ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1914.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1914/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 315/7, identifikační číslo osoby 00063436, proti povinnému Ing. A. F. , zemřelému dne 31. července 2015, pro 7 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi, pod sp. zn. 5 Nc 2493/2007 o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2016, č. j. 18 Co 30/2016-84, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2016, č. j. 18 Co 30/2016-84, a usnesení Okresního soudu v Chrudimi, ze dne 9. prosince 2015, č. j. 5 Nc 2493/2007-74, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 9. prosince 2015, č. j. 5 Nc 2493/2007-74, zcela zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 27. března 2007, č. j. 5 Nc 2493/2007-5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. prosince 2007, č. j. 18 Co 301/2007-27 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.) a že je povinný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Jarošovi, Exekutorský úřad Chrudim, na náhradě nákladů exekuce 11 858 Kč s tím, že tyto náklady již byly soudním exekutorem vymoženy (výrok III.). Exekuci soud zastavil po předložení spisu soudním exekutorem k rozhodnutí o „zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ‚o. s. ř.‘)“ z důvodu zániku způsobilosti povinného být účastníkem řízení, když povinný bez zanechání majetku a nemaje procesních nástupců zemřel. Se zastavením exekuce nesouhlasil oprávněný, neboť v souvislosti s touto exekucí probíhalo (a dosud stále probíhá) dovolací řízení ohledně připuštění procesního nástupnictví, které má zásadní význam pro rozhodnutí, zda exekuci zatavit, či v ní pokračovat s případnou procesní nástupkyní povinného – B. F. (manželkou povinného). Soud prvního stupně skutečnost, že povinný zemřel, posoudil jako neodstranitelnou překážku řízení a uvedl, že mu nezbylo než „řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit“.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako odvolací soud k odvolání oprávněného, který se domáhal přerušení exekučního řízení, případně jeho nezastavení, usnesením ze dne 28. ledna 2016, č. j. 18 Co 30/2016-84, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (první výrok) a výrok III. změnil tak, že kromě nákladů již vymožených na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce ve výši 7 800 Kč se žádné další náklady soudnímu exekutorovi nepřiznávají (druhý výrok). V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že smrt povinného je neodstranitelnou překážkou řízení a „exekuce proto musela být podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavena“. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se oprávněný domáhá vstupu dalšího povinného do exekučního řízení. Nadto odvolací soud uvedl, že ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. obecně přerušení exekučního řízení vylučuje.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný v rozsahu prvního výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a sice jestli může soud rozhodnout o zastavení exekuce (z obsahu dovolání se podává, že odvolatel má na mysli zastavení exekučního řízení) dříve, než je v dovolacím řízení rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., resp. §36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. ř.“) na vstup nástupce do řízení. Oprávněný v dovolání dochází k závěru, že konstantní judikaturu dovolacího soudu ohledně nemožnosti zastavení exekuce dříve, než je pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví, je nutné vztáhnout i na případ, kdy sice je o procesním nástupnictví pravomocně rozhodnuto, stále však v této věci probíhá řízení o dovolání. Dále dovolatel zastává názor, že „aplikace předpisů podústavního práva provedená exekutorem a soudy obou stupňů je v předmětné věci v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, jako přepjatě formalistické, tedy napadené rozhodnutí porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces“. Dovolatel rovněž uvádí, že závěry soudů obou stupňů jsou v této věci nepřezkoumatelné, neboť jejich rozhodnutí neobsahují náležitá odůvodnění. Z těchto důvodů oprávněný navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [jestli může soud rozhodnout o zastavení exekučního řízení dříve, než je v dovolacím řízení rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., resp. §36 ex. ř. na vstup nástupce do řízení], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§107 odst. 5 o. s. ř.).
Podle ustanovení §55b odst. 1 věta druhá ex. ř. exekutor při rozhodování činí úkony, které v řízení o výkon rozhodnutí přísluší soudu prvého stupně.
Podle ustanovení §55 odst. 4 ex. ř. o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který může o zastavení exekuce rozhodnout i bez návrhu (§55 odst. 5 ex. ř.).
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Obecně platí, že o zastavení civilního soudního řízení pro nedostatek podmínek řízení rozhoduje soud (§104 odst. 2 o. s. ř., §107 odst. 5 o. s. ř.). V exekučním řízení ale úkony, které v řízení o výkonu rozhodnutí přísluší soudu prvního stupně, činí soudní exekutor (§55b odst. 1 věta druhá ex. ř.). Pouze jemu je tak svěřeno postavení a některá rozhodovací oprávnění srovnatelná s postavením a oprávněním soudních osob při výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Mezi tato rozhodovací oprávnění patří i pravomoc posuzovat, zda v exekučním řízení může pokračovat, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno (§107 odst. 1 o. s. ř.), jakož i pravomoc zastavit exekuční řízení, neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat (§107 odst. 5 o. s. ř.). Proto rozhodnutí o zastavení exekučního řízení přísluší pověřenému soudnímu exekutorovi.
Od institutu zastavení exekučního řízení je třeba odlišovat institut zastavení exekuce podle ustanovení §55 ex. ř. ve spojení s ustanovením §268 o. s. ř. Nesouhlasí-li oprávněný se zastavením exekuce, požádá soudní exekutor o její zastavení exekuční soud, který může o zastavení exekuce rozhodnout i bez návrhu (§55 odst. 4 a 5 e. ř.). Exekučnímu soudu tedy přísluší rozhodnutí o zastavení exekuce, ovšem nikoliv už rozhodnutí o zastavení exekučního řízení.
Při posouzení dovolatelem vznesené otázky dovolací soud dospěl k závěru, že exekuční soud nemůže zastavit exekuční řízení dříve, než je v dovolacím řízení rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., neboť exekuční soud není vůbec oprávněn zastavit exekuční řízení. Odvolací soud ani soud prvního stupně nerozlišovaly instituty zastavení exekuce a zastavení exekučního řízení. Výrok soudu prvního stupně, který byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen, zní, že se zastavuje exekuce, ačkoliv z odůvodnění jednoznačně vyplývá, že zastaveno mělo být exekuční řízení (přičemž takové rozhodnutí ale přísluší pouze soudnímu exekutorovi).
Nadto dovolací soud podotýká, že o vstupu manželky zemřelého povinného do exekučního řízení, o kterém je vedeno dovolací řízení pod sp. zn. 20 Cdo 169/2016, nebylo v době podání dovolání v této věci pravomocně rozhodnuto, když povinnému nebylo řádně doručeno napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. července 2015, č. j. 18 Co 341/2015-133, kterým bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, ze dne 28. dubna 2015, č. j. 129 Ex 4715/09-127, jímž nebylo vyhověno návrhu oprávněného na rozhodnutí o vstupu B. F. do exekučního řízení na straně povinného v rozsahu poloviny vymáhané povinnosti.
Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.), a to včetně závislých nákladových výroků [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 8. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu