ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.988.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 988/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 o dovolání obviněného N. H. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 11 To 62/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. H. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v v Ústí nad Labem, sp. zn. 49 T 2/2015 ze dne 30. 3. 2015, byl obviněný N. H. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.
Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že dne 16. 9. 2014 řídil v obci Č. K. – N. V., nákladní motorové vozidlo zn. Volkswagen Transporter, v němž bez povolení přepravoval 5 ks plastových pytlů s obsahem 30.691 g sušiny rostliny konopí účinnosti THC 11,8 – 13,2 % a zjištěné báze 2994 g čistého THC, přičemž konopí je jako omamná látka uvedena v příloze č. 3 a sušená drť konopí obsahuje psychotropní látku tetrahydrokanabinol, která je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. V podrobnostech popisu skutkového děje odkazuje Nejvyšší soud na výrokovou část rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.
V rámci následného odvolacího řízení byl dne 21. 9. 2015 vyhlášen Vrchním soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 11 To 62/2015, kterým byl – při nezměněném výroku o vině – zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o vině a obviněnému byl uložen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 10 let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které založil na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel své podání opřel o dvě základní námitky, a to jednak, že z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a dále došlo k závažnému pochybení, když jeho jednání bylo chybně podřazeno pod ustanovení §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněnému nebyla prokázána jeho vina nade vší pochybnost, a bylo tak namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo . Své pochybnosti dovolatel vztáhl ke svému vědomí o převáženém zboží a jeho skutečném obsahu. Jediným důkazem v tomto směru byly prosté spekulace o racionálním jednání obviněného a přesvědčení soudu, že každý musí vědět, jak je cítit marihuana. V daném směru poukázal na závěry Nejvyššího soudu pod č. j. 5 Tdo 328/2012 ze dne 22. 3. 2012, které lze vztáhnout také na projednávaný případ, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný věděl, jaké zboží převáží, stejně jako nebyl relevantně popsán úmysl spáchání trestného činu.
I pokud by se dovolací soud neztotožnil s první z uvedených námitek, mohlo jednáním obviněného dojít toliko k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, maximálně odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a nikoliv podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Bylo zajištěno celkem 32,060 kg, avšak ani toto množství nelze – ve spojení s dalšími okolnostmi případu – podřadit pod pojem „ve velkém rozsahu“ , tím spíše, nebylo-li zjištěno skutečné množství THC. Tento názor je podporován závěry velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. 2. 2013, podle něhož nelze redukovat rozsah spáchání trestného činu jen na množství příslušné drogy. V případě obviněného se tak mohlo jednat maximálně o „značný rozsah“ . K tomu dovolatel uvádí i další podpůrné okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a to, že sušina se nacházela nikoliv ve faktickém držení obviněného, ale pouze ve vozidle, tento s ní mohl nakládat maximálně několik hodin, tedy převážel ji v autě, eventuelně přechovával drogu pro jiného, ale nevyrobil ji, ani nikomu nedistribuoval. Nebylo prokázáno, že by na trestné činnosti obviněný finančně profitoval. V jeho případě se mohlo jednat pouze o „kurýrní“ odměnu, která se však pohybuje v řádech tisíců, maximálně desetitisíců. Rovněž druh drogy patří mezi tzv. drogy lehké (méně škodlivé), což samo o sobě snižuje míru škodlivosti a intenzitu hrozící újmy. Aniž by dovolatel chtěl takovou trestnou činnost bagatelizovat, poukázal na procentuální (65 %) zastoupení české populace ve věku 16–24 let, která má s takovou omamnou látkou zkušenosti, a je proto třeba rozlišovat mezi distribucí tzv. tvrdých a měkkých drog, u nichž je společenská škodlivost výrazně nižší.
Pro výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou nižších soudů zrušil a věc přikázal – dle svého uvážení – soudu prvního či druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., a uvedl následující. V počátku svého vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání obviněného. Ač pak v dovolání obsažené námitky považuje za relevantní k uplatněnému dovolacímu důvodu, současně uvedl, že se s nimi neztotožňuje.
V prvém případě, tedy k námitce ve vztahu k subjektivní stránce zločinu, je tato zčásti zaměřena skutkově, neboť obviněný uvedl, že její naplnění mu nebylo prokázáno. Tímto postupem tedy zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, na nichž je závěr o subjektivní stránce jeho jednání založen. Státní zástupce je však přesvědčen, že soudy řádně vyhodnotily provedené důkazy, z nichž vyplývá, že obviněný musel vědět o povaze jím přepravované látky, s níž sám nedovoleně nakládal. Státní zástupce se pak neztotožnil ani s výhradou náležitého vyjádření subjektivní stránky, když odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné trestní věci je zcela nepřípadný. V napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně je výslovně uvedeno, že „obviněný řídil nákladní motorové vozidlo, …v němž bez povolení a s vědomím, o jaký druh omamné a psychotropní látky se jedná, přepravoval…“. Takový popis je z hlediska vyjádření subjektivní stránky zcela postačující.
Pokud se jedná o námitku k naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ , obviněný hrubě dezinterpretuje relevantní judikaturu. Uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 považuje za zcela primární hledisko kvantitativní, tj. celkové množství omamné látky a psychotropní látky, s níž pachatel nedovoleně nakládal. Kritéria kvalitativní, jež obviněný staví do popředí, jsou naopak ryze podpůrná a na významu nabývají v případě hraničních situací, kdy se množství příslušné látky „dostatečně přiblížilo“ jednotlivým judikatorně stanoveným kvantitativním hranicím rozsahu. Množství sušiny zajištěné v tomto případě přesahovalo více než třikrát hranici velkého rozsahu, u THC pak téměř třikrát.
Způsob, jakým obviněný nakládal s omamnou látkou, nelze redukovat na skutečnost, zda tuto držel či ji převážel ve vozidle, neboť právě fakt, že nakládal s významným množstvím takové látky, dokládá užití dodávkového vozidla k transportu. Není podstatné, zda obviněný byl v postavení kurýra, neboť varianty trestního jednání zahrnuté pod uvedenou skutkovou podstatu jsou v zásadě rovnocenné. Tato skutečnost nalezla odraz v nižší výměře uloženého trestu. Bez významu je též námitka o počtu osob, které (ne)byly distribucí návykové látky dotčeny, neboť tato skutečnost nebyla závislá na vůli obviněného. Pokud se jedná o finanční prospěch, lze souhlasit, že tento nebyl obviněnému prokázán, ovšem opět nejde o skutečnost mající vliv na právní posouzení jeho jednání, ale okolnost vážící se k úvahám o trestu. V neposlední řadě, ač lze v obecné rovině akceptovat tvrzení o poněkud nižší míře zdravotních rizik spojených se škodlivým zneužíváním marihuany ve srovnání s jinými omamnými a psychotropními látkami, nelze na druhou stranu přehlédnout, že trestná činnost tohoto druhu se značně rozmáhá a nejedná se tak o okolnost, která by měla vyviňovat obviněného z aplikace kvalifikačního znaku „ve velkém rozsahu“.
Vzhledem k uvedenému, jakož i k tomu, že shora uvedené námitky obviněný uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a tyto se s nimi adekvátně vypořádaly, navrhl státní zástupce závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. O to však v tomto případě nejde.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Krajského soudu v Ústí nad Labem, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněného dovolacího důvodu, dospěl k následujícímu závěru. Obviněný ve svém dovolání brojí proti dvěma skutečnostem, a to jednak neexistenci, resp. nevyjádření subjektivní stránky protiprávního jednání, kterým byl uznán vinným, a dále chybnému podřazení množství zajištěné omamné látky pod znak „ve velkém rozsahu“ . Nutno hned v počátku podotknout, že uvedenou argumentaci obviněný prezentoval již v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně a tyto se danými otázkami zaobíraly v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména Krajský soud v Ústí nad Labem na str. 4–5 rozsudku, Vrchní soud v Praze na str. 4–6 rozsudku).
Jednání obviněného bylo podřazeno pod ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy, že neoprávněně pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a čin spáchal ve velkém rozsahu. Přechováváním je přitom třeba rozumět držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, přičemž pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Na délce doby přechovávání pro vymezení tohoto pojmu nezáleží, byť za adekvátní lze považovat časový úsek alespoň několika hodin, tak aby bylo možno v jednání pachatele identifikovat dispoziční moc na přechovávanou látku. Další aspekty časového rámce pak lze již zohlednit jen při stanovení druhu trestu a jeho výměry (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 115/2003).
Pokud obviněný namítá, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prokázat jeho zavinění, je třeba uvést, že taková argumentace nepodléhá uplatněnému dovolacímu důvodu, když směřuje proti správnosti skutkových zjištění a dovolatel se tak domáhá toliko jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů. K takovému postupu však Nejvyšší soud oprávněn není. Oba nižší soudy dostatečně rozvedly své závěry o zavinění obviněného, a to při zachování veškerých procesních práv obviněného. V daném ohledu lze poukázat na konstatování Vrchního soudu v Praze (str. str 3–5 rozsudku), kde – přes zmínění určitých drobných procesních pochybení soudu prvního stupně – vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru o úmyslném jednání obviněného. Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu kompletně ztotožňuje a pro stručnost na něj může odkázat. Pouze stručně lze zrekapitulovat, že obviněný dle zjištění obou soudů svým jednáním nevykazoval známky neobeznámenosti s převáženým nákladem. Jeho výpověď obsahuje zřejmé nelogičnosti (zejména spolujízda s další osobou na dětskou narozeninovou oslavu bez schopnosti konkretizovat údaje o osobách či místech), přítomnost pytlů s rostlinou konopí pak byla ve vozidle patrná, ať již pro její objemové množství, tak zápach. Ostatně daktyloskopickým zkoumáním byla manipulace nejméně se dvěma pytli ze strany obviněného rovněž prokázána.
Z hlediska skutečnosti, že obviněný musel vědět o převozu pytlů obsahujících omamnou látku, ať už vzhledem k jejímu množství, které bylo uloženo ve vozidle v prostém zorném poli řidiče, jakož i pro zápach, či s těmito dokonce manipuloval a takový převoz nelze považovat za jakkoliv nahodilý a z časového hlediska bezvýznamný, lze uzavřít, že dané jednání je třeba označit za vědomé (úmyslné) držení omamné látky, kterou pachatel měl ve své faktické moci a s touto disponoval. Nižším soudům tak nelze ničeho vytknout, pakliže subjektivní stránku jednání obviněného subsumovaly pod zákonné ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jakožto úmysl eventuální.
Druhá z námitek obviněného směřuje k užití kvalifikačního znaku podřazeného ustanovení §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy spáchání činu ve velkém rozsahu . Problematika vymezující kvantitativní znak páchání drogové trestné činnosti prošla v rámci soudní rozhodovací praxe dosti signifikantním vývojem, který reagoval, a stále reaguje, na vyvíjející se sféru drogové delikvence. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná svou dosavadní judikaturu, kterou ostatně zmiňuje i dovolatel, stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, a odkaz na kterou je obsahem též obou napadených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Předně je třeba konstatovat, že pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku je východiskem určitý násobek takového množství látky, jehož hodnota byla vymezena jako desetinásobek. Toto určení by se mělo odvíjet od násobku množství účinné látky (drogy), přičemž jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě. Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti. Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, když množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah. Množství drogy, kterou pachatel vyrobil nebo s níž dále nakládal způsobem uvedeným v §283 odst. 1 tr. zákoníku, je však i nadále rozhodujícím hlediskem pro stanovení rozsahu spáchání tohoto trestného činu. (blíže usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012).
Pokud se týká vymezení minimálního množství účinné látky – THC v případě marihuany, byla pro množství „větší než malé“ stanovena hranice 1 g a proporcionálně k tomu bylo určeno prahové množství „větší než malé“ na více než 10 g sušiny marihuany (konopí). V případě účinné látky THC tak množství „velkého rozsahu“ představuje hodnota 1000 g, popř. u sušiny obsah 10.000 g (blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013).
V projednávaném případě došlo k zajištění 5 ks plastových pytlů s obsahem 30.691 g sušiny konopí s účinností THC 11,8 – 13,2 % a zjištěné báze 2994 g čistého THC. Při podřazení daných hodnot výše uvedenému nazírání na dotčenou omamnou látku je třeba konstatovat, že tato u obviněného přesáhla více než trojnásobně hranici množství „ velkého rozsahu“ pro účinnou látku, a téměř trojnásobně tutéž hranici pro sušinu konopí. Znovu je nezbytné zdůraznit, že kvantitativní kritérium je určujícím prvkem pro stanovení kvalifikačního znaku skutkové podstaty, byť pochopitelně nelze odhlížet ani od dalších okolností projednávaného případu. Tyto však hrají výraznější roli za situace, kdy dotčená omamná látka se určité hranici zákonem vymezeného množství dostatečně přiblíží, anebo naopak tuto jen nevýrazně přesáhne. Ani jedna z posledně uvedených situací však neodpovídá projednávanému případu a námitkám dovolatele. Také jeho argumentace stran délky nakládání s drogou, množství osob či finančního zisku, který z trestné činnosti měl či mít mohl, je značně nepřiléhavá.
Formy páchání trestné činnosti vymezené v §283 odst. 1 tr. zákoníku jsou v zásadě rovnocenné, a z hlediska viny proto není podstatné, zda se pachatel jednání dopouští v pozici např. výrobce, kurýra či distributora drogy. Taková okolnost může najít odraz při úvahách soudu o druhu a výměře ukládané sankce, k čemuž ostatně také došlo (str. 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Totéž je možné uvést k dalším prezentovaným námitkám, které nebylo možné zohlednit při otázce viny obviněného, avšak nalezly náležitý odraz v uloženém trestu odnětí svobody, který byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a současně došlo k využití soudní moderace podle §56 odst. 3 tr. zákoníku při zařazení obviněného k výkonu trestu do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že ani argumentace směrem k povaze a druhu omamné látky, kterou dovolatel označil (nutno říci správně) za tzv. lehkou drogu, nemůže mít vliv na otázku právního posouzení skutku. Je zřejmé, že její konzumace není z hlediska zdravotních rizik a závislosti natolik škodlivá, jako je tomu u jiných drog (typicky heroin či pervitin), nicméně se stále jedná o látku, která byla na základě shromažďování dlouhodobých poznatků označena za drogu, jejíž zneužívání představuje natolik závažné nebezpečí, že je třeba protiprávní činnost v tomto směru podřadit trestněprávnímu režimu, a jak správně upozornil ve svém vyjádření státní zástupce, trestná činnost spojená s takovým zneužíváním marihuany se v posledních letech značně rozmáhá a představuje značně sociálně a zdravotně rizikový společenský jev. Také dovolací soud již dříve opakovaně poukázal, že z hlediska České republiky drogovou situaci nelze považovat za uspokojivou, neboť v některých oblastech vykazuje či v dřívější době vykazovala dokonce rekordní hodnoty, kdy např. v roce 2012 prevalence (počet výskytů v dané populaci) užívání konopí (THC) mezi studenty ve věku 15 až 16 let byla nejvyšší mezi všemi evropskými státy (42 % – viz výroční zpráva Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost o stavu drogové problematiky v Evropě za rok 2012), (blíže opět stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013).
Pro veškeré výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze, coby soud odvolací, jakož i Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud nalézací, zvolily v případě obviněného při řádném posouzení všech klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor, který by mu umožnil do skutkových zjištění jakkoliv zasáhnout. Ačkoliv tedy v případě obviněného byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyargumentován adekvátními námitkami podřaditelnými pod příslušné ustanovení, Nejvyšší soud tyto námitky považuje za zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.