ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.8.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 8/2016-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2016 stížnost obviněného Mgr. F. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 T 11/2015, byl obviněný Mgr. F. Š. uznán vinným trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §238 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 9 T 319/2012. Rovněž byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, bylo podle §73a odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o přijetí peněžité záruky navržené obviněným Mgr. F. Š. v jeho podání ze dne 12. 1. 2016, doručeném Vrchnímu soudu v Praze dne 18. 1. 2016, jejíž výše byla určena částkou 20.000.000 Kč, která má být složena na účet Vrchního soudu v Praze.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, jelikož je přesvědčen, že při stanovení peněžité záruky nebyl dodržen princip proporcionality. Následně obviněný poukazuje na jednotlivé úkony trestního řízení s tím, že je vedeno pouze za účelem ho zcela zdiskreditovat jak v osobním, tak v profesním životě. Stěžovatel srovnává rozhodnutí ohledně výše peněžité záruky s postupem soudu při ukládání trestu. Má za to, že pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, tedy v polovině zákonné trestní sazby, bylo nutné zachovat tuto proporci i při rozhodování o výši peněžité záruky a určit ji částkou 25.000.000 Kč, tedy ve středu rozmezí obviněným navrhovaných částek peněžité záruky (tj. od 20 mil. do 30 mil. Kč). Pokud však vrchní soud určil výši peněžité záruky částkou odpovídající dolní hranici navrhovaného rozmezí, učinil tak rozhodnutí odporující dosavadní logice trestního řízení. Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky ve výši 25.000.000 Kč.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a s ohledem na obsah podané stížnosti dospěl k závěru, že byla podána osobou neoprávněnou.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že s přihlédnutím k navrhované peněžité záruce v rozmezí od 20 do 30 milionů Kč je její přijetí přípustné a její výši určil částkou 20.000.000 Kč. Vrchní soud při jejím určení vycházel z vysokého stupně závažnosti trestné činnosti kladené obviněnému za vinu, jakož i z výměry dosud nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a z vlastní nabídky obviněného ke složení peněžité záruky v rozmezí 20 až 30 milionů Kč deklarované v jeho písemném prohlášení.
Nejvyšší soud nemá žádných výhrad k těmto závěrům Vrchního soudu v Praze. Ostatně vrchní soud vyhověl návrhu obviněného, když rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky navržené obviněným k možnosti nahrazení jeho vazby. Obviněný ve stížnosti také nic nenamítá vůči tomu, že soud vyhověl podstatě jeho návrhu, když rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky. Toliko polemizuje s výší určené peněžité záruky a z důvodů výše již uvedených se domáhá toho, aby byl povinen složit peněžitou záruku ve vyšší částce než určil vrchní soud, tj. v částce nikoliv „jen“ 20 milionů Kč, ale v částce 25 milionů Kč. Je tak zřejmé, že obviněný se podanou stížností ve skutečnosti domáhá výlučně toho, aby Nejvyšší soud z jejího podnětu rozhodl jen v jeho neprospěch a v tomto smyslu změnil rozhodnutí vrchního soudu. Jiné důvody pro zrušení napadeného usnesení, popřípadě pro jeho změnu, obviněný neuvádí. Takový požadavek je ovšem v rozporu s ustanovením §150 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala.
Jen na okraj lze poznamenat, že pokud obviněný svůj požadavek na zvýšení určené částky peněžité záruky odvíjí od toho, že mu byl uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, a proto by měla být i peněžitá záruka stanovena uprostřed jím navrhovaného rozmezí, jde o názor, který nelze akceptovat, když rozhodování o výši peněžité záruky nemá takovou spojitost s rozhodnutím (byť nepravomocným) o výši uloženého trestu, jak se obviněný nesprávně domnívá. Určení výše peněžité záruky a výše uloženého trestu nejsou takto provázány, když i hodnotící kritéria pro ukládání trestu a pro určení výše peněžité záruky, jako institutu nahrazujícího vazbu, jsou zcela odlišná.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný se podanou stížností domáhá jen toho, aby Nejvyšší soud z jejího podnětu rozhodl v jeho neprospěch (stanovil vyšší částku peněžité záruky), přičemž nenamítá žádnou jinou nesprávnost napadeného usnesení či vadu jemu předcházejícího řízení.
Nejvyšší soud přitom v rámci své přezkumné činnosti ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. neshledal žádná pochybení na straně vrchního soudu, která by případně mohla založit nesprávnost jeho rozhodnutí, ani vady v postupu mu předcházejícím. Za této situace je zřejmé, že obviněný podává stížnost ve svůj neprospěch, k čemuž není osobou oprávněnou (srov. §142 odst. 1 in fine tr. ř.).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl stížnost obviněného jako stížnost podanou osobou neoprávněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2016
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík