ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.31.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 31/2016-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 stížnost obviněného I. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 10 To 85/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného I. G. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 7 T 6/2016, byl obviněný I. G. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu neurčitou. Obviněnému byla konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, částku 1 658 Kč a Pražské správě sociálního zabezpečení částku 2 690 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný I. G. odvolání. Vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení byla pak ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněného.
Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 10 To 85/2016, rozhodl podle §72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že i nadále není možné obviněného propustit na svobodu a vazbu nelze nahradit ani jiným opatřením. Vzhledem k charakteru stíhané trestné činnosti, jakož i hrozbě uložení poměrně vysokého trestu, existuje důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat tím, že by uprchl, případně se skryl na neznámém místě, a stal se tak pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Obviněný je totiž osobou bez stálých vazeb na území České republiky a nemá zde ani žádné sociální, rodinné ani pracovní zázemí. Jeho osobnostní struktura i jeho vztah k alkoholu pak rovněž snižují jeho spolehlivost v případě propuštění. Vazba je odůvodněna také skutkovými okolnostmi, neboť i nadále trvá důvodné podezření, že se stíhané trestné činnosti dopustil obviněný. Vzhledem k osobě obviněného a především k povaze projednávaného případu nelze tedy vazbu nahradit ani jiným opatřením dle trestního řádu, neboť žádné takové opatření by nebylo možné považovat za dostatečné k nahrazení vazby, a to ani samo o sobě, ani při kombinaci možných institutů. Vrchní soud v dané věci rovněž neshledal překročení zákonných vazebních lhůt ani existenci žádných průtahů. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl proto k závěru, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. u obviněného trvá i nadále.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 10 To 85/2016, podal obviněný I. G. prostřednictvím advokátky JUDr. Blanky Šimkové stížnost k Nejvyššímu soudu. V podané stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal důvody, pro které byl ponechán ve vazbě, a vzal v potaz také důvody, které obviněný uvedl již v předchozím řízení. Jinak ji nijak blíže nezdůvodnil. Dále Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozhodl tak, že se obviněný propouští z vazby. Obviněný I. G. zároveň učinil slib, že se bude řádně dostavovat k nařízeným jednáním a nebude mařit účel trestního řízení.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s §147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného I. G. není důvodná.
Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Vrchní soud správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a osobním poměrům obviněného I. G., existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je navíc odůvodněno i nepravomocným odsouzením obviněného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 7 T 6/2016, kterým byl obviněný I. G. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
Dalším důvodem obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu je i skutečnost, že obviněný je cizí státní příslušník, který by se případným vycestováním do domovského státu mohl stát pro orgány činné v trestním řízení prakticky nedostupným. Jak navíc vyplývá ze spisového materiálu, obviněný nemá na území České republiky stabilní zázemí, neboť v místě posledního bydliště se zdržoval pouze krátkou dobu a nežije zde již ani jeho družka, která se vrátila do Rumunska. Osobnost obviněného a jeho vztah k alkoholu pak rovněž snižují jeho spolehlivost v případě propuštění z vazby. Dle Nejvyššího soudu tak obviněný I. G. nemá na území České republiky natolik pevné osobní, rodinné a pracovní vazby, aby opodstatňovaly jeho propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Hradci Králové (jež mají oporu v provedených důkazech, zejména ve výsledcích DNA, svědeckých výpovědích, znaleckých posudcích, atd.) vyplývá důvodné podezření, že zvlášť závažného zločinu znásilnění se dopustil právě obviněný I. G., a to navíc brutálním a zákeřným jednáním, jež mělo za následek těžkou újmu na zdraví oběti .
Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že trestní řízení vedené proti obviněnému vzhledem k charakteru a náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a v předmětné věci nebyly zjištěny ani žádné průtahy. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby dle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 10 To 85/2016, o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů předvídaných v §67 písm. a) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky vznesené v stížnosti obviněného I. G. nejsou v žádném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu