ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1458.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1458/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Ing. M. Z. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích - Zeleném Předměstí, Sukova třída 1260, proti povinnému F. K. , zastoupenému Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, pro 719 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 29 EXE 1226/2012, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2014, č. j. 21 Co 391/2014-265, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 21 Co 391/2014-268, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 10. 2014, č. j. 21 Co 391/2014-265, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. 11. 2014, č. j. 21 Co 391/2014-268, změnil rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 7. 2014, č. j. 29 EXE 1226/2012-244, tak, že exekuci v rozsahu vymáhané pohledávky oprávněného 719 300 Kč částečně zastavil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 780 Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z toho, že v posuzované exekuční věci ukládá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2011, č. j. 43 Cm 145/2010-77, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 Cmo 398/2011-124 (dále „exekuční titul“), vzájemnou povinnost, a to povinnému zaplatit oprávněnému 719 300 Kč oproti povinnosti oprávněného vydat povinnému stroj značky GSK XH 7145A, výrobní číslo 07111148 (dále „stroj“). Z ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs “ex. řád“) a z rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. února 1975, sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněném pod č. 9/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1887/2004) plyne, že oprávněný je povinen prokázat , že svou vzájemnou povinnost vůči povinnému splnil nebo je připraven ji splnit; k unesení důkazního břemene nepostačí prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem. V posuzované věci oprávněný prohlášení povinného o splnění vzájemné povinnosti neopatřoval a mylně vycházel z názoru, že postačí jeho prohlášení. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně změnil a exekuci částečně pro vymáhání pohledávky oprávněného zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu zastavil. S přihlédnutím k výsledku řízení a s ohledem na to, že oprávněný částečné zastavení exekuce zavinil, odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (§89 věta první ex. řádu, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, v němž přípustnost dovolání vymezil tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel je přesvědčen, že mu nemůže jít k tíži nedostatek snahy opatřit prohlášení povinného, je-li z průběhu řízení zřejmé, že by takové prohlášení nezískal. Jediným zájmem povinného je exekuční řízení mařit, jak to plyne z jeho chování: na výzvu oprávněného, aby si stroj ve stanovenou dobu na určeném místě vyzvedl, nereagoval, a namísto toho tvrdí, že stroj není v notářském zápise o prohlášení oprávněného správně označen a není tak prokázána připravenost oprávněného splnit vzájemnou povinnost. Odvolací soud se skutečností, že „povinný vlastně vzal na vědomí uskladnění dotčeného stroje na přesném místě, odkud si jej mohl k výzvě oprávněného vyzvednout v termínu určeném samotným povinným (jakož i dalšími skutečnostmi vypovídajícími o tom, že je oprávněný připraven splnit vzájemnou povinnost) nezabýval“. Vyšel ze starší judikatury dovolacího soudu, oproti které stojí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1524/2008, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že neochota povinného prohlásit, že oprávněný splnil resp. je připraven splnit vzájemnou povinnost, nečiní oprávněného bezbranným, neboť oprávněný může za této situace doložit k návrhu na nařízení exekuce notářským zápisem, že svoji vzájemnou povinnost splnil či je k tomu připraven. Podle názoru dovolatele takto přijatý výklad plynoucí z obsahu usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1524/2008 překonává předchozí rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou byl ohrožen smysl exekučního řízení v otázce vymáhání plnění vzájemné povinnosti. Oprávněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále „o. s. ř.“ (srov. část první, článek II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), se závěrem, že dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání oprávněného je nepochybné, že dovolací důvod představuje právní otázka, zda oprávněný prokázal či nikoli (v posuzované věci korespondencí s povinným a zejména notářským zápisem o prohlášení oprávněného), že splnil vzájemnou povinnost vůči povinnému nebo je připraven tuto povinnost splnit; jen z tohoto důvodu mohl dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat (viz §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K rozhodné otázce týkající se výkladu §43 ex. řádu dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že při vymáhání synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo kdo je připraven jej splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti prokázat již při nařízení exekuce. Splnění vzájemné povinnosti popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům §43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1887/2004). Nestačí prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. února 1975, sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1976 pod č. 31). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, tedy nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným prostředkem , jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je žaloba o určení (§80 písm. c/ o. s. ř.), že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 1287/2006).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1524/2008, na něž dovolatel vymezením předpokladu přípustnosti dovolání poukazuje, z citované konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází a v žádném případě nemělo ambici ji překonávat, jak je zcela evidentní z výsledku dovolacího řízení a především z korespondujících důvodů uvedeného rozhodnutí (na tom nic nemění nepřesná formulace jedné části souvětí odůvodnění).
Je-li z dovolání současně zřejmé napadení pouze výroku o zastavení exekuce na základě zvoleného hlediska přípustnosti dovolání, tj. že rozhodná právní otázka (viz shora) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpoklad přípustnosti dovolání naplněn být nemůže. Odvolací soud napadeným usnesením ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce výkladu §43 ex. řádu respektoval, přičemž dovolací soud nemá důvod se od této praxe odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Exekuce nebyla zastavena zcela a o náhradě nákladů dovolacího řízení tak bude rozhodováno ve zvláštním režimu (srov. §87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu