ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1771.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1771/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného M. Š. , P., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti povinné G. V. , P., adresa pro doručování: P., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, pro 361 992,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 895/13, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 64Co 187, 188/2015-96, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 11. 2014, č. j. 49 EXE 895/2013-48, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, a dále usnesení ze dne 24. 2. 2015, č. j. 49 EXE 895/2013-63, kterým obvodní soud zamítl návrh povinné na odklad exekuce. V případě návrhu na zastavení exekuce dospěl k závěru, že rozsudek pro zmeškání (exekuční titul) byl povinné řádně doručen (na adresu vedenou v evidenci cizinců), bylo věcí povinné, aby do informačního systému uvedla též adresu pro doručování a předešla tím problémům spojeným s doručením fikcí (v tomto směru odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013). K námitce místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 uvedl, že tuto námitku mohla povinná uplatnit při prvnímu úkonu, kterým byl návrh na zastavení exekuce, což se však nestalo. Dále uzavřel, že povinná neprokázala, že k zániku práva zaplacení dluhu došlo před vydáním rozsudku pro zmeškání. Vzhledem k těmto závěrům se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod pro odklad exekuce také není dán.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o účinném doručení exekučního titulu. Uvádí, že z důvodu neznámého pobytu povinné měl nalézací soud provést odpovídající šetření o pobytu povinné a v případě, že by se soudu nepodařilo zjistit aktuální pobyt povinné, ustanovit jí opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. jakožto osobě, jejíž pobyt není znám. Podle názoru povinné není pouhé, byť opakované vyžádání zprávy z informačního systému obyvatel dostatečně relevantní k učinění závěru, že její jediný pobyt je na adrese uvedené v tomto systému (adresa místa pobytu cizince v evidenci cizinců). V tomto směru poukazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 71 Co 254/2009, které bylo přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu na jednání dne 13. 1. 2010 a uveřejněno pod č. 47/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvádí, že názor povinné, že v případě nezdržování se na adrese místa podnikání a místa pobytu cizince měla být automaticky prohlášena osobou neznámého pobytu a soudem jí měl být ustanoven opatrovník, považuje za nesprávný. Oprávněný je toho názoru, že je povinností povinné nahlásit na cizinecké policii novou adresu svého pobytu, případně uvést doručovací adresu. Oprávněný odkazuje stejně jako odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013, s jehož závěry se ztotožňuje. Dále oprávněný podotýká, že otázka ustanovení opatrovníka měla být řešena v nalézacím a nikoliv v exekučním řízení, neboť „opatrovníkovi nemohlo být nikdy doručováno proto, že v nalézacím řízení nebyl nikdy ustanoven, a proto nelze namítat, že mělo být doručováno opatrovníkovi“. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 11. 2014, č. j. 49 EXE 895/2013-48, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, není přípustné.
Zákon č. 7/2009 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád, zavedl změny v doručování písemností v tom směru, že při doručování prostřednictvím doručujícího orgánu se doručuje na adresu pro doručování, kterou je u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na niž jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního předpisu (§46a odst. 1, §46b písm. a/ o. s. ř.). Stejně tak §49 o. s. ř. stanoví, jak se doručuje písemnost, která má být doručena do vlastních rukou.
Současná judikatura dovolacího soudu (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015, též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16) je jednotná v tom, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Obecně je pak věcí adresáta (který dosud žádný úkon vůči soudu neučinil), aby sám podal písemnou žádost, aby v evidenci obyvatel (cizinců) byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů).
Jestliže v projednávané věci má povinná adresu pro doručování evidovanou na adrese, na které se trvale nezdržuje, aniž by kdy v informačním systému evidence obyvatel (evidenci cizinců) nahlásila doručovací adresu, kde je pro ni bezpečné, že jí bude zásilka doručena, pak nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, který správně potvrdil usnesení soudu prvního stupně, neboť soud v nalézacím řízení postupoval v souladu se zákonnou úpravou doručování a výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 2. 2015, č. j. 49 EXE 895/2013-63, kterým byl zamítnut návrh povinné na odklad exekuce, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu