ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.24.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 24/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2016 stížnost obv. M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, byl obv. M. B. uznán vinným komplexem trestné činnosti, která byla právně kvalifikována jako vícečinný souběh zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Výše citovaným rozsudkem byl obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud dále podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. a) tr. ř. pak zprostil obviněného obžaloby ve dvou případech, v nichž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť jej obviněný v zákonné lhůtě napadl odvoláním směřujícím do všech jeho výroků.
V souvislosti s trestnou činností kladenou obv. M. B. za vinu byl obviněný z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. ř. vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2013, sp. zn. 70 Nt 3592/2013, jež nabylo právní moci dne 27. 6. 2013, když usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 247/2013, byla stížnost obviněného zamítnuta. O důvodnosti vazby obviněného bylo poté opakovaně rozhodováno, a to v souladu s §72 odst. 1 tr. ř., přičemž zde nebyly shledány důvody pro její nahrazení mírnějším institutem.
Vzhledem k podanému opravnému prostředku ze strany obviněného byla pak ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena příslušnost vrchního soudu k rozhodnutí o trvání či netrvání vazebních důvodů u obviněného. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, rozhodl tak, že obv. M. B. ponechal nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že obv. M. B. nelze propustit na svobodu, neboť vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále trvají, a vazbu obviněného tudíž není možno nahradit jiným opatřením. Vrchní soud především zdůraznil, že charakter stíhané trestné činnosti v návaznosti na předchozí trestní minulost obviněného představuje zcela odůvodněnou obavu, že by se mohl po propuštění na svobodu vyhýbat trestnímu stíhání, čímž by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, nebo by mohl podobnou trestnou činnost opakovat. Tato obava je navíc opodstatněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Soud nemohl v daném případě opominout ani skutečnost, že obviněný se trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu, měl dopustit přes předchozí odsouzení a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. Vrchní soud v dané věci rovněž neshledal překročení zákonných vazebních lhůt, neboť obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, odsouzen pro zvlášť závažný zločin podvodu a pro tyto případy §72b tr. ř. stanovuje, že doba, která uplynula od vyhlášení takového rozsudku, se nezapočítává do celkové doby trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tedy vrchní soud dospěl k závěru, že vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obviněného trvají i nadále.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, podal obv. M. B. stížnost k Nejvyššímu soudu. Obviněný ve svém podání namítl, že zásada presumpce neviny zavazuje orgány činné v trestním řízení zdržet se všech projevů, které by mohly být vykládány jako jejich přesvědčení o vině obviněného předtím, než bylo v trestní věci pravomocně rozhodnuto. Tuto zásadu však Krajský soud v Brně nerespektoval, neboť neprovedl žádný důkaz svědčící ve prospěch obviněného a rovněž do spisového materiálu nezaznamenal skutečnost, že obviněný od roku 2009 žil na stabilní adrese se svou partnerkou a dětmi a měl i legální zdroj příjmů. Z těchto mylných závěrů poté vycházel i Vrchní soud v Olomouci. Obv. M. B. dále na podporu svých námitek připojil k podání i čestné prohlášení své matky R. B. a svůj písemný slib, že se bude po propuštění z vazby zdržovat ve společné domácnosti se svojí matkou na uvedené adrese a bude plnit veškeré povinnosti a omezení mu uložené. Obviněný závěrem zdůraznil, že celková doba vazby dle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř. nesmí přesáhnout tři roky, přičemž do její délky je třeba započítat veškerá omezení osobní svobody v průběhu trestního řízení. Dle názoru obviněného však soudy tuto skutečnost nerespektovaly a v jeho případě došlo k porušení jeho práv na obhajobu a spravedlivý proces garantovaných Listinou základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů obv. M. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci o ponechání ve vazbě, a propustil ho z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s §147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. M. B. není důvodná.
Institut vazby představuje zásadní zásah do lidských práv jedince, a je proto třeba náležitě zkoumat, zda u obviněného skutečně existují důvody vazby vymezené v §67 tr. ř. Nejvyšší soud zkonstatoval, že vrchní soud se řádně a pečlivě zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, a tedy plně dostál svým zákonným povinnostem.
Vrchní soud zcela správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a v návaznosti na předchozí trestní minulost obv. M. B. , existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je navíc odůvodněno i nepravomocným odsouzením obviněného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, kterým byl obv. M. B. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Z předloženého spisového materiálu také vyplynulo, že u obv. M. B. nelze spatřovat stabilní pracovní vazby či vazby k bydlišti, a všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
V případě obviněného nadále přetrvává i důvodná obava dle §67 písm. c) tr. ř., že by po propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost. Tato hrozba vyplývá zejména z charakteru trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu, a rovněž ze skutečnosti, že se jí měl dopustit navzdory předchozímu odsouzení, o čemž svědčí i aplikace ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku. Obv. M. B. se měl navíc dopustit předmětné trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění a s jeho případným odsouzením v posuzované trestní věci je tedy spojeno i nebezpečí rozhodnutí o tom, že bude muset vykonat zbytek trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na svobodu. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak nemůže nijak zasáhnout do důvodnosti vazby ani tvrzení obviněného o jeho stabilních osobních i pracovních poměrech. Nejvyšší soud proto zkonstatoval, že vazbu v tomto případě nelze nahradit mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by vzhledem k uvedeným skutečnostem nevedlo k odstranění rizika, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, popřípadě bude v trestné činnosti pokračovat.
V souvislosti s nejvyšší přípustnou dobou trvání vazby se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil s argumentací vrchního soudu. Je sice pravdou, že v případě, kdy je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, nesmí celková doba trvání vazby přesáhnout tři roky. Z dikce §72b tr. ř. však vyplývá, že byl-li vyhlášen rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen (byť tedy i nepravomocně) pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nezapočítává se doba vazby od vyhlášení takového rozsudku do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do celkové doby trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř. Jak tedy vyplývá ze spisového materiálu, v případě obv. M. B. došlo dne 21. 9. 2015 k vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro vícečinný souběh zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, a tudíž byly podmínky pro uplatnění §72b tr. ř. splněny. Doba vazby u obviněného tedy nepřesáhla svých zákonných limitů a v tomto směru je tedy námitka obv. M. B. zcela nedůvodná.
Závěrem měl Nejvyšší soud za nutné sdělit, že v tomto případě nerozhodoval o přijetí nebo nepřijetí slibu obviněného, a to z důvodu, že by tímto postupem obviněnému nebo státnímu zástupci upřel do budoucna možnost opravného prostředku v dané věci, a tudíž ponechal toto rozhodnutí zcela na úvaze odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů předvídaných ustanovením §67 písm. a), písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti rovněž neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o propuštění obviněného z vazby. Stížnost obv. M. B. se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu