ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.10.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 10/2016-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 stížnosti obviněných J. Z. , a J. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 9 To 10/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných J. Z. , a J. Z. , z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění J. Z. starší a J. Z. mladší jsou stíháni pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [v případě J. Z. mladšího pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2012, proti jehož rozsudku ze dne 10. 11. 2015 podali odvolání. Dne 22. 1. 2016 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 9 To 10/2016, podle §30 odst. 1 tr. ř., že soudci senátu 9 To JUDr. Jana Kantorová, JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Petr Píša nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 To 10/2016 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2012. Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnosti.
Obviněný J. Z. starší ve své stížnosti uvedl, že soudci senátu 9 To získali poměr k projednávané věci na základě toho, že jsou od počátku přesvědčeni o jeho vině a bez závažných důvodů zasáhli do jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Podle obviněného vrchní soud opakovaně ukládal nalézacímu soudu nezákonné pokyny týkající se hodnocení důkazů. Požadoval při tom, aby bylo zjištěno, která verze skutkového děje je pravděpodobnější, zda verze zastávaná obhajobou, postavená na vědomosti a souhlasu Ing. T. o prodeji hotelu, nebo verze obžaloby a jeho podvodném prodeji, přičemž v úvahu přicházely pouze tyto dvě skutkové verze. Odvolací soud požadoval, aby byla méně pravděpodobná verze odložena stranou a při dalším hodnocení se nalézací soud zaměřil již jen na to, zda pochybnosti zatěžující pravděpodobnější verzi lze překonat v rámci dalšího (druhé fáze) hodnocení důkazů. Takové pokyny považuje obviněný za nezákonné, hodnocení důkazů nelze dělit na jednotlivé fáze se specifickým zaměřením. Tento postup by navíc byl možný pouze v případě, že by pravděpodobnější byla shledána verze obžaloby. V opačném případě by totiž druhou fázi již nebylo třeba provádět a bylo by nutno přistoupit ke zproštění obžaloby. Takový postup podle obviněného odporuje §2 odst. 6 tr. ř. a vykazuje znaky účelovosti. Klíčovou otázkou bylo v daném případě posouzení, zda Ing. T. jako předseda představenstva společnosti vlastnící hotel, který byl obviněnými prodán, o prodeji věděl, zda s ním souhlasil a zda za něj obdržel kupní cenu. Původní senát nalézacího soudu opakovaně dospěl k závěru, že je více pravděpodobné, že Ing. T. s prodejem souhlasil včetně výše kupní ceny. Vrchní soud však třikrát odmítl akceptovat zprošťující rozsudek a opakovaně požadoval, aby nalézací soud nejprve zhodnotil, která verze je pravděpodobnější a tuto podrobil dalšímu hodnocení důkazů. Pokyny nalézacímu soudu nebyly uděleny výslovně, neboť si byl odvolací soud vědom, že takové pokyny jsou nezákonné. Odvolací soud však opakovaně uděloval konkrétní pokyny, přičemž pokud by se jich nalézací soud držel, musel by obviněného uznat vinným. Z toho důvodu také původní senát nalézacího soudu tyto pokyny odmítl splnit, neboť nebyl o vině obviněného vnitřně přesvědčen. Tato skutečnost se pak stala důvodem prolomení práva na zákonného soudce. K aplikaci §262 tr. ř. neexistovaly žádné závažné důvody, původní senát se nedopustil žádných závažných pochybení. Nový senát nalézacího soudu pak tlaku ze strany vrchního soudu vyhověl a obviněného uznal vinným skutkem uvedeným v obžalobě. Z tohoto důvodu má obviněný pochybnosti o schopnosti senátu 9 To ve věci rozhodovat nestranně. K tomu pak citoval z judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozsudky ve věcech Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, §30, Thorgeir Thorgeirson proti Islandu ze dne 25. 6. 1992, č. 13778/88, a Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, č. 10486/83.
Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že soudci senátu 9 To Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Jana Kantorová, JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Petr Píša jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného z důvodu podjatosti.
Také obviněný J. Z. mladší ve své stížnosti uvedl, že odnětí věci zákonnému soudci je průlomem do jeho ústavních práv a v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomuto postupu lze přistoupit pouze ve zcela výjimečných případech. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně hodnocení důkazů a interpretaci zásady in dubio pro reo. Ve svých předchozích rozhodnutích odvolací soud připustil, že při dvou verzích projednávané kauzy, verzi obhajoby a verzi obžaloby, nalézací soud uvádí pochybnosti, některé i vážné, avšak tyto příliš zjednodušeně až účelově přiřazuje oběma verzím a s poukazem na zásadu in dubio pro reo uzavírá svůj úsudek ve zprošťující verdikt. Proto požadoval po soudu prvního stupně, aby tyto pochybnosti přehodnotil do odlišného závěru, což nalézací soud odmítl, neboť rozhodnutí o vině podle §2 odst. 6 tr. ř. musí být založeno na jednoznačném závěru.
Podle obviněného vyjádřil odvolací soud názor, že uceleným hodnocením nepřímých důkazů lze překlenout nevěrohodnost výpovědi poškozeného Ing. T. a vyvrátit existující přímé důkazy, a to úředně ověřené podpisy listin, které měly být poškozenému podstrčeny, aniž by poškozený vysvětlil, jak k tomu došlo, navíc je ověřoval bez přítomnosti obviněných, a znalecký posudek z oboru písmoznalectví, z něhož vyplynulo, že podpisy na listinách jsou evidentně poškozeného. Vrchní soud tak pro odlišný právní názor nalézacího soudu rozhodl, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, což je odnětí věci zákonnému soudci. Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 9 To 10/2016, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že soudci senátu 9 To Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Jana Kantorová, JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Petr Píša jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Obviněný J. Z. starší spatřoval důvod vyloučení senátu 9 To v poměru k projednávané věci, obviněný J. Z. mladší neuvedl, zda se má jednat o poměr k věci či k osobám zúčastněným na řízení, nicméně z charakteru uplatněných námitek plyne spíše první varianta.
Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Pro úplnost je možné uvést, že poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněnými namítané skutečnosti nemohou být důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení z projednávání věci. Jde de facto o obdobnou situaci jako ve výše citovaném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998, podle kterého poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud je toho názoru, že stejně tak nelze z rozhodnutí odvolacího soudu, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů, vyvozovat poměr k věci v případě soudců odvolacího soudu. Nejvyšší soud nesdílí názor stěžovatelů, že by pokyny odvolacího soudu udělené soudu prvního stupně v předchozím řízení v rámci jeho zrušovacích rozhodnutí byly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., nicméně ani takové pochybení by bez dalšího nesvědčilo o vztahu senátu odvolacího soudu k projednávané věci a záleželo by na konkrétních okolnostech (zejm. o jaké konkrétní pochybení by se jednalo).
Interpretace obviněného J. Z. staršího v tom smyslu, že Vrchní soud v Praze požadoval po soudu prvního stupně rozdělení procesu hodnocení důkazů do dvou fází, eventuelně naznačoval postup, který by vedl k odsouzení obviněných, je zavádějící. Obviněný vytrhává z kontextu určité formulace užité odvolacím soudem a účelově je interpretuje. Z předmětných rozhodnutí vrchního soudu přitom naopak vyplývá, že odvolací soud nalézacímu soudu vytýkal zcela konkrétní nedostatky provedeného dokazování a jeho hodnocení. Hodnocení některých důkazů jednotlivě bylo neúplné, některé zjištěné skutečnosti nebyly mezi sebou konfrontovány atd. Postup podle §262 tr. ř. pak byl logickým vyústěním situace, kdy nalézací soud pokyny odvolacího soudu opakovaně nesplnil. Skutečnost, že jde o institut, jež má být aplikován pouze výjimečně, neboť zasahuje do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, ještě nic neříká o tom, zda se o takový výjimečný případ v posuzované věci jedná či nikoli (přičemž statisticky je tento postup nepochybně využíván pouze ve výjimečných případech). Nejvyšší soud má pak za to, že dané ustanovení dopadá právě na případy, kdy nalézací soud opakovaně nesplní pokyny odvolacího soudu, a jeho smyslem je mimo jiné eliminovat možnost vzniku patové situace, kdy by odvolací soud opakovaně rušil rozhodnutí soudu prvního stupně a ten opakovaně neplnil či odmítal splnit jeho pokyny.
Ani případný chybný postup podle §262 tr. ř. by však zřejmě nebylo možno bez dalšího považovat za doklad vztahu senátu odvolacího soudu k projednávané věci a posouzení, zda by šlo o důvod zakládající pochybnosti o existenci takového vztahu, by záleželo na konkrétních okolnostech. Při postupu podle tohoto ustanovení je věc sice odňata konkrétnímu senátu, avšak odvolací soud nemá vliv na to, jaké bude složení senátu, kterému bude věc přidělena nově, neboť to se na každém soudu řídí rozvrhem práce. V projednávané věci pak nový senát nalézacího soudu podle obviněného J. Z. staršího podlehl tlaku odvolacího soudu, na rozdíl od předchozího senátu, který podle obviněného rozhodoval na základě svého vnitřního přesvědčení. Z jakého důvodu by pak měl nově určený senát rozhodovat pod tlakem a nikoli na základě svého vnitřního přesvědčení, obviněný nevysvětluje. Stejně tak by se opačný výsledek dal vysvětlit vztahem kolegiality mezi soudci téhož soudu, ani jedno z těchto vysvětlení však není akceptovatelné, neboť u soudce se předpokládá vyšší míra odolnosti vůči okolním vlivům a navíc nově ustanovený senát věc rozhodoval poprvé, žádné výtky vůči němu ze strany odvolacího soudu do té doby nesměřovaly.
Nejvyšší soud je toho názoru, že v posuzovaném případě nešlo o situaci srovnatelnou s případy projednávanými Evropským soudem pro lidská práva, na něž odkázal J. Z. st. Vrchní soud v Praze, v daném případě aplikoval postup, který trestní řád umožňuje a pro který existovaly objektivní důvody. Naopak chybí skutečnosti, na jejichž základě by obava obviněného o nestrannost členů senátu mohla být považována za objektivně ospravedlněnou.
Protože ani Nejvyšší soud žádné důvody vyloučení členů senátu 9 To JUDr. Jany Kantorové, JUDr. Miroslava Pavrovského a JUDr. Petra Píši neshledal, nezbylo mu než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu