ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.15.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 15/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné SINEFIN s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tvorkovských 223/13, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302, proti povinnému Ing. Bc. Z. K. , zastoupenému JUDr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkovy schody 67, prodejem nemovitostí, o určení ceny nemovitostí, vedené u soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové, Exekutorský úřad Praha 6 pod sp. zn. 180 Ex 11475/14, o dovolání povinného proti usnesení soudní exekutorky ze dne 1. 7. 2015, č. j. 180 Ex 11475/14-60, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, č. j. 20 Co 373/2015-65, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
V rámci exekučního řízení prodejem nemovitostí Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2015, č. j. 20 Co 373/2015-65, zrušil ve výroku A) usnesení soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 1. 7. 2015, č. j. 180 Ex 11475/14-60, o určení ceny jím dotčených nemovitostí, v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení, a ve výrocích B) a C), o určení ceny jiných nemovitostí, napadené usnesení potvrdil.
Povinný usnesení odvolacího soudu v potvrzujících výrocích napadl, jakož i předcházející výroky rozhodnutí soudní exekutorky, dovoláními, a to vyjádřením nesouhlasu se (znaleckým) způsobem, jímž byla cena nemovitostí stanovena, což podle jeho názoru posléze vedlo i k nesprávnému určení jejich výše. Při vyhotovování znaleckých posudků nebyly vzaty v úvahu všechny rozhodné skutečnosti (věcné i odborné), tyto posudky se nestaly součástí usnesení o určení ceny a odvolací soud neodůvodněně vycházel z předpokladu, že se s nimi seznámil v sídle soudní exekutorky, zatímco jim oponoval primárně jen z pozic vlastních odborných znalostí a obeznámenosti s oceňovaným majetkem. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudní exekutorky a usnesení Krajského soudu v Praze zrušil, a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 3. 9. 2015.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno – kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které takový údaj neobsahuje, může být o tuto náležitost doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; přitom podle ustanovení §243b se v dovolacím řízení nepoužije ustanovení §43.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci je podstatné, že dovolatel právě požadavek řádně identifikovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v citovaném ustanovení §237 o. s. ř. zcela pominul, a tento nedostatek nelze zjevně napravit ani při jakékoli interpretaci obsahu jeho dovolání; ten je totiž jen rekapitulací námitek vznesených již v rámci odvolání a následnou věcnou (skutkovou a odbornou) polemikou se závěry odvolacího soudu. Dovolatel tím – nadto mimo přípustný dovolací důvod – toliko požaduje, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací, což však za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. považovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014).
Jelikož pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, a nebyly odstraněny ani v průběhu trvání lhůty k dovolání, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 odmítl, a podle ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. tak učinil rozhodnutím předsedy senátu s jen stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
Dovolání, které směřovalo proti rozhodnutí soudní exekutorky, muselo být odmítnuto podle ustanovení §243b, §103, §104 odst. 1 o. s. ř., neboť k rozhodnutí o něm není Nejvyšší soud funkčně příslušný (viz §236 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu