ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2540.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2540/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci oprávněného JUDr. I. Z., proti povinné M.B.M. s. r. o. , identifikační číslo osoby 45312346, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 14, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 32/949, o zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Josefem Višvaderem, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 100 EX 540/07, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 21 Co 545/2014-288, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení 15 990 Kč k rukám Mgr. Milana Partíka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007-236, zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 15. 7. 2010, č. j. 152 Nc 6012/2007-116 (výrok I.), uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudními exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 7 865 Kč (výrok II.) a povinnému na náhradě nákladů řízení 295 603 Kč (výrok III.). Exekuci zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), jelikož dospěl k závěru, že vymáhaný nárok je promlčen podle ustanovení §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 21 Co 545/2014-288, toto usnesení ve výroku I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Oprávněný napadl ve výrocích II. a III. usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že při řešení rozhodných právních otázek se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Tyto otázky odvolatel zformuloval následovně: 1) zda při posuzování důvodnosti rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je soud povinen provést důkazní řízení na základě tvrzení účastníka a provést jím navrhované důkazy, a 2) zda při posouzení téže otázky je oprávněn rozhodnout výlučně na základě rozhodnutí z jiných řízení mezi jinými účastníky, aniž provede skutková zjištění vlastní. Dovolatel poté obšírně popsal procesní vady, kterými bylo odvolací řízení zatíženo, a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila povinná, a kromě oponentury v dovolání vyjádřeným názorům o pochybení nižších soudů na argumentované bázi vyslovila přesvědčení, že dovolání oprávněného není přípustné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno – kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť takovou rozhodovací praxi, s rozhodnutím odvolacího soudu kolizní, nikterak neidentifikoval. Odkazoval-li na rozhodnutí Ústavního soudu, pak jest zaznamenat, že ta ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. zjevně nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Přípustnost dovolání nelze založit ani ve vztahu k dovolatelovu tvrzení, že jím formulované otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, jestliže dovolání je ve skutečnosti jen rekapitulací námitek vznesených již v předchozích stadiích řízení, s nimiž se odvolací soud vypořádal, a pouhou následnou polemikou s jím učiněnými závěry. Dovolatelem předestřené otázky implikují samozřejmé odpovědi, dovolacím soudem „neřešené“ otázky se jimi neotevírají, a rozhodný závěr odvolacího soudu o promlčení dovolatelem uplatněného nároku, resp. důvodu zastavení exekuce, jimi predisponován – v úplnosti – ani není. Dovolací důvody samy o sobě – bez věcné vazby na rozhodné ustanovení §237 o. s. ř. – nejsou způsobilé přípustnost dovolání odůvodnit.
Ostatně nelze přehlédnout ani vnitřní (logický) rozpor dovolatelova odůvodnění přípustnosti dovolání, jestliže na jedné straně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v kolizi s judikaturou dovolacího soudu, a na straně druhé, že rozhodné právní otázky touto judikaturou dosud posuzovány nebyly.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nedostatečným způsobem nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, přehlíží, že k procesním vadám dovolací soud přihlédne jen – zde za nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze uvést, že se odvolací soud v otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy vypořádal v zásadním souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1719/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry akceptoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, a učinil tak předsedou senátu ve smyslu jeho ustanovení §243 f odst. 2.
Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to též se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném pod číslem 116/2013 Sb., resp. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zástupce oprávněné učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání - §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu], náleží mu tak náhrada nákladů ve výši celkem 36 980 Kč, sestávající z odměny podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 7 a. t. ve výši 26 130 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 a. t.), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5 550 Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení a náročnosti podaného vyjádření na straně jedné a důvodu neúspěchu oprávněného (promlčení) na straně druhé dovolací soud s využitím institutu moderace nákladů řízení (§150 o. s. ř.) rozhodl o přiznání náhrady nákladů povinné v rozsahu 50 %, tj. ve výši 15 990 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu