvětlení údajného rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení. Soudy rovněž nesprávně závěr o jeho vině založily na předchozím odsouzení, které s posuzovanou věcí nesouvisí, čímž porušily zásadu presumpce neviny. V této souvislosti obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 a dospívá k závěru, že o jeho vině nesvědčí jediný důkaz. V přímém rozporu s důkazy provedenými v hlavním líčení je rovněž zjištění uvedené v písemném odůvodnění rozsudku, že se dopustil uvedeného jednání s již odsouzeným J. K., jakož i tvrzení, že jeho vina vyplývá i z dalších listinných důkazů, zejména z protokolu o ohledání věci s fotodokumentací i dalších listin, které jsou součástí trestního spisu, ačkoliv z žádné z citovaných listin jeho vina nevyplývá. Nalézací soud tak na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, které jsou v zásadním rozporu s důkazy provedenými při novém projednání věci. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 To 300/2015-465, i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
7. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že námitka obviněného stran právního posouzení jeho jednání za podmínek speciální recidivy ve smyslu ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově odpovídá, jedná se však o námitku neopodstatněnou. Speciální recidiva je v ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vymezena tak, že pachatel daného zločinu se jej dopustí přesto, že byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V daném případě se obviněný přisouzeného zločinu dopustil jednáním ze dne 13. 1. 2011, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 1 T 19/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 50 To 331/2009, odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za který mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 279/2010 dne 2. 9. 2010 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Obviněný tak zjevně naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty minimálně v tom směru, že byl v posledních třech letech pro takový trestný čin potrestán. Státní zástupce připustil, že o jeho vině bylo sice rozhodováno po uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu, přičemž s ohledem na ustanovení §91 odst. 2 tr. zákoníku se na obviněného hledí, jako by trest vykonal ke dni podmíněného propuštění, současně však z této skutečnosti nelze dovodit, že by se ve vztahu k takovému odsouzení na obviněného hledělo, jako by odsouzen nebyl. Za nepřiléhavý označil státní zástupce poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 1/2013, neboť tímto byla řešena právně zcela odlišná situace, kdy se na pachatele ohledně předchozího odsouzení zakládajícího zpětnost, již hledělo, jako by trestán nebyl (již vznikla fikce neodsouzení). V případě obviněného však taková fikce neodsouzení nenastala, nastala pouze fikce výkonu trestu odnětí svobody ke dni podmíněného propuštění z výkonu trestu vzhledem k osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění ve smyslu §91 odst. 2 tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, že soud rozhodující o jeho vině měl zohlednit též uplynutí lhůty pro zahlazení odsouzení státní zástupce zdůraznil, že samotné uplynutí lhůty pro zahlazení odsouzení ve smyslu §105 tr. zákoníku pro obviněného žádné bezprostřední účinky ex lege nemá, pouze vzniká nárok, aby obviněný ve smyslu §363 a násl. tr. ř. podal žádost o zahlazení odsouzení. Fikce neodsouzení ve smyslu §106 tr. zákoníku pak nastává teprve právní mocí rozhodnutí o zahlazení odsouzení, z čehož je zřejmé, že řízení o zahlazení je řízením návrhovým a rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení zde má konstitutivní, nikoli deklaratorní charakter. V předmětné věci ve smyslu ustanovení §91 tr. zákoníku ve spojení s §105 tr. zákoníku započala lhůta pro zahlazení odsouzení běžet dne 3. 9. 2010 a skončila dne ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dnem 3. 9. 2015. Dne 4. 9. 2015 tak mohl obviněný podat žádost soudu příslušnému podle §364 odst. 1 tr. ř. o zahlazení odsouzení. Odvolací soud rozhodoval napadeným usnesením dne 15. 9. 2015, tj. sice po uplynutí lhůty pro rozhodnutí o zahlazení odsouzení, jak však vyplývá z aktuálního opisu z Rejstříku trestů, k tomuto dni předchozí odsouzení obviněného zakládající zpětnost zahlazeno nebylo. Odvolacímu soudu tak nebránila žádná zákonná překážka, aby zohlednil předchozí výše citované potrestání obviněného, jež zakládá znak zpětnosti. Konstitutivní charakter tohoto rozhodnutí a skutečnost, že se jedná o řízení návrhové, brání podle státního zástupce tomu, aby si případné uplynutí lhůty pro zahlazení odsouzení vyhodnotil později rozhodující soud jako otázku předběžnou. Je na obviněném, aby inicioval příslušné řízení o zahlazení, v němž by posouzení jako předběžné otázky, zda v průběhu lhůty pro zahlazení odsouzení vedl řádný život, bylo namístě. Státní zástupce tedy shledal správným a zákonu odpovídajícímu závěr soudů, že obviněný naplnil znak speciální recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
8. Za neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu označil státní zástupce námitky, jimiž obviněný zpochybňuje procesní postup soudu při novém rozhodování po zrušení prvotního rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému, neboť jde o námitky procesní povahy. Rovněž s námitkou, že v hlavním líčení konaném po zrušení předchozího rozsudku nebyl k důkazu proveden příslušný spis Okresního soudu Plzeň-město, se přesvědčivě vypořádal Krajský soud v Hradci Králové konstatováním, že takovou vadou postup okresního soudu netrpí, neboť předmětná rozhodnutí v hlavním líčení konstatována byla a navíc provedení důkazu spisem Okresního soudu Plzeň-město (a to jak ve věci samé, tak i v řízení o podmíněném propuštění) obviněný v novém řízení nepožadoval. Nedůvodnou státní zástupce shledal i námitku ohledně údajného podsouvání procesně nepoužitelného důkazu jak obviněnému, tak svědku K. (původně spoluobviněnému), když z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by soud prvního stupně při provádění dokazování postupoval svévolným způsobem a porušil tak právo obviněného na spravedlivý proces. Za správné státní zástupce považuje hodnotící úvahy soudů, pokud dovodily, že byla vyvrácena obhajoba obviněného, že do Polska jel nakupovat pouze díly na kolo, přičemž nevycházely pouze z trestní minulosti obviněného, ale zohlednily všechny zjištěné skutečnosti, když o jeho vině pak svědčí samotný nález převážených léčivých přípravků obsahujících prekursor efedrin sloužící k výrobě pervitinu. Za námitky skutkové povahy, jimiž zpochybňuje zejména rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů, státní zástupce označil rovněž výhrady směřující do sféry práva na spravedlivý proces a uvedl, že oba soudy v dané věci postupovaly zcela v intencích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V předmětné věci státního zástupce neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Podle státního zástupce rovněž nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť ten může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně, neboť v daném případě tato shledána nebyla.
10. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rovněž se neztotožnil s podnětem obviněného předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby byl přerušen výkon trestu odnětí svobody.
11. V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný vyjádřil nesouhlas ve vztahu k závěrům uvedeným v předmětném vyjádření, přičemž zopakoval argumentaci, kterou uplatnil již ve svém mimořádném opravném prostředku včetně návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. S. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
IV.
16. Ze shora popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného, pokud brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů (konkrétně výpovědi dříve spoluobviněného J. K. z přípravného řízení ohledně účasti dovolatele na trestné činnosti a tvrzením, že soudy závěr o jeho vině založily pouze na jeho předchozím odsouzení), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že neexistuje žádný důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti a že ani nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
17. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
18. Jako nedůvodnou lze vyhodnotit výtku procesně právní povahy, že soud prvního stupně jak obviněnému, tak i svědku J. K. nepřípustně podsouval vyjádření svědka obsažené v úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 13. 1. 2011 učiněném před Generálním ředitelstvím cel, Celní protidrogová jednotka, a požadoval vysvětlení údajného rozporu mezi tímto vyjádřením a jeho výpovědí v hlavním líčení ze dne 8. 7. 2015, když z protokolu o hlavním líčení (č. l. 428 – 435) žádné takovéto skutečnosti nevyplývají. Jen pro úplnost lze ve vztahu k úřednímu záznamu pořízenému Celním ředitelstvím Hradec Králové ze dne 13. 1. 2011, č. j. 411-2/2011-060100-34, na č. l. 3 a 4 (pozn. nikoli k dovolatelem tvrzenému úřednímu záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř.) zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 34/2014 Sb. rozh. tr. z něhož vyplývá, že „pokud byly za využití oprávnění celního úřadu nebo celního ředitelství podle §41 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vstoupit za účelem kontroly do každé provozní budovy, místnosti nebo místa, kde jsou vyráběny, zpracovávány nebo skladovány vybrané výrobky, včetně prostor, o kterých je známo nebo se dá důvodně předpokládat, že se v nich vybrané výrobky vyrábějí, zpracovávají nebo skladují, a to i bytu, který je využíván pro účely podnikání, provedeny v souladu se zákonem úkony, které předcházely zahájení trestního stíhání, jsou výsledky těchto úkonů využitelné i pro dokazování v následujícím trestním řízení“.
19. Procesně právní povahy jsou též námitky, jimiž obviněný zpochybňuje postup soudu prvního stupně tvrzením, že při rozhodování po zrušení prvního rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému porušil ustanovení §306a tr. ř., pokud neprovedl jím navrhovaný důkaz spisem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009, který se týká jeho odsouzení zakládajícího zpětnost, a spisem téhož soudu sp. zn. 3 PP 279/2010 ve věci řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu. Tím měl postupovat v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a porušit jeho právo na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
20. V konkrétní věci pak dle názoru Nejvyššího soudu je vzhledem k rozsahu a povaze provedených důkazů zřejmé, že se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl odvolatelem označen takový důkazní návrh, jímž se soud druhého stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Takové rozhodnutí je plně v kompetenci rozhodujících soudů. Odvolací soud k tomu přiléhavě uvedl, že z protokolu o hlavním líčení konaném Okresním soudem v Náchodě dne 8. 7. 2015 nevyplývá, že by nepostupoval v intencích §306a tr. ř., když naopak podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí spis s listinnými důkazy a strany, včetně obviněného a jeho obhájce prohlásily, že byly se spisem seznámeny a nežádají čtení žádného listinného důkazu. Obviněný prostřednictvím obhájce požadoval pouze výslech své osoby a svědka J. K. s tím, že nebude požadovat další listinné důkazy, toliko opětovně konstatovat spis (č. l. 428 – 435). Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 15. 9. 2015, odvolací soud přesto doplnil dokazování předmětnými trestními spisy, které v průběhu veřejného zasedání opětovně konstatoval (č. l. 462 – 463). Z uvedeného je i z tohoto pohledu zřejmé, že předmětné rozsudky jako důkazy provedeny byly a soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.). Skutkové závěry, ke kterým soud prvního stupně dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil, a ani v postupu soudu prvního stupně při rozhodování o zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku neshledal žádné neopodstatněné průtahy.
21. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
22. Na straně druhé lze za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitku obviněného, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřuje ve skutečnosti, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno za podmínek speciální recidivy jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
23. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
24. K naplnění znaku „ byl za takový čin odsouzen“ není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se však nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by odsouzen nebyl (např. u peněžitého trestu podle §69 odst. 2 tr. zákoníku, u trestu zákazu činnosti podle §74 odst. 2 tr. zákoníku; viz i zahlazení odsouzení podle §105 a §106 tr. zákoníku). K tomu srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1999-I. Sb. rozh. tr.
Potrestáním za takový čin se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl (např. u rozhodnutí o podmíněném odsouzení podle §83 odst. 4 tr. zákoníku, u podmíněného odsouzení s dohledem podle §86 odst. 3 tr. zákoníku atd.; viz i zahlazení odsouzení podle §105 a §106 tr. zákoníku).
25. Podle §91 odst. 1 věta první tr. zákoníku jestliže podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.
Podle §91 odst. 2 tr. zákoníku vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.
Podle §91 odst. 3 tr. zákoníku u podmíněně propuštěného nebo u odsouzeného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upustí od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce l.
26. K výše uvedenému lze dodat, že ke vzniku zákonné fikce, že trest byl vykonán již dnem, kdy byl odsouzený podmíněně propuštěn nebo již dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se u odsouzeného podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, dochází sice až dnem právní moci rozhodnutí o osvědčení, avšak s účinky ex tunc, tzn., že tyto účinky nastávají dnem podmíněného propuštění či dnem právní moci rozhodnutí o podmíněném upuštění. Skutečnost, že se má za to, že k vykonání trestu došlo již dříve, tj. před právní mocí rozhodnutí o osvědčení, je významná zejména pro řešení otázky běhu doby potřebné pro případné zahlazení odsouzení (§105).
27. Podle §105 odst. 1 a) až e) tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu uvedenou v odst. 1 pod písm. a) až e).
Podle §105 odst. 3 tr. zákoníku jestliže odsouzený prokázal po výkonu nebo prominutí trestu anebo promlčení jeho výkonu svým velmi dobrým chováním, že se napravil, může soud s přihlédnutím k zájmům chráněným trestním zákonem zahladit odsouzení na žádost odsouzeného nebo toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného i před uplynutím doby uvedené v odstavci 1.
28. Zahlazením odsouzení vzniká fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen (dále též jen „fikce neodsouzení“). Vznik fikce neodsouzení nebrání tomu, aby byl naplněn zákonný znak trestného činu, že čin byl spáchán „opětovně“ [srov. např. §305 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], neboť se neodstraňuje fakt předchozího spáchání činu, ale jen jeho právní důsledky. Zahlazení odsouzení představuje pouze jeden z možných způsobů vzniku této fikce, a to na základě pozitivního pravomocného rozhodnutí soudu o žádosti odsouzeného, popř. jiného oprávněného subjektu (tzn. zájmového sdružení občanů uvedeného v §3 odst. 1 tr. ř. a osob oprávněných podat ve prospěch odsouzeného odvolání), o zahlazení (viz §363 tr. ř.).
Ke vzniku fikce neodsouzení je v některých dalších případech třeba pravomocné rozhodnutí soudu, ovšem nikoliv v řízení o zahlazení odsouzení, ale v rámci vykonávacího řízení. Jde o rozhodnutí soudu o osvědčení u podmíněného odsouzení podle §83 odst. 4 a §86 odst. 3 tr. zákoníku. V posléze uvedených případech může ke vzniku fikce neodsouzení dojít také marným uplynutím zákonné lhůty k rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil anebo zda vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody (§83 odst. 3, §86 odst. 2 tr. zákoníku).
29. Uplatnění institutu zahlazení odsouzení především vyžaduje, aby trest, jehož se zahlazení týká, byl vykonán (tzn. aby byl zcela realizován jeho obsah), nebo jeho výkon byl prominut (např. rozhodnutím prezidenta republiky, rozhodnutím soudu o upuštění od jeho výkonu - srov. §327 tr. ř.), anebo aby jeho výkon byl promlčen. Na roveň vykonání celého trestu se kladou i případy, kdy celý uložený trest odnětí svobody byl odpykán vazbou anebo rozhodnutím o osvědčení u podmíněně propuštěného (§91 odst. 2 tr. zákoníku). Další podmínkou pro zahlazení odsouzení je uplynutí v zákoně stanovené doby pro zahlazení odsouzení, jejíž délka činí od jednoho roku do patnácti let, a to v závislosti na druhu uloženého trestu a v případě trestu odnětí svobody na jeho výši. Výjimkou z této podmínky je možnost předčasného zahlazení podle §105 odst. 3 tr. zákoníku. V případě, že u trestu odnětí svobody došlo k jeho zmírnění rozhodnutím soudu o podmíněném propuštění, z hlediska doby potřebné pro zahlazení je rozhodující délka skutečného výkonu trestu. Doba pro zahlazení odsouzení počíná běžet vykonáním trestu (popř. prominutím jeho výkonu, nebo promlčením jeho výkonu). Poslední podmínkou pro zahlazení odsouzení je požadavek, aby odsouzený v době stanovené pro zahlazení nepřetržitě vedl řádný život.
Podle ustanovení §363 tr. ř. o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost odsouzeného nebo na návrh zájmového sdružení uvedeného v §3 odst. 1, a nejde-li o případ upravený v §105 odst. 3 tr. zákoníku, též na žádost osob, které by mohly ve prospěch odsouzeného podat odvolání.
30. Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 160/2011 a z připojených spisů Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009 a sp. zn. 3 PP 279/2010, jakož i z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů, které si Nejvyšší soud opatřil, vyplývá, že obviněný P. S. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 1 T 19/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 50 To 331/2009, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za který mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, z jehož výkonu byl na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 279/2010 ze dne 2. 9. 2010 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání čtyř let, která uplynula 2. 9. 2014. Z obsahu spisového materiálu dále vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 2 T 160/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 11 To 300/2015, byl obviněným, a to v nyní posuzované věci, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku za jednání blíže popsané v úvodu tohoto usnesení, jehož se dopustil dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 13. 1. 2011, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
31. Obviněný namítá, že podle §91 odst. 2 tr. zákoníku se má za to, že trest odnětí svobody uložený mu výše citovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 1 T 19/2009, byl vykonán dnem 2. 9. 2010, kdy byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn a že do dne vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. 9. 2015 vedl po dobu pěti let řádný život ani nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tím měl splnit podmínky stanovené v §105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pro zahlazení jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 19/2009 ze dne 11. 5. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 50 To 231/2009. Protože podle §106 tr. zákoníku je účinkem zahlazení právní fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen, tak odvolací soud měl v předmětné věci dospět k závěru, že jeho dřívější odsouzení pro trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo v době rozhodování o trestném činu podle §283 tr. zákoníku již zahlazeno, a proto nemůže být naplněn zákonem požadovaný znak zpětnosti, byť by v době spáchání činu ještě zahlazeno nebylo a neplatila o něm fikce neodsouzení.
32. Nejvyšší soud však tyto námitky shledal neopodstatněnými, neboť jestliže ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 tr. zákoníku se má za to, že trest odnětí svobody byl vykonán ke dni podmíněného propuštění z jeho výkonu, nastala by k tomuto dni toliko zákonná fikce vykonání trestu odnětí svobody, a to vzhledem k osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění, nikoli však fikce neodsouzení.
33. V této souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v posuzované věci je situace zcela jiná než tvrdí dovolatel. Současný právní stav je totiž takový, že obviněný dřívější trest ještě ani nevykonal, a to s ohledem na usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 3 PP 279/2010, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2015, a na jehož základě bylo podle §91 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že se obviněný P. S. ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil a že vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 10 měsíců uloženého mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 1 T 19/2009, ze kterého byl podmíněně propuštěn na svobodu na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 3 PP 279/2010 při stanovení zkušební doby v trvání čtyř let.
34. Nicméně, i kdyby zákonná fikce vykonání trestu odnětí svobody ke dni podmíněného propuštění z výkonu trestu nastala a započala by ve smyslu §91 tr. zákoníku ve spojení s §105 tr. zákoníku běžet dnem 3. 9. 2010 lhůta pro zahlazení odsouzení, která by skončila dne 3. 9. 2015, samotné uplynutí lhůty pro zahlazení odsouzení ve smyslu §105 tr. zákoníku by pro obviněného žádné účinky ex lege nemělo, neboť jejím uplynutím pouze vzniká možnost, aby ve smyslu §363 a násl. tr. ř. podal žádost o zahlazení odsouzení. Protože řízení o zahlazení je řízením návrhovým, obviněný by tak mohl podat žádost o zahlazení odsouzení ve smyslu §364 odst. 1 tr. ř., což ovšem neučinil, a s ohledem na výše uvedené ve skutečnosti ani učinit nemohl. Též je třeba připomenout, že rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení má konstitutivní, nikoli deklaratorní charakter a teprve právní mocí rozhodnutí o zahlazení odsouzení nastává fikce neodsouzení ve smyslu §106 tr. zákoníku. Z podstaty fikce neodsouzení vyplývá, že okamžikem jejího vzniku již nelze k dřívějšímu odsouzení přihlížet jako k zákonné podmínce trestní odpovědnosti pachatele spočívající v jeho dřívějším odsouzení. Trestní zákon v těchto případech nepřipouští, aby s odsouzením, které jako formální právní skutečnost již neexistuje, byly spojovány tyto právní důsledky. Taková situace však v daném případě nenastala. V době rozhodování odvolacího soudu dřívější odsouzení obviněného evidentně zahlazeno nebylo a ani nemohlo být zahlazeno. Nebyla tak dána žádná zákonná překážka bránící zohlednit předchozí potrestání obviněného, jež zakládá znak zpětnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1999-I. Sb. rozh. tr.). Navíc je nutno znovu zdůraznit, obviněný ani nemohl žádat o zahlazení předmětného dřívějšího odsouzení, když Okresní soud Plzeň-město pravomocným usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 3 PP 279/2010, rozhodl o tom, že se obviněný ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil a že vykoná zbytek dosud nevykonaného trestu odnětí svobody. Závěr soudů, že obviněný naplnil znak speciální recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je i podle Nejvyššího soudu zcela správný a zákonu odpovídající.
35. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze uvést, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován nejen výpovědí dříve spoluobviněného J. K. z přípravného řízení, kterou stvrdil i u hlavního líčení dne 16. 11. 2011, kde v roli obviněného popsal nejen své jednání, ale i jednání obviněného P. S. a jeho účast na předmětné trestné činnosti, a o jejíž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem. Soudy se rovněž vypořádaly s rozpory v jeho tvrzení u hlavního líčení dne 8. 7. 2015, kdy již v procesním postavení svědka účast obviněného S. na trestné činnosti popřel. Rovněž logicky zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě dovolatele, že do Polska jel nakupovat pouze díly na kolo a nic nevěděl o tom, že jedou na nákup léků. Tyto výpovědi nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů. Významnou roli sehrály zejména záznamy hlídek celní správy a protokol o ohledání věci včetně fotodokumentace, z něhož je patrno, že při provádění celní kontroly hlídkou TMS Celního ředitelství Hradec Králové byly na podlaze za sedadlem spolujezdce vozidla Opel Vectra RZ: … nalezeny převážené léčivé přípravky obsahující prekursor efedrin v množství 245 ks platíček léků Sudafed, sloužící pro výrobu pervitinu. Z odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo zjištěno, že v množství 2940 ks zajištěných léků je obsaženo 176,4 g prekursoru pseudoefedrinu hydrochloridu, z nichž lze izolovat 141,12 g hydrochloridu pseudoefedrinu a vyrobit 112,9 g pervitinu. Zmínit lze taktéž spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 1 T 19/2009 o předchozím odsouzení obviněného a spis téhož soudu sp. zn. 3 PP 279/2010 ve věci řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu, jakož i zprávu Ministerstva zdravotnictví České republiky. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotně právní vadou, s níž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
36. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
37. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. S. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
38. Pro úplnost je třeba dodat, že s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť za této situace k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly shledány žádné důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu