ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.711.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 711/2016-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 dovolání, které podal obviněný S. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 1 To 73/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2012 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 40 T 5/2012, byl obviněný S. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 10. 4. 2011 dovezl z dosud přesně nezjištěného místa v Srbské republice přes Maďarskou republiku a Slovenskou republiku do České republiky dva kusy balíčků obalených hnědou lepicí plastovou páskou, obsahujících omamnou látku heroin o celkové hmotnosti 999,08 gramů, s podílem 18,4 % heroin báze, ukrytých v konstrukční dutině dveří zavazadlového prostoru jím řízeného osobního motorového vozidla tovární značky Ford Fiesta, červené barvy, reg. zn. ......, ........, přičemž byl při vstupu do České republiky v prostoru hraničního přechodu L. u dálnice D2, okres B. , dne 10. 4. 2011 v 8.30 hodin podroben celní kontrole, kterou byla ve vozidle nalezena výše uvedená omamná látka; uvedeného jednání se dopustil bez příslušného povolení a přesto, že heroin je zařazen do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a s vědomím, že takovou látku ve vozidle přepravuje.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 1 To 73/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Julie Chocholové. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoli v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný dále uvedl, že právní posouzení skutku, který se mu klade za vinu, bylo učiněno v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný konstatoval, že byl soudem prvního stupně nejprve čtyřikrát zproštěn obžaloby. Státní zástupce se pokaždé odvolal a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně pokaždé zrušil. V posledním případě pak rozhodl podle §262 tr. ř., že soud prvního stupně věc projedná v jiném složení senátu. Senát v novém složení následně uznal obviněného vinným. Podle obviněného odvolací soud v předchozích rozhodnutích nevytýkal soudu prvního stupně konkrétní nedostatky, pouze v obecné rovině odkazoval zejména na nedodržení postupu podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř., neztotožňoval se s jeho hodnocením důkazů. Nesplnil tak podle obviněného požadavek podrobného vyložení pochybení soudu prvního stupně ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12. Odnětím věci senátu určenému rozvrhem práce podle obviněného došlo k porušení zásady zákonného soudce a práva na spravedlivý proces. Odvolací soud podle obviněného tímto postupem pouze prosazoval svůj náhled na danou věc. Senát soudu prvního stupně podle obviněného pokyny odvolacího soudu vždy splnil, odstraňoval vytýkané nedostatky a vyrovnal se s námitkami ohledně jeho hodnocení důkazů, které směřovaly převážně k hodnocení výpovědi samotného obviněného. Rozhodnutí odvolacího soudu o postupu podle §262 tr. ř. podle obviněného nebylo řádně odůvodněno a neslo znaky libovůle.
K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. obviněný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, soud se nevypořádal s jeho námitkami, pouze formalisticky uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nevykazuje vady. Závěr soudu o jeho vině se podle obviněného zakládá pouze na určité míře pravděpodobnosti a porušuje tak zásadu in dubio pro reo. Senát v novém složení dospěl k opačnému závěru, než původní senát, aniž by doplnil dokazování, tedy pouze na základě odlišného hodnocení důkazů a svých domněnek. Soud prvního stupně měl např. za jednoznačně prokázané, že mobilní telefon nalezený v automobilu Ford Fiesta patřil obviněnému, aniž by to jednoznačně vyplývalo z provedeného dokazování. Soudy se také nevypořádaly se závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a daktyloskopie, dle kterého nelze jednoznačně potvrdit shodu mezi stopou heroinu obsaženého v zadržených balíčcích a stopami na zajištěných rukavicích a multifunkčním noži. Nepodařilo se prokázat naplnění subjektivní stránky, z dokazování nevyplývá, že by obviněný o umístění balíčků do jeho vozidla věděl. Nedostatky vykazuje i provedené dokazování, soudy neprovedly doplňující výslech obviněného, ačkoli byl vyslýchán za zcela jiného stavu řízení a důkazní situace. Odvolací soud se také nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování, pokud jde o osobu L. D.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 40 T 5/2012, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 1 To 73/2015, zrušil a obviněného zprostil obžaloby nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v původním složení senátu.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům lze považovat pouze námitky, jež obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V obecné rovině lze totiž souhlasit s tím, že pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku nesprávného obsazení soudu v návaznosti na nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení projednání věci v jiném složení senátu, neboť takové rozhodnutí je teoreticky způsobilé zasáhnout do ústavně zakotveného zákazu odnětí zákonnému soudci. Podle státního zástupce však rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci takovou vadou netrpí.
Podle státního zástupce je několikanásobné zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem na podkladě odvolání státního zástupce přímým důsledkem zásady dvouinstančnosti v trestním řízení, jež neumožňuje v případě zprošťujícího výroku soudu prvého stupně takové rozhodnutí v odvolacím řízení změnit, byť by i bylo vadné. Odvolací soud tak nemá, na rozdíl od případných vad v rozsudku odsuzujícím, žádnou efektivní možnost případné vady ve skutkových zjištěních soudu nalézacího jakkoli napravit, např. vlastním dokazováním. V posuzované věci si byl odvolací soud podle státního zástupce vždy vědom limitů zásahu ve vztahu k hodnotící činnosti soudu nalézacího. Odvolací soud je však oprávněn zasahovat do hodnotící činnosti soudu nalézacího za předpokladu, že tato je v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dle názoru státního zástupce přitom těmto zásadám předchozí zprošťující rozhodnutí soudu prvého stupně nevyhovovala, neboť provedené důkazy svědčící o vině obviněného nalézací soud nepodrobil skutečné hodnotící činnosti, ale ryze izolovaně dospíval k tomu, že k závěru o vině nepostačují. Přitom se však nalézací soud opakovaně v podstatě odmítal zabývat vzájemným vztahem všech provedených důkazů. Soud prvého stupně tak ve svých zprošťujících rozhodnutích opomíjel tu část směrnice zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř., jež soudu ukládá hodnotit provedené důkazy nejen jednotlivě, ale právě i v jejich souhrnu, tedy z hlediska toho, jakým způsobem se doplňují, na sebe navazují, na podkladě pravidel formální logiky potvrzují, nebo naopak vylučují prokazovanou skutečnost, či zda jsou ve vztahu k ní obsahově indiferentní.
Podle státního zástupce nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, resp. zákazu odnětí zákonnému soudci, pokud odvolací soud takto vadný postup nalézacího soudu odmítl akceptovat, a to opakovaně. Ve svých předchozích kasačních rozhodnutích přitom nalézacímu soudu neuložil, jakým způsobem má nalézací soud provedené důkazy hodnotit, ale byl mu nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny provedené důkazy vzal v úvahu v jejich souvislostech. Takový postup je podle státního zástupce zcela ústavně souladný. Předchozí skutková zjištění nalézacího soudu, jež vedla ke zprošťujícímu rozhodnutí, byla v evidentním extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, a snahou odvolacího soudu bylo pouze, aby takový extrémní nesoulad byl odstraněn. Jiný závěr ohledně možnosti odvolacího soudu vytknout nalézacímu soudu vady spočívající v nejasnosti jeho skutkových zjištění a nevypořádání se „se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí“ [§258 odst. 1 písm. b) tr. ř.], by pak dle názoru státního zástupce vedl k až absurdnímu závěru, že objektivně skutkově vadné rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby by již nebylo možno v opravném řízení nijak napravit a takto vadné rozhodnutí soudu prvého stupně by bylo fakticky definitivní.
Vytýkanou vadu státní zástupce nespatřuje ani ve výroku odvolacího soudu, jímž krajskému soudu přikázal, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. K tomuto výjimečnému postupu se odvolací soud uchýlil až poté, co soud prvého stupně opakovaně fakticky ignoroval pokyny odvolacího soudu, jež v rámci zákonných mantinelů směřovaly pouze k řádnému zjištění skutkového stavu. Nejednalo se tak o nepřípustné přehodnocování skutkového stavu odvolacím soudem, ale pouze o výsledek přesvědčení odvolacího soudu o tom, že soud prvého stupně i přes předchozí opakované výtky není schopen danou věc projednat zcela v souladu se zákonnými zásadami zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Za takové situace je třeba změnu ve složení senátu považovat dle názoru státního zástupce za zcela odůvodněnou a legitimní.
Námitky obviněného uvedené pod bodem III jeho dovolání podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Obviněný totiž pouze relativně obecně namítá, že mu nebylo spáchání trestné činnosti zejména co do subjektivní stránky prokázáno a odsouzení je tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tyto námitky tak obsahově spadají do sféry procesní, neboť jimi obviněný pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněná skutková zjištění. Signifikantní přitom je, že obviněný sice deklaruje závažné vady ve skutkových zjištěních soudů, avšak není schopen je podrobněji specifikovat a argumentačně podložit. Jedná se tak dle názoru státního zástupce o prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž svou argumentací se obviněný v podstatě ani nepřiblížil kategorii tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Výtky proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak státní zástupce považuje s přihlédnutím k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. za nepřípustné, přičemž naopak poukazuje na to, že usnesení odvolacího soudu je odůvodněno zcela přiléhavě, po odvolacím soudu nelze požadovat, aby ve svém zamítavém usnesení opakoval úvahy soudu prvého stupně, s nimiž se ztotožnil.
Za důvodnou pak státní zástupce nepovažuje ani námitku údajného opomenutí důkazů. Za opomenutý nelze považovat jakýkoli některou ze stran navržený důkaz, který soudy neprovedly, ale pouze takový, jehož neprovedení nebylo řádně a relevantně odůvodněno. V nyní předkládané věci však soud prvého stupně důkazní návrhy náležitě vyhodnotil a jejich neprovedení podrobně a přesvědčivě odůvodnil (srov. str. 13 jeho rozsudku). Podle státního zástupce tak nejde o situaci, jež by byla způsobilá zasáhnout právo obviněného na spravedlivý proces, jež nelze zaměňovat za právo na úspěch ve věci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v druhé alternativě může být podle státního zástupce dán jen v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího podle názoru státního zástupce zatíženo není.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Námitka obviněného směřující proti postupu soudu podle §262 tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu odpovídá, nelze jí však přisvědčit. V předchozím řízení byl obviněný skutečně čtyřikrát zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., a to rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2012, 31. 10. 2012, 25. 7. 2013 a 19. 12. 2013, které byly zrušeny usneseními Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2012, 11. 4. 2013, 24. 10. 2013 a 19. 6. 2014, v prvním a druhém případě podle §258 odst. 1 písm. b), c) tř. ř., ve třetím a čtvrtém podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž v posledním případě vrchní soud současně využil postupu podle §262 tr. ř. Z citovaných rozhodnutí je patrné, že odvolací soud soudu prvního stupně v prvních dvou rozhodnutích ukládal provedení dalších důkazů a současně mu od počátku vytýkal konkrétní nedostatky v hodnocení důkazů, aniž by mu však podsouval, jak by důkazy měly být hodnoceny (v tomto směru si obviněný v dovolání sám odporuje, neboť na jednu stranu tvrdí, že pokyny nebyly konkrétní, na druhou stranu uvádí, že soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu pokaždé splnil).
Soud prvního stupně doplnil dokazování podle požadavků odvolacího soudu, avšak ani v jednom z citovaných rozhodnutí nesplnil pokyny týkající se hodnocení důkazů. Ze všech čtyř rozhodnutí je přitom zjevné, že nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, zejména vůbec nekonfrontoval obhajobu obviněného s obsahem dalších důkazů, jako např. údajů ze zajištěného telefonu a SIM karet, o nichž se v prvním rozhodnutí dokonce vyjádřil tak, že jimi žádné rozhodné skutečnosti prokázány nebyly, což se jeví jako zcela nepochopitelné. V posledním rozhodnutí pak namísto takového hodnocení polemizoval s obsahem odvolání státního zástupce, který se ve svém opravném prostředku pokusil o nástin postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., přičemž soud prvního stupně vytrhal z kontextu jednotlivé důkazy, které státní zástupce zmínil, a izolovaně dospěl k závěru, že danou skutečnost neprokazují. Mimo to soud prvního stupně převážně pouze kopíroval pasáže ze svých předchozích zrušených zprošťujících rozsudků. Zarážející je například i to, že se ani v jednom ze čtyř rozsudků nezabýval otázkou účelu cesty obviněného a pravděpodobnosti jeho vysvětlení v tomto směru. Především však soud prvního stupně zjevně rezignoval na hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, souvislosti mezi nimi vůbec nehledal. Za této situace odvolací soud prakticky neměl jinou možnost, než nařídit projednání věci v jiném složení senátu, a lze spíše konstatovat, že k danému postupu mohl přistoupit i dříve, tedy již po třetím zprošťujícím rozsudku, pakliže mu zákon v tomto případě neumožňuje provést vlastní hodnocení důkazů. Podle názoru Nejvyššího soudu byl tedy postup Vrchního soudu v Olomouci podle §262 tr. ř. zcela důvodný a nemohlo jím dojít k porušení zásady zákonného soudce.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného přiřazené tomuto dovolacímu důvodu mu ve skutečnosti neodpovídají, ač právě existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními namítá. Neuvedl totiž žádné konkrétní skutečnosti, které by bylo možno takto posoudit. Za relevantní námitku nelze považovat paušální odkaz na údajné porušení zásady in dubio pro reo ani názor obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno (s nímž se Nejvyšší soud neztotožňuje). Skutečnost, že soud prvního stupně v novém složení senátu neprovedl doplnění dokazování, ale pouze provedené důkazy jinak hodnotil, nelze jistě považovat za vadu. Doplnění dokazování mu ani odvolacím soudem uloženo nebylo.
Obviněný (podobně jako soud prvního stupně v předchozích zprošťujících rozsudcích) pouze vytrhává z kontextu některé důkazy, s jejichž hodnocením nesouhlasí. K tomu lze nad rámec dovolacího řízení uvést, že hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně v novém složení senátu je logické a přesvědčivé. Skutečnost, že mobilní telefon užíval obviněný, vyplynula jednoznačně z uložených telefonních čísel, fotografií i vedené komunikace. Stopy heroinu na rukavicích a multifunkčním noži mají evidentně význam v kontextu dalších důkazů, přičemž tento důkaz nemůže být zcela „diskvalifikován“ skutečností, že se nepodařilo analyzovat přesné složení látky vzhledem k tomu, že z těchto předmětů bylo možno zajistit pouze stopové množství. Pokud se obviněný domáhá opakování svého výslechu s odkazem na změnu stavu řízení a důkazní situace, zaměňuje zřejmě svou výpověď za právo se k provedeným důkazům vyjádřit. S návrhem na doplnění dokazování ohledně L. D. se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly, přičemž z provedeného dokazování je patrné, že takto osoba je smyšlená. Lze se ztotožnit se soudem prvního stupně (str. 13) v tom smyslu, že obviněný pouze přizpůsobuje legendu o této osobě výsledkům provedeného dokazování. Z hodnocení provedených důkazů ve vzájemných souvislostech pak vyplynulo, že obviněný o umístění heroinu ve vozidle věděl (patrně ho tam sám dal), tedy byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (mohl tak učinit i v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu však nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítanými vadami podřazenými dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí netrpí.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného S. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu