ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.744.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 744/2016-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 o dovoláních obviněných P. H., M. H. , a P. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 9 To 561/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 26/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., P. H. a P. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 9 T 26/2015, byli uznáni vinnými obviněný P. H. pod bodem ad I zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, obviněný M. H. pod body ad II/1 a VII/3 zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod bodem ad II/2 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy podle §283 odst. 1, tr. zákoníku, a obviněný P. V. pod bodem ad IX závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. H. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. H. byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. V. byl za uvedený zločin a za zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 12. 2013, č. j. 5 T 178/2013-338, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 21. 2.2014, č. j. 31 To 45/2014-387, odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 12. 2013, č. j. 5 T 178/2013-338, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 21. 2. 2014, č. j. 31 To 45/2014-387, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl všem třem obviněným podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Okresní soud Praha-západ tímto rozsudkem rovněž rozhodl o vině a trestu 7 spoluobviněných.
2. Ve vztahu k obviněným P. H., M. H. a P. V. se tak stalo na podkladě skutkových zjištění, že:
I. obžalovaný P. H.
v přesně nezjištěné době, nejméně od ledna 2013 do doby zadržení v 18:15 hodin dne 24. 9. 2013 ve svém bydlišti obci V., L. čp. …, okr. K., aniž by k takové činnosti měl oprávnění, přechovával za účelem výroby psychotropní látky pervitin kompletní laboratorní soupravu obsahující zejména laboratorní sklo, baňky, válce, trychtýře, zapékací mísy, teploměry, digitální váhy, filtry, hadičky, plastové dózy, plastové kanystry, pryžové zátky, dále chemické látky, kyselinu fosforečnou, kyselinu chlorovodíkovou a další věci související s výrobou pervitinu, přičemž si nezjištěným způsobem opatřil za účelem prodeje dalším osobám přesně nezjištěné množství psychotropní látky pervitin, nejméně však v množství 300 g a takto opatřený pervitin následně v O., T., okr. P.-z., prodal obžalovanému M. H., v celkovém množství nejméně 300 g za částku 800,- Kč za 1 g pervitinu,
a uvedeného jednání se dopustil, přestože byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu Praha 6 sp. zn. 3T 89/2011 ze dne 24. 8. 2011 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu Praha sp. zn. 67 To 404/2012 ze dne 13. 12. 2012 odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody nepodmíněně o výměře 72 měsíců se zařazením výkonu s ostrahou a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
přičemž látka metamfetamin (známá jako pervitin) je zařazena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů,
II. obžalovaný M. H.
1. v přesně nezjištěné době, nejméně od ledna 2013 do doby zadržení v 18:15 hodin dne 24. 9. 2013 v O., R., okr. P.-z., v obvodu hl. m. Prahy i jinde, aniž by k takové činnosti měl oprávnění, pervitin, který si opatřil zejména od obžalovaných P. H., M. Z., P. V. i z jiných zdrojů, opakovaně za úplatu i zdarma distribuoval osobám:
-Z. A., v období od ledna do září 2013 v O., R. a dalších místech v okr. P.-z. a v P. předal pervitin v množství 150 g dílem zdarma a dílem za částku 100,- Kč za 1g,
- P. K., v období od dubna 2013 do září 2013 v O., okr. P.-z. a v P., ve třiceti případech prodal pervitin v množství 60 g za částku 1000,- Kč za 1 g,
- L. F., v období o června 2013 do srpna 2013 v O., R., okr. P.-z. a v P., ve třiceti případech prodal pervitin v množství 40 g za částku 1000,- Kč za 1 g,
- L. G., v období od ledna 2013 do května 2013 v okr. P.-z. a v P. prodal pervitin v množství 50 g za částku 1000,- Kč za 1 g,
- T. M., v období od ledna 2013 do května 2013 v P., v pěti případech prodal pervitin za částku 1.500,- Kč,
- J. K., v období od března 2013 do dubna 2013 v P. ve třech případech zdarma poskytl pervitin v nezjištěném množství,
- J. K., v období od ledna 2013 do září 2013 v P. deseti případech poskytl pervitin v celkovém množství 20 g,
- J. P., v období od června 2013 do srpna 2013 v P. nejméně v pěti případech zdarma poskytl pervitin v celkovém množství 15 g,
- P. J., v období od března 2013 do září, 2013, v O., okr. P.-z. a v P. v patnácti případech z části zdarma a z části za úplatu poskytl pervitin v celkovém množství 7 g, kdy v případě prodeje inkasoval částku 500,-Kč za 0,5 g pervitinu,
- J. P., v období od ledna 2013 do května 2013 v P., nejméně v pěti případech z části zdarma a z části za úplatu poskytl pervitin v celkovém množství 4 g, kdy v případě prodeje inkasoval částku 500,- Kč za 0,5 g pervitinu,
- L. K., v období od srpna 2013 do září 2013 v R., okr. P.-z., v šesti případech prodal celkem 3 g pervitinu za částku 3.000,- Kč,
- M. T., v období od ledna 2013 do září 2013 v O., okr. P.-z. a v P. prodal nejméně 30 g pervitinu za částku 1000,- Kč za 1 g,
- F. V., v období od ledna 2013 do září 2013 v O., R., okr. P.-z. a v P., ve třiceti případech prostřednictvím neztotožněné osoby jménem "M." prodal nejméně 30 g pervitinu za částku 1000,- Kč za 1 g,
- D. Z., od poloviny roku 2013 do září 2013 v O., okr. P.-z., dále v P., celkem ve dvaceti případech z části zdarma a z části za úplatu poskytl nezjištěné množství pervitinu,
- J. B., v srpnu 2013 v P., ve dvou případech zdarma poskytl pervitin v množství vždy na tzv. "čáru",
- M. C., v přesně nezj. dobu v létě 2013 v P. v deseti případech prodal a ve dvou případech poskytl zdarma pervitin v nezjištěném množství, kdy v případě prodeje inkasoval částky v rozmezí 300,- Kč až 500,- Kč,
přičemž látka metamfetamin (známá jako pervitin) je zařazena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů,
2. od přesně nezjištěné doby do 02:45 hodin dne 21. 11. 2014, kdy byl hlídkou OOP ČR H. kontrolován na místě řidiče ve vozidle zn. VW Passat registrační značky … bílé barvy zaparkovaném cca 100 m od silnice č. 510 mezi obcemi O. a Ch. u odbočky na Z., okr. P.-z., aniž by k takové činnosti měl oprávnění, v odkládací přihrádce spolujezdce v uvedeném vozidle přechovával za účelem prodeje dalším osobám celkem 11 ks plastových sáčků s rychlozipem a 1 ks zabaleného papírku s obsahem krystalického materiálu v celkovém množství 21,7668 g, jež obsahoval v přepočtu celkem 16,398 g účinné látky metamfetamin, kterou si v nezjištěné době do 02:45 hodin 21. 11. 2014 opatřil z dosud nezjištěného zdroje, přičemž nezjištěné množství z přechovávaného pervitinu tzv. "čáru" dne 21. 11. 2014 kolem 02:40 hodin nabídnul ke konzumaci Z. A., která byla přítomna ve vozidla jako spolujezdec, přičemž látka metamfetamin (zvaná pervitin) je uvedena v Seznamu č. 5 "Psychotropní látky" podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
VII/3) obžalovaní L. F., M. H.
v přesně nezjištěné době od srpna 2013 do září 2013 po předchozí domluvě o následné výrobě pervitinu v množství 110 g společně obstarali k výrobě psychotropní látky pervitin, tablety léku zn. Sudafed v množství cca 2400 ks a 10 krabic po 10 ks tablet Claritine, 130 ks krabic léku Cyrus po 7-14 ks tablet s obsahem prekursoru pseudoefedrinu tak, že tablety zakoupili v lékárnách ve W. v Polské republice, kam společně cestovali z České republiky vozidlem zn. Škoda Octavia bílé barvy, nezjištěné reg. značky opatřeným z půjčovny, kdy z Polské republiky tyto tablety dovezli nejméně do R., okr. P.-z.,
přičemž prekursor pseudoeferdin je látka zařazená v kategorii 1 přílohy 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění,
IX. obžalovaný P. V.
v přesně nezjištěné době, nejméně od ledna 2013 do doby zatčení Policií České republiky dne 5. 8. 2013, ve svém předchozím bydlišti v P.-H. P., ul. Ch. čp. …, který obýval společně s obž. M. Z., v bytě v prvním patře, aniž by k takové činnosti měl oprávnění, přechovával za účelem výroby psychotropní látky pervitin kompletní laboratorní soupravu obsahující laboratorní sklo a další předměty k výrobě této látky, včetně chemických látek, přičemž za užití blíže nezjištěného léku, který si za účelem výroby pervitinu opatřil, v svém bydlišti v P.-H. P., ul. Ch. čp. …, opakovaně, nejméně dvěma vary vyrobil nezjištěné množství pervitinu, nejméně však 15 g, přičemž vyrobený pervitin a další pervitin, který si opatřil předně nezjištěným způsobem, v úmyslu jej prodat dalším osobám, následně distribuoval nejméně těmto osobám:
- obž. J. M., v červnu a červenci 2013 v P. – Č. M., M. i jinde, v deseti případech za úplatu i zdarma poskytl pervitin v celkovém množství 65 g, kdy v případě prodeje inkasoval částku 3.500,- Kč za 5 g pervitinu,
- obž. M. H., v období od května 2013 do července 2013 v P.– H. P., v P.– B., a dalších místech, v pěti případech prodal pervitin v celkovém množství 120 g za částku 750,- Kč za 1 g, z čehož ve třech případech pervitin v množství 60 g prodal obž. M. H. prostřednictvím L. F.,
- obž. L. F., v období od června 2013 do 5. 8. 2013, v P. a dalších nezj. místech, prodal pervitin v množství 1 g za částku 1000,-Kč, dále jí v pěti případech poskytl celkem 10 g pervitinu výměnou za zapůjčení vozidala Škoda Fabia modré barvy registrační značky …,
přičemž látka metamfetamin (známá jako pervitin) je zařazena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláním. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 9 To 561/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. H. částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného M. H. odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci. Odvolání obviněných P. H. a P. V. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
4. Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadli obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný P. V. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Ve svém dovolání obviněný P. H. namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily okolnosti jeho případu a podmínky pro uložení souhrnného trestu. Trvá na tom, že mu správně měl být uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 T 89/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 67 To 404/2012, byl odsouzen k trestu odnětí svobody 6 let nepodmíněně. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 T 157/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 4 To 611/2013, bylo rozhodnuto o jeho vině a zároveň podle §44 a §43 odst. 2 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest odnětí svobody v trvání 6 let byl shledán za dostačující. Obviněný dále argumentuje, že rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 T 157/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 4 To 611/2013, lze považovat za rozsudek odsuzující, ačkoliv jím bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, nejedná se však o stejnou situaci jako kdyby jím bylo upuštěno od potrestání, neboť upuštěním od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku se rozšiřuje rozsah dřívějšího výroku o trestu tak, že trest je nutno chápat jako uložený také za později souzenou část sbíhající se trestné činnosti. Na podporu svého tvrzení uvádí judikaturu TR NS 6/2004 - T 700 a TR NS 55/2009 - T 1184. V nyní posuzované věci bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 9 T 26/2015, rozhodnuto o jeho vině za trestnou činnost páchanou v přesně nezjištěné době, nejméně však od ledna 2013 do doby zadržení dne 24. 9. 2013 v 18:15 hod. Z toho vyplývá, že trestná činnost byla započata před datem vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 T 157/2011, a následným nabytím právní moci tohoto rozsudku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 4 To 611/2013. Podle dovolatele se tak jednalo o trestnou činnost ve vícečinném souběhu, čímž byly zcela naplněny podmínky pro uložení souhrnného trestu ve smyslu §43 tr. zákoníku. Obviněný dále namítá nedostatek odůvodnění rozhodnutí obou předchozích soudů ohledně závěru, že k uložení souhrnného trestu nejsou splněny zákonné podmínky. Současně uvádí, že za stavu, kdy mu měl být uložen souhrnný trest, soudy dále pochybily, když mu nezapočítaly vazbu, uvalenou rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Soudní praxí sjednocenou v rozhodnutí publikovaném pod R 21/1998 byl vyvozen závěr, podle něhož i v případě upuštění od souhrnného trestu, musí soud dobu, kterou pachatel strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem v souladu s ust. §92 tr. zákoníku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně sám ve věci rozhodl.
6. Obviněný M. H. ve svém dovolání namítá, že byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti upravená v §39 odst. 4 tr. zákoníku. Soud prvního stupně totiž při ukládání trestu odnětí svobody jeho výši zdůvodnil i rozsahem trestního jednání a dobou, po kterou páchal trestnou činnost. Dovolatel přitom byl uznán vinným i kvalifikovanou skutkovou podstatou zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž kvalifikační znak skutkové podstaty spočíval v tom, že se jednání dopustil „ve značném rozsahu“. Pro stanovení značného rozsahu je pak základním východiskem celkové množství omamné a psychotropní látky podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. Toto kvalifikační hledisko však není jediným kritériem, ze kterého lze usuzovat, že čin byl spáchán ve značném rozsahu, neboť je nutno zohlednit také okolnosti jako celková doba páchání trestné činnosti, počet a charakter osob, jímž byla poskytována droga a další. Dovolatel namítá, že v posuzovaném případě opřel soud svůj závěr o spáchání činu ve značném rozsahu jak o kvalifikační stupeň (tedy celkové množství obviněným distribuovaného pervitinu), tak o další uvedená kritéria. Značný rozsah je v §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Vzhledem k tomu, že se jednalo o okolnost, která je zákonným znakem trestného činu, nelze k ní podle §39 odst. 4 tr. zákoníku již přihlédnout jako k okolnosti přitěžující či polehčující z hlediska trestu. Soud prvního stupně tak podle dovolatele jednu a tutéž okolnost tvořící zákonný znak skutkové postaty přičetl obviněnému dvakrát, resp. třikrát – kromě znaku kvalifikované podstaty též jako přitěžující okolnost a také jako okolnost svědčící o jeho vysoké nebezpečnosti. Ačkoliv toto obviněný opakovaně v rámci odvolacího řízení namítal, nebyla tomu ze strany odvolacího soudu věnována jakákoliv pozornost. V závěru proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil dovolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Obviněný P. V. v dovolání namítá, že soudy rozhodovaly v rozporu se základními zásadami vyjádřenými v trestním řádu, jelikož nesprávně zhodnotily provedené důkazy, přičemž nepřihlédly k zásadě bezprostřednosti a ústnosti, jež vyplývají z §2 odst. 11 tr. ř. Dovolatel byl odsouzen také pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by byly dány předpoklady pro zařazení jeho jednání pod tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu. Poukazuje na rozpory ve výpovědích spoluobviněných, které sloužily jako jediný důkaz jemu přisouzené trestné činnosti a domnívá se, že na základě těchto rozporů vyvolávajících pochybnosti o jeho vině, měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo a v nejzazším případě ho uznat vinným základní skutkovou podstatou podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítá, že co se týče trestu propadnutí věci, nelze mít za prokázané, že věci, jež byly předmětem tohoto trestu, byly skutečně jeho majetkem, zejména pokud se jedná o množství pervitinu zadrženého policejním orgánem, které bylo podle výpovědí svědků vyráběno až měsíc poté, co byl vzat do vazby pro jinou trestnou činnost. Výhrady uplatňuje také k postupu odvolacího soudu, který se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, nebyl s projednávanou věcí dostatečně seznámen a nevěnoval jí adekvátní pozornost. Závěrem obviněný uvedl, že bylo vyvráceno naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. c) tr zákoníku vyžadující spáchání trestného činu ve značném rozsahu, jelikož nebylo naplněno judikaturou stanovené množství zakázané látky pro naplnění tohoto znaku, přičemž nebylo přihlédnuto ani k tomu, že nebyl zjištěn obsah účinné látky, že z činu neměl žádný majetkový prospěch a předmětnou látku měl distribuovat úzkému okruhu osob. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání.
8. K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že je třeba zdůraznit skutečnost, že dovolatelé v dovolání uplatnili argumentaci známou již z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. K dovolání obviněného P. H. státní zástupkyně konstatovala, že podmínky pro uložení souhrnného trestu nebyly naplněny. Byť obviněný započal s pácháním trestné činnosti ještě před vyhlášením namítaného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 T 157/2011, posuzovanou trestnou činnost obviněný podle skutkových zjištění páchal až do svého zadržení dne 24. 9. 2013. Pokud jde o dovolání obviněného M. H., státní zástupkyně je toho názoru, že jím použitá argumentace nespadá pod namítaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání obviněného P. V. státní zástupkyně uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání se již dostatečně zabýval odvolací soud, jeho závěry jsou logické a trest byl obviněnému ukládán v rámci zákonných ustanovení. Dále státní zástupkyně podotkla, že obvinění se prakticky výlučně zabývají otázkami skutkovými a soudům vytýkají způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Naopak státní zástupkyně konstatuje, že závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
9. V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný P. H. prezentoval svůj nesouhlas s tvrzeními státní zástupkyně a zdůraznil své námitky uplatněné v dovolání.
Repliku podal prostřednictvím svého obhájce také obviněný M. H. a vyjádřil nesouhlas se závěrem státní zástupkyně učiněným k jeho dovolání a následně rozebral důvody, na základě kterých tak činí.
10. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná, byla podána včas, oprávněnými osobami a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
11. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Všichni tři obvinění v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud předně připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
13. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotněprávních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v §265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Také Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 tr. ř.) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněným P. V. viz výklad níže pod body 27 až 29.
K dovolání obviněného P. H.:
14. Obviněný P. H. pod uplatněným dovolacím důvodem namítá nesprávné posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu. Nejvyšší soud již v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. judikoval, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Současně však bylo v předmětném rozhodnutí konstatováno, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitku dovolatele tak lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
15. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
16. Obviněný spatřuje důvody k uložení souhrnného trestu v tom, že v projednávaném případě byl odsouzen za trestnou činnost započatou v lednu 2013, a tedy před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 T 157/2011. S uvedeným tvrzením však nelze souhlasit, neboť doba spáchání trestného činu není určována momentem, kdy byla trestná činnost pachatele započata, nýbrž momentem jejího ukončení. Trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje doba jednání, kterým byly naplňovány znaky trestného činu. Trvá-li jednání delší dobu, je rozhodnou dobou okamžik, kdy bylo jednání ukončeno, a to bez ohledu na to, kdy nastal následek nebo kdy tento následek měl nastat, neboť hrozbou trestem se má ovlivnit právě toto jednání (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 55 s.). Obviněný byl v projednávaném případě odsouzen za spáchání trestného činu v době od ledna 2013 do doby jeho zadržení dne 24. 9. 2013 . Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích byl vyhlášen dne 25. 4. 2013 , nepochybně se tedy nejednalo o sbíhající se trestnou činnost, jelikož rozhodný moment pro určení doby spáchání trestné činnosti, kterým je ukončení jejího páchání, nastal až několik měsíců poté, co byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, který měl podle dovolatele opodstatňovat uložení souhrnného trestu. Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínky pro uložení souhrnného trestu stanovené §43 odst. 2 tr. zákoníku nebyly splněny a nelze proto v tomto směru shledat jakékoliv pochybení soudů nižších stupňů. Současně Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu na straně 9 až 10 rozsudku, kde je náležitě odůvodněno, proč nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.
17. Pokud se jedná o námitku nezapočítání vazby, tuto obviněný neoddělitelně založil na důvodnosti svého tvrzení o splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu. Neshledal-li Nejvyšší soud důvody pro uložení souhrnného trestu, tak námitka nezapočtení vazby z předchozího řízení se již proto stává zcela bezpředmětnou.
18. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného M. H.:
19. Obviněný M. H. ve svém dovolání argumentuje tím, že v případě uložení trestu za jemu přisouzenou trestnou činnost byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti.
Podle §39 odst. 4 věty první tr. zákoníku platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě jednou zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost. Obecně nelze vyloučit, že porušení tohoto zákonného zákazu by mohlo být podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto s jistou mírou tolerance Nejvyšší soud v tomto případě shledal, že dovolatelem uplatněná argumentace alespoň zčásti odpovídá jim uplatněnému dovolacímu důvodu, byť jde zároveň o námitky zjevně neopodstatněné.
V tomto kontextu je nutno především připomenout, že podle ustálené judikatury, viz zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. „...pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů taxativně upravených v §265b odst. 1 tr. ř.“. Proto také pouhé výhrady obviněného vůči přílišné přísnosti uloženého trestu nenaplňují zákonem předvídaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k nápravě pochybení vztahujících se k výroku o trestu, pokud jde o jeho druh a výměru.
20. Dosah zásady zákazu dvojího přičítání ve smyslu ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku se omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Tato zásada ale nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce nebylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (přiměřeně viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, uveřejněné pod č. 45/1972-I Sb. rozh. tr., srov. ŠÁMAL P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 528).
21. Naplnění znaku „značného rozsahu“ kvalifikované skutkové podstaty souzeného trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně nepochybně založil na množství přechovávaného a distribuovaného pervitinu, přičemž pouze podotkl, že „ nelze přehlédnout ani to, že obžalovaný pervitin distribuoval velkému množství lidí, jednal tak opakovaně a po delší dobu “. Nikoliv stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, nýbrž rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, bylo judikováno, že rozsah spáchané drogové trestné činnosti je založen na množství zjištěné zakázané látky. Dále však bylo taky připuštěno, že lze shledat naplnění kvalifikačního znaku jednotlivého rozsahu i za situace, kdy sice množství nedosahuje jeho hranici, avšak další okolnosti svědčí o naplnění předmětného rozsahu. V projednávaném případě byl znak značného rozsahu jednoznačně dosažen již samotným množstvím pervitinu (418 g) zjištěné návykové látky, když razantně překročil hranici stanovenou pro značný rozsah (150 g). Nejednalo se tak o situaci předestřenou ve zmíněném rozhodnutí, že pro existenci značného rozsahu nepostačovalo zjištěné množství zakázané látky a teprve za přispění dalších okolností bylo možné konstatovat jeho naplnění. Za této situace nic nebránilo soudům promítnout do trestu rozsah trestné činnosti spočívající v délce doby páchání trestné činnosti a velkém počtu osob, kterým obviněný pervitin dodával, jelikož právní posouzení skutku podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nebylo založeno na těchto okolnostech. Soudy nižších stupňů se tak nedopustily porušení zákazu dvojího přičítání vyjádřeného v §39 odst. 4 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. H. v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
K dovolání obviněného P. V.:
23. Ačkoliv obviněný v dovolání namítá, že byl nesprávně odsouzen také podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, aniž by byly splněny předpoklady pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty, což obecně lze považovat za námitku hmotněprávní, toto tvrzení opírá v zásadě o výhrady k provedenému dokazování, když poukazuje na rozpory ve výpovědích osob a porušení základních zásad trestního řízení, čímž tuto námitku zakládá na argumentaci výlučně skutkové povahy, která nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
24. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
25. Ve vztahu k namítanému nedostatečnému rozsahu a kvalitě odůvodnění rozhodnutí pak Nejvyšší soud poznamenává, že takové námitky jsou podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
26. Určitým náznakem námitky nesprávného právního posouzení skutku je tvrzení obviněného, že naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je vyvráceno nedosažením judikaturou vyžadovaného množství zakázané látky, nezjištěním obsahu v ní obsažené účinné látky, jakož i tím, že z inkriminovaného jednání neměl žádný prospěch a drogu distribuoval pouze úzkému okruhu osob.
Rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve spojení se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, byla stanovena pro pervitin hranice značného rozsahu množstvím 150 g (jako desetinásobek většího rozsahu odvíjející se od desetinásobku množství většího než malého, u pervitinu stanoveno na více než 1,5 g). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že u dovolatele bylo zjištěno celkové množství 195 g pervitinu, čímž nelze pochybovat o naplnění judikaturou požadovaného množství pro spáchání trestného činu podle §283 tr. zákoníku ve značném rozsahu. Tvrzení obviněného, že neměl žádný majetkový prospěch z distribuce pervitinu a že ji distribuoval úzkému okruhu osob, nemůže nijak zamezit závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť množství zakázané látky je z hlediska rozsahu páchané drogové trestné činnosti primárním určujícím bodem. Pokud se pak jedná o výhradu, že nebyl zjištěn obsah účinné látky, lze k tomuto opět odkázat na již zmíněné rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, kterým bylo konstatováno, že základem pro určení rozsahu by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé. Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak nepřiznal uvedené námitce obviněného opodstatněnost.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Námitku obviněného, kterou zpochybňuje zákonnost uložení trestu propadnutí věci, lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jí však přisvědčit. Předmětem trestu propadnutí věci se staly věci zajištěné při domovní prohlídce v bytě, obviněným dříve obývaném, u nichž nevznikla žádná pochybnost ohledně vlastnického práva obviněného. Obviněný neuvádí, komu by měly věci patřit, pouze formálně namítá, že jeho vlastnictví nebylo prokázáno. Většinou se přitom jedná o předměty, u nichž lze vlastnické právo těžko dovozovat z jiné skutečnosti, než že je měl obviněný v držení, pakliže se o ně v průběhu řízení nepřihlásila jiná osoba. Navíc vlastnictví obviněného k předmětným věcem je dokládáno i výpovědí spoluobviněné M. Z., která s obviněným v předmětném bytě žila jako jeho přítelkyně (str. 55 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně).
29. Na okraj lze poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005, publikováno pod číslem č. 48/2006 Sb. rozh. tr., pojem užitý v ustanovení §55 odst. 2 tr. zák. (nyní §70 odst. 3 tr. zákoníku) – „věc náležející pachateli“ –nelze zužovat toliko na pojem vlastnictví. Účelem citovaného znění je toliko zabránit tomu, aby trest propadnutí věci byl uložen ve vztahu k věci, která je ve vlastnictví subjektu odlišného od obžalovaného, jinak řečeno zabránit majetkovému postihu osoby, která se žádného trestného jednání nedopustila. Ustanovení §55 odst. 2 tr. zák. (§70 odst. 3 tr. zákoníku) však nebrání tomu, aby byl daný druh trestu uložen ve vztahu k věci, u níž sice nevzniká vlastnictví obžalovaného, avšak současně daný vztah není zjišťován k jiné osobě (trest propadnutí věci tak jiný subjekt nezasahuje).
30. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející netrpí vytýkanými ani jinými právně relevantními vadami, dovolání obviněného P. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí všech dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu