ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1042.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1042/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného JUDr. T. V. , bývalého soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, Komenského 38, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti povinnému P. V. , zastoupenému dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, pro 86 394 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29EXE 827/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2015, č. j. 40 Co 580/2015-70, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 7. 9. 2015, č. j. 29 EXE 827/2015-55, zamítl návrh povinného ze dne 23. 6. 2015 na zastavení exekuce, jejímž provedením byl týmž soudem pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Beneš.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka povinného za soudním exekutorem z titulu zadržovaného vymoženého plnění má veřejnoprávní charakter. Povaha pohledávky oprávněného má charakter soukromoprávní, neboť vyplynula ze soukromoprávního sporu, který byl veden mezi oprávněným v pozici žalovaného a povinným v pozici žalobce (oprávněný se domáhá zaplacení nákladů řízení, které mu byly přiznány rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 4. 2014, č. j. 10 C 7/2012-122, ve výši 74 052 Kč, a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, č. j. 69 Co 319/2014
-149, ve výši 12 342 Kč). Protože se tak jedná o pohledávky, které nejsou stejného druhu (§1982 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dříve §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013), nelze pohledávku povinného vůči pohledávce oprávněného započíst (nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98). Povinnost soudního exekutora vyplatit povinnému jím získané a zadržované finanční prostředky, které se dostaly do dispozice (nyní již bývalého) soudního exekutora JUDr. T. V. na základě jím vedené exekuce prodejem podniku povinného, která byla posléze zastavena, není soukromou obligací, ale jedná se o důsledek veřejnoprávního vztahu mezi soudním exekutorem a povinným. Veřejnoprávním aktem v podobě pravomocného usnesení o zastavení exekuce vznikla veřejnoprávní povinnost vrátit povinnému plnění. Odvolací soud rovněž uzavřel, že vyplacení zadržovaných částek povinnému brání doručené exekuční příkazy Finančního úřadu v Přerově, vydané v rámci nařízené daňové exekuce.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že na jeho majetek byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen oprávněný, který exekučním příkazem ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. EX 0803/03, nařídil prodej podniku, kdy v rámci této exekuce ustanovil správce. Ten zřídil účet na jméno žalobce podle §338k odst. 1 o. s. ř., na tento účet byla skládána peněžitá plnění, k prodeji podniku však nedošlo, nebyla určena ani jeho cena a exekuce byla dne 18. 12. 2008 zastavena. Tímto dnem zaniklo právo v exekuci pokračovat a veřejnoprávní vztah mezi oprávněným a povinným zanikl. Povinný připomněl, že podle o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 měla být vymáhaná pohledávka uspokojena po prodeji podniku. Pohledávku nebylo možné uspokojit z výtěžku správy podniku, tato možnost přišla až na základě novely o. s. ř. provedené zákonem č. 396/2012 Sb. Správce podniku proto nemohl s penězi na účtu nakládat jako při správě podniku a finanční prostředky na tomto účtu, které patřily podniku, bylo nutno po zastavení exekuce vrátit povinnému. Finanční prostředky takto získané dostal soudní exekutor jako soukromý subjekt, ne jako nositel delegované státní moci. Takto získané prostředky proto nemohou mít charakter veřejnoprávní. Nesouhlasí ani s argumentací rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2014, č. j. 15 KSE 5/2013-45, s tím, že toto rozhodnutí nelze na skutkový stav v této věci aplikovat. Uvedl, že usnesení obou soudů v podstatě zakonzervovala stav, kdy nevydá-li soudní exekutor po zastavení exekuce finanční prostředky, je nemožné tyto prostředky jakkoli vymáhat, protože se nejedná o soukromoprávní charakter pohledávky. Podle názoru povinného by měl dovolací soud vyřešit otázku povahy exekutorem získaných finančních prostředků s tím, že se může jednat o soukromoprávní charakter a že na straně soudního exekutora jde o bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 S., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech, a to že pohledávku povinného za oprávněným, protože se nejedná o pohledávky stejného druhu, nelze započíst, a dále že vydání finančních prostředků zadržovaných soudním exekutorem povinnému brání daňová exekuce.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. již usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž).
Protože druhý ze závěrů odvolacího soudu napaden nebyl, a nelze jej proto podrobit dovolacímu přezkumu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu