ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2275.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2275/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) B. B. , Ch., a b) Z. B. , Ch., obou zastoupených JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti povinnému SVORNOST, stavební bytové družstvo , se sídlem v Kroměříži, Ztracená 2647/16, identifikační číslo osoby 00156931, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 E 13/2015, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 60 Co 58/2016-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 12. 2015, č. j. 12 E 13/2015-29, kterým Okresní soud v Kroměříži zamítl návrh oprávněných ze dne 8. 12. 2015 na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty ve výši 20 000 Kč k vynucení povinnosti povinného uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a současně povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010, č. j. 9 Cm 72/2008-87, které nabylo právní moci dne 4. 11. 2010, ukládalo prohlášení vůle povinného (§161 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.), že takové rozhodnutí se nevykonává ani postupem podle §351 o. s. ř., ani jinak; jeho účinkem je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004). Podkladové usnesení přitom obsahuje ve výrokové části náležitosti smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví oprávněných.
Oprávnění v dovolání namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž odvolací soud řešil otázku, zda je podkladové rozhodnutí v poměrech zákona č. 72/1994 Sb. vykonatelné. Uvedli, že „odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se převážně zabývá otázkou formulační neurčitosti ve výrokové větě rozhodnutí nahrazujícího projev vůle stanovené vydat věc (doklady a klíče), byť v kontextu tohoto rozhodnutí zaznívá, že typ rozsudku ukládajícího projev vůle ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. nelze vykonat“. Odvolací soud se nevypořádal se závěry jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, na které oprávnění poukazovali a které zároveň aplikuje zákon č. 72/1994 Sb. zejména k povinnosti družstva uzavřít se svým členem smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, a to bezplatně. Toto rozhodnutí (rozsudek) Nejvyššího soudu má „povahu judikátu speciálního kupř. právě k usnesení Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 813/2004“. Uvedli dále, že v usnesení sp. zn. 20 Cdo 813/2004 Nejvyšší soud řešil situaci, kdy šlo o nahrazení projevu vůle mezi stranami smlouvy, tedy o uzavření smlouvy; v dané věci však není obsah smlouvy o převodu bytu do vlastnictví dán svobodnou vůlí účastníků řízení, nýbrž její náležitosti jsou dány ze zákona. Navrhli tak, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání oprávněných odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť závěr, podle kterého rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu, popř. učinit jiný právní úkon, nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy či učinění právního úkonu, je v souladu s ustanovením §161 odst. 3 o. s. ř. i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 11. 1973, sp. zn. 3 Cz 53/73 (uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, díl IV, str. 796), či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80 (uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, díl IV, str. 862-863), stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93 (uveřejněné pod číslem 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1809/2015 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1151/2016)]. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, není případný, neboť se v něm řeší otázka, zda lze podat žalobu na uložení povinnosti žalovanému učinit prohlášení vlastníka budovy podle §5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu