ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2034.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2034/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci , se sídlem v Brně, Kamenná č. 835/13, identifikační číslo osoby 25780450, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, proti povinné D. T. Q. , zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 572/63, o procesním nástupnictví, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 pod sp. zn. 067 Ex 6053/14, pro 610 712 Kč s příslušenstvím, o dovolání LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. , se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, 4 Wren Court New Road, Slough SL3 8JL, registrační číslo 4115679, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2016, sp. zn. 19 Co 431/2015, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil dne 15. dubna 2014 soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále jen „soudní exekutor“), provedením exekuce oprávněné WPB Capital, spořitelní družstvo, proti povinné D. T. Q., podle notářského zápisu sepsaného JUDr. Ivanou Demutovou, notářkou se sídlem v Žatci, dne 4. srpna 2011, sp. zn. N 503/2011, NZ 462/2011.
Návrhem ze dne 4. listopadu 2014 se LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. (dále též jen „nabyvatelka práva“), na základě rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. června 2014, sp. zn. Rsp 286/2014, podle kterého se měla stát nabyvatelkou pohledávky, domáhala svého vstupu do exekučního řízení jakožto procesní nástupkyně oprávněné.
Soudní exekutor usnesením ze dne 29. ledna 2015, č. j. 067 Ex 6053/14-60, rozhodl, že do řízení na místo „povinného oprávněného“ vstupuje nabyvatelka práva.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2015, sp. zn. 64 Co 78/2015, usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že z výroku usnesení nebylo zřejmé, zda soudní exekutor rozhodl o vstupu nabyvatelky práva na straně oprávněné, nebo povinné. Dále z usnesení nevyplývalo, zda k převodu nebo přechodu práva mělo dojít před, nebo až po zahájení exekučního řízení. A navíc bylo pochybné, zda lze vyhovět návrhu na vstup nabyvatelky práva do řízení, aniž by to navrhla oprávněná nebo aniž by bylo zjištěno její stanovisko k takovému postupu.
Soudní exekutor poté usnesením ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 067 Ex 6053/14-104, rozhodl, že návrh nabyvatelky práva na vstup do řízení namísto oprávněné se zamítá. V odůvodnění uvedl, že k návrhu, aby nabyvatelka práva nebo povinnosti vstoupila do řízení na místo dosavadního účastníka za podmínek uvedených v ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), je legitimována výlučně oprávněná, a vydání takového rozhodnutí je podmíněno souhlasem toho, kdo má vstoupit do exekučního řízení na její místo. Pro úplnost soudní exekutor ještě uvedl, že k postoupení pohledávky došlo dne 2. června 2014, tedy až po zahájení exekučního řízení (8. dubna 2014).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2016, sp. zn. 19 Co 431/2015, k odvolání nabyvatelky práva usnesení soudního exekutora potvrdil, když s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. ř.“), ze dne 15. února 2005, sp. zn. Cpjn 200/2005, které bylo publikováno pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že soudní exekutor postupoval správně, když aplikoval ustanovení §36 odst. 5 ex. ř. a také ustanovení §107a o. s. ř. a dospěl k závěru, že jedinou osobou, která může úspěšně navrhnout, aby do řízení místo oprávněné vstoupila nabyvatelka práva, je oprávněná. Dále uvedl, že je-li nabyvatelka práva přesvědčena, že jí svědčí vymahatelná pohledávka, nic jí nebrání, aby sama podala nový exekuční návrh.
Usnesení odvolacího soudu napadla nabyvatelka práva dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená jinak resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Dovolatelka formuluje otázky, zda je nutno při rozhodování o procesním nástupnictví v exekučním řízení nutno aplikovat kromě ustanovení §36 odst. 5 ex. ř. i ustanovení §107a o. s. ř. a zda nemůže být osobou legitimovanou k podání návrhu na vstup nabyvatelky práva do exekučního řízení na místo oprávněné i nabyvatelka práva. Dovolatelka si je vědoma existence stanoviska sp. zn. Cpjn 200/2005, domnívá se však, že toto výslovně neřeší otázku aktivní legitimace k podání návrhu na vstup nabyvatelky práva do exekučního řízení na místo oprávněné, případně že v něm obsažený závěr ohledně oprávněné jakožto jediné osoby k podání takového návrhu je nesprávný. Uvádí, že podle takového závěru by pro její situaci neexistovalo řešení, když nabyvatelka práva nemá žádný právní nástroj, jak dosáhnout svého vstupu do exekučního řízení na místo oprávněné nebo jak přimět soudního exekutora, aby se otázkou nabytí práva vůbec zabýval, což shledává v rozporu se svým ústavním právem na ochranu vlastnického práva k pohledávce. Za chybný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že nabyvatelce práva nic nebrání v podání vlastního exekučního návrhu, když podle jejího názoru jí v tom brání překážka věci zahájené. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady se nepodávají ani z obsahu spisu, je předmětem dovolacího přezkumu pouze závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace dovolatelky.
Podle ustanovení §36 odst. 5 ex. ř. prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
K otázce aplikace ustanovení §107a o. s. ř. v exekučním řízení se Nejvyšší soud kromě výše uvedeného stanoviska sp. zn. Cpjn 200/2005 vyjádřil též například v usnesení ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012, ve kterém dospěl k závěru, že přiměřená aplikace ustanovení §107a o. s. ř. se při procesním nástupnictví na straně oprávněného uplatní pro exekuční řízení jen potud, že o takovém procesním nástupnictví musí exekuční soud rozhodnout (usnesením), že osobou legitimovanou k podání návrhu na vydání takového usnesení je pouze původní oprávněný a že vydání takového usnesení je podmíněno souhlasem toho, kdo má vstoupit do exekučního řízení namísto dosavadního oprávněného.
Dovolatelka se proto mýlí, pokud tvrdí, že jí formulované otázky, na kterých závisí napadené rozhodnutí, nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, který nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v projednávané věci.
Ohledně tvrzení dovolatelky, že v podání nového exekučního návrhu jí brání překážka věci zahájené (litispendence) a závěr odvolacího soudu je tak z pohledu ústavního práva na ochranu vlastnického práva k pohledávce nepřijatelný, dovolací soud uvádí následující:
Překážka věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.) brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 328/2009, který byl publikován pod č. 137/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže kdykoli v průběhu řízení námitka litispendence odpadne dříve, než bylo řízení zastaveno či pravomocně rozhodnuto ve věci samé, nebrání odpadnuvší překážka pokračování v řízení, neboť v době rozhodování soudu ve věci samé tato překážka již neexistuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 6/2003). Překážka litispendence tak způsobuje nedostatek podmínky řízení jen do té doby, dokud dříve zahájené řízení trvá, resp. dokud nebylo skončeno.
Kdyby v důsledku právního úkonu nebo jiné právní skutečnosti právo z exekučního titulu přešlo (bylo převedeno) na jiného a kdyby oprávněný přes poučení soudu (§254 odst. 3 o. s. ř.) nepodal návrh, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, nelze ve vymáhání takového práva cestou výkonu rozhodnutí pokračovat, neboť oprávněný již není jeho skutečným nositelem. Soud v takovém případě buď návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne, nebo již nařízený výkon rozhodnutí i bez návrhu zastaví podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, strana 264).
Dospěje-li soudní exekutor k závěru, že původní oprávněná již není v důsledku postoupení pohledávky skutečným nositelem práva, exekuci zastaví. Nabyvatelce práva tak nic nebrání v podání nového exekučního návrhu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 1862/2011). Podle názoru Nejvyššího soudu je takový výklad v souladu s ústavním právem na ochranu vlastnického práva k pohledávce.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené usnesení je správné. Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu