ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.28.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 28/2016-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2016 stížnost, kterou podal obviněný S. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 7 To 12/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného S. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný S. B. je stíhán u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 32/2014, pro zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci tohoto řízení jednal Vrchní soud v Praze ve věci stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze podle §31 odst. 1 tr. ř. Dříve, než o stížnosti rozhodl, resp. dříve, než mu byla stížnost soudem prvního stupně vůbec předložena, podal obviněný námitku podjatosti celého Vrchního soudu v Praze, o níž tento soud rozhodl usnesením ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 7 To 12/2015, tak, že předseda senátu JUDr. Michal Hodoušek a soudci JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Michaela Pařízková nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 32/2014.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 11. 8. 2016 stížnost, kterou následně prostřednictvím své obhájkyně odůvodnil. Uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je velice formalistické a nezabývá se veškerými jeho námitkami. Vrchní soud v Praze podle něj ignoruje kontinuální porušování jeho základních práv a svobod vyslovené Ústavním soudem, neboť akceptuje postup soudu prvního stupně i státního zastupitelství. S ohledem na rozsah poškození svých práv ve spojení s tím, kolik institucí je do tohoto opakovaného porušování zainteresováno, lze podle obviněného předpokládat, že loajalita soudců převáží nad jeho právem na spravedlivý proces. Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že Vrchní soud v Praze, resp. všechny jeho senáty a všichni soudci jsou podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, jeli orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Ve své stížnosti obviněný nespecifikoval, zda u soudců Vrchního soudu v Praze spatřuje vztah k projednávané věci či k osobám, které se řízení nějakým způsobem účastní. Již z naznačeného výkladu je však zjevné, že neuvedl z pohledu §30 odst. 1 tr. ř. žádné relevantní skutečnosti. Je třeba podotknout, že vyloučení lze namítat pouze u orgánů činných v dané trestní věci, nikoli proti celému soudu, tedy všem jeho soudcům, jak to učinil obviněný, který navíc svou námitku u vrchního soudu podal dříve, než mu vůbec byl spis k rozhodnutí o stížnosti soudem prvního stupně předložen.
Obviněný ve svém „návrhu na vyloučení Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení dle §30 trestního řádu“ specifikoval důvody, které jsou podle jeho názoru způsobilé vyvolat pochybnost o nepodjatosti tohoto soudu, tak, že citoval některé formulace obsažené ve vyjádření vrchního soudu k ústavní stížnosti obviněného a které obviněný považuje za expresivní a popírající zásadu presumpce neviny. K tomu se Vrchní soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil, přičemž za zásadní Nejvyšší soud považuje jeho reflexi, že se ve svých názorech mýlil, a současně skutečnost, že Ústavní soud, ač rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušil, ve svém nálezu nijak nenaznačil, že by byl vrchní soud podjatý. Vyjádření k ústavní stížnosti podával vrchní soud v situaci, kdy bylo o vině obviněného pravomocně rozhodnuto, přičemž se logicky snažil své rozhodnutí v řízení před Ústavním soudem obhájit. Na užitých formulacích tak, jak jsou citovány v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, Nejvyšší soud nic expresivního neshledává, tím méně lze podle něj tyto formulace považovat za vyvolávající pochybnost o nepodjatosti soudců vrchního soudu.
K argumentaci, kterou obviněný uplatnil v odůvodnění své stížnosti, pak lze přiměřeně odkázat na výše citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998. Podobně jako nelze poměr k věci u soudců soudu prvního stupně vyvozovat z rozhodnutí odvolacího soudu, které nalézacímu soudu vytýká určitá pochybení, nelze jistě také poměr k věci u soudců odvolacího soudu vyvozovat ze skutečnosti, že mu určitá pochybení vytkl ve svém rozhodnutí Ústavní soud. V této fázi řízení je navíc zcela předčasné se domnívat, že by vrchní soud při svém dalším rozhodování snad neměl respektovat názor Ústavního soudu. Žádné jiné skutečnosti, z nichž by mohl vyplývat poměr členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze k projednávané věci nebo k osobám účastnícím se řízení, Nejvyšší soud nezjistil, proto rozhodl, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu