ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.27.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 27/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 stížnost obv. A. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 To 45/2016-2497, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného A. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 T 23/2015, byl obv. A. P. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 T 224/2014, byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 T 224/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byli obv. A. P. a obv. T. L. dle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství Brno ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 4 KZV 24/2014, pro skutek pod bodem 1), v němž je spatřován zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění.
Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním státního zástupce i obv. A. P.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 2 To 45/2016, rozhodl o podaných odvoláních tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci zároveň usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 To 45/2016-2497, rozhodl tak, že podle §71a tr. ř. zamítl žádost obv. A. P. o propuštění z vazby na svobodu. Vrchní soud současně a contrario rozhodl tak, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib obviněného a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nad obviněným nestanovil ani dohled probačního úředníka. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že obv. A. P. nelze propustit na svobodu, neboť vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále trvají, a vazbu obviněného tedy nebylo možné nahradit jiným opatřením. Vrchní soud především zdůraznil, že charakter stíhané trestné činnosti v návaznosti na předchozí trestní minulost obviněného představuje zcela odůvodněnou obavu, že by se mohl po propuštění na svobodu vyhýbat trestnímu stíhání, čímž by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, nebo by mohl podobnou trestnou činnost opakovat. Tyto skutečnosti jsou spatřovány zejména v tom, že obviněný je i nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných zrušen v celém rozsahu, tedy i ve výroku podle §226 písm. c) tr. ř. Vrchní soud rovněž nemohl ignorovat skutečnost, že obv. A. P. je cizím státním příslušníkem, který má kromě České republiky zázemí i na Ukrajině. Důvodnost vazby je navíc opodstatněna tím, že obviněný se trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu, měl dopustit přes předchozí odsouzení, což svědčí o jeho sklonech k porušování právního řádu České republiky. V této souvislosti vrchní soud poukázal zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 47 T 2/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 T 90/2005. Vrchní soud konečně v dané věci neshledal ani překročení zákonných vazebních lhůt a vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obviněného trvají i nadále.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 To 45/2016-2497, podal obv. A. P. stížnost k Nejvyššímu soudu. Obviněný ve svém podání namítl, že uvedené rozhodnutí je nezákonné, neboť neobsahuje přezkoumatelné odůvodnění výroku a vrchní soud tudíž nedostál své povinnosti řádného odůvodnění a omezil se pouze na různá konstatování bez argumentační opory. Vrchní soud navíc zcela ignoroval závěry soudu prvního stupně, který zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin loupeže, když stanovil, že je nutné provedení dalších důkazů, ačkoli je zřejmé, že ve věci byly provedeny přímé důkazy prokazující nevinu obviněného. Další důvod nezákonnosti napadeného usnesení spatřuje obviněný v tom, že ve věci dochází k neodůvodněným průtahům a Vrchní soud v Olomouci se vůbec nezabýval otázkou délky, po kterou již trestní řízení probíhá a rovněž ve svém rozhodnutí nezkoumal, zda-li i po tak dlouhé době přetrvávají skutečnosti, které by odůvodňovaly omezení svobody obviněného. Argumentace vrchního soudu se navíc nedůvodně opírá o nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ačkoli tato věc nemá nic společného s důvodností jeho vazby, a tímto postupem tedy došlo k porušení zásady presumpce neviny. Obviněný dále namítl, že vrchní soud při rozhodování o ponechání ve vazbě zcela ignoroval jeho osobní a rodinné vazby na území České republiky a jeho zhoršený zdravotní stav. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a propustil obv. A. P. z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s §147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. A. P. není důvodná.
Nejvyšší soud zkonstatoval, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují.
Vrchní soud zcela správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. K námitce obviněného zdůrazňující presumpci neviny pak lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. Tato důvodná obava je u obv. A. P. dána tím, že rozhodnutím odvolacího soudu byl v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně (tedy i zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř. ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže), a to z důvodů vad, jež bude nutné napravit v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud dále připomíná, že odvolací soud ve svém usnesení upozornil, že soud prvního stupně pochybil, když při právní kvalifikaci pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nevycházel ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. V tomto směru tedy existuje zcela reálná možnost, že obv. A. P. bude uznán vinným podle přísnější právní kvalifikace ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž v takovém případě by mu hrozil trest odnětí svobody ve výměře od osmi do dvanácti let. Dalším faktorem k důvodnosti obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu je i skutečnost, že obviněný je cizí státní příslušník, který by se případným vycestováním do domovského státu mohl stát pro orgány činné v trestním řízení prakticky nedostupným. Pokud pak jde o výhrady obviněného, kterými namítl, že má na území České republiky trvalé rodinné zázemí, jelikož zde žijí jeho děti, trestnímu řízení se nikterak nevyhýbal a vazba má nepříznivý vliv na jeho zdraví a rodinné vztahy, nelze tyto shledat natolik závažnými, aby opodstatňovaly propuštění obviněného na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Nad rámec uvedeného je třeba říci, že sledování zdravotního stavu obviněného a jeho schopnosti výkonu vazby po této stránce je věcí vězeňské služby. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by v době rozhodování vrchního soudu byly důvody k propuštění obviněného z vazby vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
Rovněž námitky, kterými obviněný zpochybňuje existenci tzv. předstižné vazby upravené v §67 písm. c) tr. ř., nelze považovat za důvodné. Stěžovatel vyčítá vrchnímu soudu, že neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zakládající obavu z jednání předpokládaného tímto vazebním důvodem, neboť nepostačuje pouze obecné nebezpečí z opakování trestné činnosti nebo fakt, že obviněný je osobou, která se dopouští trestné činnosti. Nejvyšší soud však nesdílí tento názor obviněného, neboť předmětem přezkumu soudu u předstižné vazby je důvodná obava, nikoliv jistota z páchání další trestné činnosti. Je sice pravdou, že argumentace vrchního soudu ve vztahu k nepravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 47 T 2/2009, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 T 90/2005, nemůže být užita jako jediný důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., nicméně vytváří nepochybně obraz o sklonech obviněného k páchání trestné činnosti a jeho nerespektování právního řádu České republiky. Ve prospěch obviněného v tomto směru nesvědčí ani jeho majetkové poměry, kdy je zřejmé, že vzhledem k rozsahu přisuzované trestné činnosti byla tato přinejmenším významným zdrojem jeho příjmů, a existuje tedy reálná hrozba, že po propuštění na svobodu by se trestnou činností snažil zajistit finanční prostředky pro obživu své rodiny i sebe. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s argumentací Vrchního soudu v Olomouci, že vazbu v tomto případě nelze nahradit mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by vzhledem k uvedeným skutečnostem nevedlo k odstranění rizika, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, popřípadě bude v trestné činnosti pokračovat.
Nejvyšší soud závěrem uvedl, že trestní řízení proti obviněnému vzhledem k náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ uvedenou v §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 To 45/2016-2497, o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů předvídaných ustanovením §67 písm. a), písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti rovněž neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o propuštění obviněného z vazby. Stížnost obv. A. P. se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu