ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.862.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 862/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2016 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného M. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 351/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 32/2015 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 351/2015, ve výroku, kterým byl obviněný M. Ch. zproštěn obžaloby.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 3 T 32/2015, byl M. Ch. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 351/2015, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným rovněž přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest propadnutí věci, současně však obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 24. 2. 2015, č. j. 1Zt 520/2014-86.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době v období od poloviny měsíce srpna 2014 do 20. 11. 2014 na různých místech okresu M. obstaral a následně prodal nejméně v šesti případech za částky od 200 Kč do 500 Kč metamfetamin L. V.,
2) v přesně nezjištěné době od jara 2014 do listopadu 2014 na diskotéce U Černého Orla v O., okr. T., a na různých místech okresu M. obstaral a nejméně ve čtyřech případech prodal vždy za částku 500 Kč metamfetamin V. J.,
3) v období od července 2014 do listopadu 2014 na různých místech okresu M., nejméně ve dvou případech poskytl metamfetamin M. B.,
4) v letních měsících roku 2014 v M., okr. M., nejméně v jednom případě zdarma poskytl metamfetamin V. M.,
5) v období od června 2014 do srpna 2014 na různých místech okresu M. nejméně ve čtyřech případech za částky od 300 Kč do 500 Kč prodal metamfetamin R. H.,
a to bez příslušného oprávnění podle zák. č. 167/1998 Sb., přičemž metamfetamin je psychotropní látka, uvedená v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb.
Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., měla spočívat v tom, že v době od počátku roku 2013 do listopadu roku 2014 na různých místech v okrese M. bez příslušného oprávnění dle zák. č. 167/1998 Sb. prodával a zdarma poskytoval psychotropní látku metamfetamin, uvedenou v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb., a omamnou látku konopí, uvedenou v příloze č. 3 k zák. č. 167/1998 Sb., osobám z řad toxikomanů, a to:
- nejméně ve 24 případech za celkovou částku nejméně 12 000 Kč prodal nejméně 12 g metamfetaminu D. Š.,
- nejméně ve 4 případech zdarma poskytl nejméně 2 g metamfetaminu a nejméně v jednom případě zdarma poskytl nejméně 1 g konopí V. M.,
- nejméně ve 30 případech za celkovou částku nejméně 20 000 Kč prodal nejméně 20 g metamfetaminu P. B.,
- nejméně ve 3 případech zdarma poskytl nezjištěné množství metamfetaminu L. S.,
- nejméně v 11 případech za celkovou částku nejméně 18 500 Kč prodal nejméně 18,5 g metamfetaminu P. K.,
- nejméně v 11 případech za celkovou částku nejméně 5 500 Kč prodal nejméně 5,5 g metamfetaminu J. H.,
- nejméně ve 3 případech za celkovou částku nejméně 2 000 Kč prodal nejméně 2 g metamfetaminu J. M.,
- nejméně ve 2 případech za celkovou částku nejméně 3 000 Kč prodal nejméně 3 g metamfetaminu M. Ř.,
- nejméně ve 100 případech za celkovou částku nejméně 60 000 Kč prodal nejméně 60 g metamfetaminu L. R.,
- nejméně v 1 případě za částku 500 Kč prodal nejméně 0,5 g metamfetaminu P. R.,
- nejméně ve 24 případech za částku nejméně 12 000 Kč prodal nejméně 12 g metamfetaminu D. Z., .
- nejméně ve 4 případech zdarma poskytl nezjištěné množství metamfetaminu L. B.,
- nejméně v 96 případech za celkovou částku nejméně 48 000 Kč prodal nejméně 48 g metamfetaminu M. Ž.,
Proti zprošťujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném právním posouzení skutku.
V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že krajský soud považoval jednání obviněného vůči jednotlivým odběratelům za dílčí útoky pokračujícího přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu §116 tr. zákoníku. Krajský soud si přitom byl vědom judikatorního rozhodnutí č. 6/2008 Sb. rozh. tr., které vyslovuje závěr, že se o pokračování v trestném činu nejedná, pokud pachatel „v určité době a na určitém místě prodával omamné a psychotropní látky více osobám“. V nyní předkládané věci však dospěl k závěru, že o takový případ nejde, neboť obviněný se svého jednání dopouštěl „na různých místech v různá časová období vůči více konzumentům“. Aplikoval tak ohledně dílčích částí jeho jednání §12 odst. 12 tr. ř., podle něhož se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
S tím nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Připomíná, že podstatu skutku tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
Problematikou, zda jednání pachatelů drogové trestné činnosti, páchané formou opakované distribuce či formou opakované výroby a na ni navazující distribuce, je pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, či zda se o pokračování trestného činu nejedná a všechna jednání pachatele tvoří jeden skutek, popřípadě zda se jedná o trestný čin trvající, přičemž jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se zabývá četná judikatura Nejvyššího soudu. Od doby přijetí rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikovaného pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., na něž odkazuje krajský soud, lze podle dovolatele v judikatuře vysledovat příklon spíše k závěru, že obdobné případy vymezené specifickým časovým obdobím, je třeba posuzovat jako jednání, jež se nerozpadá na více samostatných skutků v procesním slova smyslu, ale jde o skutek jediný. Jde např. o rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 11 Tdo 19/2015. Ze dvou posledně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že případy, kdy pachatel mj. distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv však za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Pokud je pak trestný čin podle §283 tr. zákoníku páchán takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku „prodá“ takový pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též „pro jiného přechovává“. Prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím a zprošťujícím rozsudkem, ale taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. Novější rozhodnutí Nejvyššího soudu tak vycházejí z judikatorního rozhodnutí č. 6/2008 Sb. rozh. tr., avšak dále jej rozvíjejí v tom směru, že již nekladou takový důraz na blízkou místní a časovou souvislost distribučních aktů.
Tyto závěry současné judikatury lze podle dovolatele vztáhnout i na nyní předkládanou věc obviněného M. Ch. Jednání obviněného spočívalo v distribuci drogy zjištěným uživatelům v kontinuálním časovém období nejméně od jara 2014 do listopadu 2014, a to jednak v okrese M., jednak v bezprostředně sousedícím okrese T. I přes snahu krajského soudu popis jednání obviněného rozčlenit do jednotlivých „samostatných dílčích útoků“, je z konkrétních skutkových zjištění patrné, že jednání obviněného vůči jednotlivým odběratelům se časově prolíná a překrývá. Zároveň nelze ze skutkových zjištění soudu prvého stupně dovodit ani jiné dělící momenty (např. delší přetržku mezi jednotlivými distribučními akty, prokazatelný delší pobyt v zahraničí, či např. ve výkonu trestu), pro které by bylo možno na celistvé jednání obviněného nahlížet jako na více skutků, nebo dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu. Jednání obviněného nebylo ani přerušeno „procesně“ ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. zahájením trestního stíhání, neboť pro danou trestnou činnost byl obviněný stíhán na základě usnesení ze dne 28. 11. 2014, 8. 1. 2015 a 2. 2. 2015. Jednání obviněného proto bylo podle dovolatele namístě posoudit ve shodě s podanou obžalobou jako jediný nedílný skutek, o kterém nelze rozhodnout dvěma samostatnými výroky, aniž by tím došlo k porušení zásady ne bis in idem. Pokud tedy okresní soud neshledal předání či nabízení drogy některým uživatelům za dostatečně prokázané, správně tyto případy z výroku o vině pouze tzv. vypustil. Rozhodl-li odvolací soud o doplnění rozsudku soudu prvého stupně o nyní napadený zprošťující výrok, nastolil tím stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (ne bis in idem). V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu totiž vedle sebe nyní existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož skutku, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Dovolání je tak zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku je podle dovolatele z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení obviněného. Zároveň uvedené pochybení má po právní stránce zásadní význam, neboť je zřejmé, že i přes předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu není daná otázka doposud rozhodována jednotně. Vzhledem k nastolenému stavu „dvojího rozhodnutí v téže věci“ pak jde o otázku, která formálně může ovlivnit postavení obviněného, a to tím spíše, že okresní soud dílčí část tohoto jediného nedělitelného skutku obviněného (ve vztahu k odběrateli J. Š.) vyloučil usnesením ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 3 T 32/2015, k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutí o nyní podaném dovolání tak může mít vliv na případné rozhodnutí okresního soudu ohledně této vyloučené části.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 351/2015, ve výroku, jímž byl podle §259 odst. 2 tr. ř. doplněn rozsudek Okresního soudu v Mostě o zprošťující výrok ve smyslu §226 písm. a) tr. ř. a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
Námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem citovanému dovolacímu důvodu odpovídají a Nejvyšší soud se s nimi také zcela ztotožnil.
Dovolatel správně odkázal na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Např. v usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, se mimo jiné uvádí: „Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. (…) Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Uváděná rozhodnutí v takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, za jediný skutek, nikoli však za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.“.
Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku „lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech“.
O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v posuzované věci. Při srovnání období, kdy obviněný drogu předával (daroval či prodával), resp. podle obžaloby měl předávat dalším osobám, je patrné, že takto vymezené jednání tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, nikoli útoky pokračujícího trestného činu. Ačkoli to není ve výroku rozhodnutí explicitně obsaženo, je zřejmé, že drogu musel nějakým způsobem obstarat a v mezidobí jednotlivých předání také pro jiného přechovávat. Žalované jednání se mělo odehrávat v časovém úseku, v rámci kterého nelze vysledovat žádné dělící momenty (např. delší pobyt v zahraničí či ve výkonu trestu, jak uvádí dovolatel), které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více skutků či více útoků pokračujícího trestného činu. Pouze na okraj lze také poznamenat, že jako zcela nelogické se jeví rozdělení jednání obviněného podle osob, kterým drogu distribuoval (či měl distribuovat podle obžaloby), ačkoli většině z nich tak činil opakovaně v překrývajícím se časovém období. Podle takové logiky by muselo být každé jednotlivé předání samostatným skutkem v procesním smyslu. Zcela jistě by však nebylo možné třídit „útoky“ podle odběratelů, jak to ovšem soudy i v jiných případech stále někdy dělají, neboť to neodpovídá žádným zákonným kritériím a žádnému z možných výkladů ustanovení §116 tr. zákoníku.
S postupem odvolacího soudu v projednávané věci se tedy nelze ztotožnit. Mimo obecného požadavku na správnost soudních rozhodnutí také proto, že pokud by ve věci obviněný podal dovolání, kterým by popsanou vadu vytknul, přičemž státní zástupce by dovolání v neprospěch obviněného nepodal, měl by postup odvolacího soudu za následek nutnost zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem ohledně citovaného skutku i v odsuzující části a zastavení trestního stíhání s ohledem na překážku věci rozhodnuté, kterou odvolací soud svým rozhodnutím, jež nabylo právní moci, vytvořil. Na okraj je pak možno ještě zmínit formální vadu napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že odvolací soud zprošťující výrok nesprávně „doplnil“ podle §259 odst. 2 tr. ř., ačkoli toto ustanovení se týká případů, kdy není třeba rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, přičemž odvolací soud napadený rozsudek nejprve zrušil v celém rozsahu, nebylo tedy co doplňovat.
S ohledem na existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně části jednání, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v rozsahu zprošťujícího výroku podle §226 písm. a) tr. ř. Zachování stávajícího vadného právního stavu by znamenalo újmu postavení obviněného v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní látky dalším osobám. Tento vadný právní stav by totiž umožňoval zacházení s posuzovaným skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, a postup podle §45 tr. zákoníku.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Po zrušení označeného výroku nebylo třeba činit ve věci další rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s tím nejvyšší státní zástupce i obviněný vyslovili souhlas.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu