ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.556.2016.2
sp. zn. 11 Tdo 556/2016-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných L. P., a V. M., a dovolání podané obviněným L. P . proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 67 To 326/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 23/2011 a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 67 To 326/2014, k dovolání nejvyššího státního zástupce v části týkající se obviněných L. P. a V. M.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 1 T 23/2011, byli obvinění L. P. a V. M. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a byli odsouzeni každý k trestům odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, a k trestům propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku označených. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného a o zproštění obžaloby V. M. a spoluobviněného pro část žalovaného jednání.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, na jejichž základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 67 To 326/2014, mimo jiné podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného L. P. ve výroku o vině pod bodem I a výroku o trestu a podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného V. M. ve výroku o vině pod bodem II a výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tyto obviněné uznal vinnými přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za které jim uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let, pro jejichž výkon je zařadil do věznice s dozorem, a dále jim uložil tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku označených.
Trestné činnosti se obvinění podle skutkových zjištění dopustili tím, že
I. L. P.
1) dne 22. 12. 2007 dovezl společně s odděleně stíhaným R. N., do České republiky 4,5 litru tekutiny obsahující efedrin, a předal jej obviněnému J. P., který z něj vyrobil drogu pervitin, jejíž účinnou látkou je metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako látka psychotropní, v množství 320 g,
2) dne 8. 3. 2008 v České republice prodal nezjištěné osobě nezjištěné množství efedrinu, který dne 29. 2. 2008 pro něj po předchozí domluvě obstaral odděleně stíhaný R. N.,
3) dne 28. 3. 2008, poté, co L. P. objednal u odděleně stíhaného R. N. dodávku efedrinu pro osobu jménem M., původně s termínem dodání 16. 3. 2008, převzal v P., N. H., ve večerních hodinách od odděleně stíhaného R. N., 998 gramů bílé sypké látky obsahující 1S23S-pseudo-efedrin, což je látka uvedená v příloze č. 1 (kategorie I.) nařízení Evropského parlamentu a rady ES č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekurzorech, o obsahu 82 % volné báze, tedy 99 % pseudo efedrin chloridu,
II. V. M.
nejméně od 15. dubna 2007 do 11. února 2008 v P., U P., jakož i na dalších místech v P. a ČR obviněný J. P. dílem sám, nejméně od 2. 10. 2007 spolu s V. M., vyráběl cestou Nagaiho syntézy a prodával psychotropní návykovou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 v zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, a takto: B) nejméně ve dnech 2. – 3. 10. 2007, 7. – 8. 10. 2007, 21. – 22. 10. 2007, 3. – 4. 11. 2007, 13. – 14. 11. 2007, a 11. – 12. 1. 2008 J. P. spolu s V. M. v P., U P., ve sklepních prostorách vyrobili cestou Nagaiho syntézy nejméně 50 gramů pervitinu v každém výrobním cyklu, celkem tedy nejméně 300 gramů pervitinu,
a dále ve dnech 22. – 23. 12. 2007 vyrobili J. P. a V. M. nejméně 320 gramů pervitinu, a to z efedrinu o objemu 4 500 ml, který J. P. po předchozí objednávce dovezli L. P. a odděleně stíhaný R. N., přičemž J. P. si z vyrobeného množství pervitinu 50 gramů ponechal a zbytek drogy v množství 270 gramů předal R. N., a z takto vyrobeného pervitinu:
2) V. M. drogu zdarma poskytl M. P. v množství nejméně 5 gramů, D. T. v nezjištěném množství, a za služby – odvoz vozidlem – směnil s O. Z. nejméně v množství 2 gramů,
celkem tak J. P. od 15. 4. 2007 do konce září 2007 prodal nejméně 137 gramů pervitinu nejméně 5 osobám a od 2. 10. 2007 do 12. 1. 2008 vyrobil spolu s V. M. nejméně 620 gramů pervitinu,
a V. M. společně s J. P. vyrobil nejméně 620 gramů pervitinu, přičemž látka metamfetamin je uvedena v příloze č. 5 v zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní,
C) V. M. nejméně dne 28. 3. 2008 za účelem výroby metamfetaminu – drogy pervitinu – měl v bytě na adrese P., M. z H., připravenu a za tím účelem přechovával 450 ml tekutiny uložené v plastovém obalu obsahující efedrin, 1,98 g metamfetaminu base, 10 složených kovových fólií obsahujících celkem 0,5226 g hnědé hmoty, 7 plastových sáčků obsahujících žlutohnědou a bílou hmotu o celkové hmotnosti 1,3752 g a plastové pouzdro obsahující 0,3302 g bělavé hmoty, přičemž ve spojené hmotě o celkové váze 2,228 g bylo následnou chemickou expertizou zjištěno 1,7137 g metamfetaminu base, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných L. P. a V. M. a obviněný L. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Karla Volfa.
Nejvyšší státní zástupce dovoláním napadl výroky týkající se L. P. a V. M. Uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel shrnul, že odvolací soud skutková zjištění soudu prvého stupně považoval za správná, pochybení však shledal v právní kvalifikaci jednání jmenovaných obviněných. Poukázal na časovou působnost trestních norem, jak byla upravena v §16 odst. 1 tr. zák. a v současnosti je obdobně obsažena v §2 odst. 1 tr. zákoníku. Provedl porovnání mezi trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byli soudem prvého stupně uznáni vinnými, a zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Akcentoval, že „příznivější k posouzení pro obžalované je právní kvalifikace podle nové právní úpravy trestního zákoníku, ze které nevyplývá možnost postižení pachatele, který se dopouští trestné činnosti tohoto charakteru ve větším rozsahu vůči osobám starším patnácti let“. Na podkladě této úvahy dospěl k závěru, že příznivější právní úpravou je v případě obviněných L. P. a V. M. současný trestní zákoník, podle nějž je třeba jednání obviněných právně posoudit pouze jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
S tímto právním závěrem se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, která soud odvolací pojal v podstatě beze změny do svého výroku o vině, podle něj vyplývá, že L. P. se dopustil jednání, které spočívalo (pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu) jednak v tom, že nedovoleně dovezl 4,5 litru kapaliny obsahující efedrin, z něhož následně spoluobviněný P. vyrobil drogu pervitin v množství 320 g, jednak v tom, že prodal nezjištěné množství efedrinu nezjištěné osobě, a jednak v tom, že pro další osobu opatřil celkem 998 g látky obsahující 82 % volné báze pseudoefedrinu. V. M. se spoluobviněným P. vyrobil nejméně 620 gramů pervitinu (o blíže nezjištěné čistotě), přičemž V. M. část z takto vyrobeného pervitinu zdarma poskytl třem osobám.
Z hlediska právní kvalifikace jednání obou těchto obviněných je podle dovolatele třeba zabývat se tím, zda takové množství jednak prekursoru, jednak pervitinu, lze podřadit pod pojem většího rozsahu ve smyslu §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Následně je třeba v souladu s pravidly posuzování časové působnosti trestních norem porovnat tomu korespondující právní úpravu v pozdějším trestním zákoníku. Rozhodovací praxe soudů nadále setrvává na výkladu zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku vztahujícím se k otázce rozsahu spáchání trestného činu ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Podle něj stanovená hodnota pro množství větší než malé, tj. hodnota původně určená nařízením vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., je výchozí hodnotou pro určení dalších kvalifikačních znaků, kterými jsou „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký rozsah“. „Větším rozsahem“ se tudíž nadále ve smyslu tohoto rozhodnutí publikovaného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. rozumí desetinásobek množství „většího než malého“, „značným rozsahem“ potom desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.
Konkrétní vymezení množství většího než malého, představujícího onu referenční hodnotu, prošlo podle dovolatele rovněž určitým vývojem. V současnosti platí, že za množství větší než malé v případě pervitinu je třeba považovat nejméně 1,5 gramů substance obsahující metamfetamin, resp. 0,5 g metamfetaminu báze (resp. 0,6 g metamfetaminu hydrochloridu), jak je zřejmé ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Z toho pak propočtem podle výše citovaného rozhodnutí sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 vyplývá, že za větší rozsah je třeba považovat nakládání s 15 gramy substance, resp. s pěti gramy metamfetaminu báze a za značný rozsah 150 gramů substance, resp. 50 gramů metamfetaminu báze. V případě zohlednění starší úpravy provedené (v mezidobí již zrušeným) nařízením vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, činí množství větší než malé nejméně dva gramy substance obsahující metamfetamin, přičemž takové množství muselo obsahovat nejméně 0,6 gramů účinné látky metamfetaminu (resp. 0,72 gramu metamfetaminu hydrochloridu). Za větší rozsah lze z tohoto hlediska považovat nejméně 20 gramů substance (či 6 gramů metamfetaminu báze) a za značný rozsah nejméně 200 gramů substance (či 60 gramů metamfetaminu báze). Oproti tomu starší soudní praxe uplatňovaná za účinnosti trestního zákona dovozovala, že za množství větší než malé je třeba považovat nejméně 0,5 gramu metamfetaminu báze, přičemž za větší rozsah považovala 10 gramů metamfetaminu báze. Z toho vyplývá, že jednání obviněných zcela jednoznačně naplnilo jak znak „většího rozsahu“ ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., tak znak „značného rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to i při zohlednění množství stanovených jak výše citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu, tak i mírnějších hodnot stanovených uvedeným nařízením vlády.
V případě, že pachatel nakládá s prekursorem k výrobě drog, podle dovolatele dosavadní aplikační praxe dovozuje, že pro stanovení konkrétní hranice rozsahu je třeba vyjít z takového množství omamné a psychotropní látky, které bylo z prokázaného množství vyrobeno, resp. mohlo být vyrobeno, pokud k výrobě nedošlo nebo nebyla zjištěna. Obviněný L. P. přitom nedovoleně nakládal s prekursorem, z něhož bylo podle skutkových zjištění vyrobeno nejméně 320 gramů pervitinu. Již samotné množství pervitinu, který byl vyroben z prekursoru, jímž obviněný L. P. disponoval, přitom jednoznačně svědčí o naplnění znaku značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný V. M. pak vyrobil nejméně 620 gramů pervitinu, tedy množství, které rovněž zjevně překračuje kvantitativní hranici značného rozsahu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jež podle dovolatele činí 200 gramů pervitinu (směsi). Z toho pak vyplývá dílčí právní závěr, že jednání obviněných by za účinnosti tr. zákoníku naplnilo skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Z toho dílčího závěru podle dovolatele vyplývá i nesprávnost úvah Městského soudu v Praze, pokud svou pozornost upřel pouze na pojem „ve větším rozsahu“, který je však použit v §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Porovnával tak z hlediska příznivosti pro pachatele normy, jež srovnávat nelze, neboť jím v úvahu vzatý §283 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku na jednání obviněných vůbec nedopadá, neboť nebylo zjištěno a obviněným ani kladeno za vinu, že by se měli svého jednání jakkoli dopouštět vůči dítěti. Úvaha městského soudu měla směřovat k porovnání přisouzené právní kvalifikace podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a tomu korespondující právní kvalifikace podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť oba jmenovaní obvinění by za nové právní úpravy naplnili znak „ve značném rozsahu“, který představuje kvantitativně větší objem psychotropní látky, než rozsah „větší“. Závěr městského soudu, že obvinění svým jednáním naplnili pouze základní skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, podle dovolatele nelze považovat za správný.
Porovnáním znění obou dotčených ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku lze podle dovolatele zjistit, že ačkoli je sazba trestu odnětí svobody v obou případech shodná, ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku umožňuje pachateli uložit kromě trestu odnětí svobody rovněž trest propadnutí majetku jako trest samostatný (viz §66 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní zákoník tak dovoluje za tento zločin uložení více druhů trestu a z tohoto důvodu je třeba jej považovat za příznivější pro obviněné. Ve smyslu pravidel o časové působnosti trestních norem (§2 odst. 1 tr. zákoníku) tak mělo být podle dovolatele jednání obviněných posouzeno podle trestního zákoníku. Posledně uvedené pochybení ohledně časové působnosti trestních norem se pak nedotýká obviněného J. P., neboť z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že konkrétně pro tohoto obviněného by použití pozdější normy příznivější nebylo, neboť by podle ní naplnil více znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [podle §283 odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zákoníku].
Podle nejvyššího státního zástupce mělo být jednání obviněných posouzeno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 67 To 326/2014, ve výrocích ohledně obviněných L. P. a V. M., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. P. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně pak namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v rozporu s právním posouzením skutků a neumožňují učinit závěr, že obviněný přečin spáchal. Soudy podle něj rozhodovaly podle principu kolektivní subjektivní stránky, aniž by hodnotily míru zavinění u každého obviněného zvlášť. Výsledkem pak je závěr o úmyslném jednání všech obviněných a paušální hodnocení viny, aniž by k takovému závěru v případě obviněného vedlo bez jakýchkoli pochybností provedené dokazování. Ke skutku popsanému pod bodem 1 obviněný namítá, že provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nejsou průkazné, neboť nebyl zpracován znalecký posudek z oboru fonografie, resp. audiodetekce. Navíc z nich nelze spáchání jednání obviněným dovodit. Ve výpovědi spoluobviněného P. ze dne 22. 4. 2008 pak obviněný spatřuje rozpor mezi údajem o tom, že se měl s odděleně stíhaným N. podílet na dovozu 4,5 l tekutiny z Holandska, a odpovědí na otázku vyšetřovatele: „přivezl vám někdo někdy nějakou OPL či surovinu na výrobu OPL z ciziny…?“. Na to spoluobviněný P. uvedl: „N. mi přivezl tři plastové flašky s rozpuštěným efedrinem, bylo to kolem vánoc 2007. Přivezl mi to domů. Jednalo se o jeden a půllitrovky, láhve PE“. Tím podle obviněného spoluobviněný jednoznačně podpořil jeho obhajobu spočívající v tom, že obviněný efedrin nikdy do České republiky nedovezl. Spoluobviněný P. uvedl, že obviněný vystupoval pouze jako doprovod R. N. v době, kdy od něj láhve s tekutinou přebíral, což ovšem nelze podřadit pod jednání specifikované v bodě 1.
K jednání popsanému pod bodem 2 obviněný uvádí, že setrvává na shora uvedených námitkách. Závěr odvolacího soudu je podle obviněného v tomto případě odůvodněn pouze konstatováním o jeho opakovaných účastech na prodejích bez uvedení podrobností, jak měly prodeje probíhat, a konkrétních důkazů, tedy odůvodnění je nedostatečné a nepřezkoumatelné.
K jednání označenému bodem 3 napadeného rozhodnutí obviněný namítl procesní nepoužitelnost důkazu – protokolu o provedení prohlídky jiných prostor ze dne 28. 3. 2008, konkrétně motorového vozidla VW Bora, RZ …, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 860/10 a sp. zn. Pl. ÚS 3/09. Dále obviněný uvedl, že vozidlo nebylo jeho majetkem, inkriminovaný balíček mu nepatřil a neměl s ním nic do činění, což podle něj vyplývá i z odborného vyjádření a znaleckého posudku, které na něm nenašly otisky prstů ani stopy DNA obviněného. Pokud jde o množství zajištěné látky, je podle obviněného trestní řízení od počátku stiženo zmatečností, neboť v prvním odborném vyjádření ze dne 29. 3. 2008 je uvedeno množství 398 g a v následném ze dne 24. 5. 2008 998 g, což podle něj vede k závěru o nedůvěryhodnosti obou vyjádření.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 67 To 326/2014, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 1 T 23/2011, zrušil, a aby obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření obviněného L. P. k dovolání nejvyššího státního zástupce.
Obviněný V. M. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce tak, že je považuje za nedůvodné a navrhuje, aby bylo zamítnuto. Výroky o vině a trestu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze považuje obviněný za správné a ztotožňuje se i s argumentací uvedenou na str. 12 ve druhém odstavci a dále, pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání.
K dovolání obviněného L. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že v ryze obecné rovině se sice může ztotožnit s názorem obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ze zcela jiných důvodů, jež obviněnému neprospívají. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění dovolání nejvyššího státního zástupce.
Pokud jde o poukaz obviněného na nařízení prohlídky jiných prostor, z dostupného spisového materiálu podle státního zástupce vyplývá, že tato byla nařízena ještě předtím, než byl citovaný nález ve věci nařízení prohlídky jiných prostor státním zástupcem publikován. Jde tedy o situaci, kterou řešil Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. PL. ÚS-st. 31/10, v němž jednoznačně formuloval, že: „Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod“. Jde přitom o závěr, který dopadá i na nyní předkládanou věc, z čehož státní zástupce dovozuje, že takto formulovaná námitka obviněného není vůbec způsobilá založit pochybnost o dodržení pravidel spravedlivého procesu v jeho věci a za tohoto stavu není namístě v dovolacím řízení uskutečnit průlom do skutkových zjištění. Z tohoto hlediska lze podle státního zástupce na uvedenou námitku pohlížet pouze jako na námitku procesní povahy, jež uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonem předvídanému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Pokud jde o zbývající argumentaci, má státní zástupce za to, že rovněž uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídá, ale jedná se o prostou polemiku se správností soudy učiněných skutkových zjištění. Podle státního zástupce soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce i dovolání obviněného jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Jak je z tohoto vysvětlení zřejmé, nejvyšším státním zástupcem namítané vady odpovídají podstatě jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud nadto zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze těmito vadami skutečně trpí. Při aplikaci ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vycházet zásadně z toho, zda je pozdější právní úprava příznivější pro konkrétního pachatele, přičemž se posuzuje zákon jako celek. Vždy je třeba zkoumat, které znaky kterých skutkových podstat trestných činů by pachatel podle dané právní úpravy naplnil. V konkrétním případě pak může nastat například i situace, kdy by se podle pozdější právní úpravy jednalo o zcela jinou skutkovou podstatu, než podle zákona dřívějšího (srov. např. č. 32/1951 Sb. rozh. tr., č. 76/1951 Sb. rozh. tr.). Při srovnávání právních úprav není rozhodující pojmenování trestných činů (tedy ani znaků skutkových podstat) ale materiální obsah jednání pachatele (srov. č. 32/1962 Sb. rozh. tr.).
Oproti tomu odvolací soud namísto, aby si položil otázku, pod jaká ustanovení trestního zákoníku by bylo možno spáchaný skutek podřadit, zcela nepochopitelně porovnával pouze samotné znění skutkových podstat §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. a §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zřejmě na základě užitého pojmu „většího rozsahu“, ačkoli druhé citované ustanovení by na skutek spáchaný obviněnými vůbec nedopadalo. (Je možno podotknout, že §187 tr. zák. neobsahoval kvalifikační znak, který by přísněji postihoval výrazně závažnější jednání pachatele, než je jednání spáchané „ve větším rozsahu“ na základě kritéria rozsahu. Jinými slovy, neexistovala obdoba spáchání činu ve značném nebo velkém rozsahu, jak je tomu u aktuální právní úpravy.) Městský soud v Praze tak na základě právní kvalifikace činu podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, zavádějícím způsobem vybral jedno izolované ustanovení pozdějšího zákona a zjistil, že na skutková zjištění nedopadá, z čehož učinil závěr, že je třeba aplikovat pouze základní skutkovou podstatu. Takový postup je však nelogický a zcela se vymyká doposud v teorii a praxi uplatňovanému přístupu.
Patrně se však jedná ze strany odvolacího soudu o nedopatření, neboť současně v případě spoluobviněného P. shledal, že tento by při právní kvalifikaci podle aktuální úpravy naplnil kvalifikační znak podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli žádná obdoba takového kvalifikačního znaku podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku neexistovala. Postup odvolacího soudu v tomto případě šel částečně správným směrem, ve svém celku však byl nekonzistentní a v případě obviněných L. P. a V. M. vedl k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve prospěch obou obviněných, neboť jak vyplývá z podrobného vysvětlení nejvyššího státního zástupce citovaného výše, množství omamné a psychotropní látky, s nímž obvinění disponovali, zjevně překračuje hranici, od níž se odvozuje naplnění znaku spáchání činu ve značném rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to i s přihlédnutím k tomu, že se výklad tohoto pojmu v mezidobí měnil. Nutno ještě podotknout, že se nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání omezil na hledisko množstevní, které však není jediným (byť bývá nejdůležitějším) kritériem, k němuž soud při aplikaci kvalifikačních znaků rozsahu spáchání činu přihlíží (viz č. 44/2013, 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil, aby tak Městský soud v dalším řízení znovu provedl srovnání dotčených právních úprav správným postupem ve smyslu citované judikatury a rozhodl.
Obviněný L. P. uplatnil výše vysvětlený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., žádná z jeho námitek však podstatě tohoto dovolacího důvodu neodpovídá. Nad rámec dovolacího řízení lze v tomto směru odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce a rozsudek zejména soudu prvního stupně, pokud jde o hodnocení provedeného dokazování. Již ze samotného dovolání obviněného je patrné, že jednotlivé důkazy a části jejich obsahu vytrhává z kontextu a snaží se je zpochybnit jednotlivě, aniž by bral v úvahu jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech. K námitce údajné neústavnosti prohlídky motorového vozidla se pak přiléhavě vyjádřil státní zástupce poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, publikované pod č. 426/2010 Sb., lze tedy pouze odkázat na jeho výše citovanou právní větu.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně v části týkající se obviněných L. P. a V. M. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze proto znovu posoudí skutky obviněných ve smyslu výše naznačeného postupu, tedy aplikuje na konkrétní jednání danou právní úpravu jako celek, a teprve poté ve smyslu relevantní judikatury provede zhodnocení, která právní úprava je pro obviněné příznivější, a rozhodne.
V novém řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Dále pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný L. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu