ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3176.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3176/2016-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného M&F HOLDING LIMITED , se sídlem na Kypru, Diagorou č. 4, Kermia Building, 6th Floor, Nicosia, registrační číslo 303868, zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti povinnému Ing. Mgr. R. S. , P., zastoupenému JUDr. Milanem Boreckým, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Zahradníčkova č. 1319, pro 4879396,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 3084/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 28 Co 418/2015-65, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Soudní exekutor Mgr. David Koncz provádí na základě exekučního návrhu oprávněného ze dne 30. 6. 2014 z pověření Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 7. 2014, č.j. 148 EXE 3084/2014-7, exekuci vykonatelného rozhodnutí (rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12.12. 2013 sp. zn. 10 C 124/2013, dále jen „exekuční titul“) k uspokojení pohledávky oprávněného vůči povinnému ve výši 4879396,78 Kč s příslušenstvím.
Podáním ze dne 6. 8. 2014 povinný navrhl zastavení exekuce s tím, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen, neboť v době doručování měl zřízen u své podací pošty v P. tzv. P. O. BOX, a přesto mu exekuční titul na tento P. O. BOX nikdy nebyl doručen. Exekuční titul tedy nemohl nabýt právní moci. Povinný v návrhu na zastavení exekuce rovněž zdůraznil, že ve věci vedené u Obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 124/2013 podal návrh na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního titulu.
Usnesením ze dne 2. 10. 2015, č.j. 148 EXE 3084/2014-34, Obvodní soud pro Prahu 7 návrh povinného na zastavení exekuce zamítl s tím, že povinný neuspěl s návrhem na vyslovení neúčinnosti doručování, který byl usnesením Obvodního soudu Pro Prahu 7 ze dne 13. 10. 2014, č.j. 10 C 124/2013-92, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č.j. 25 Co 127/2015-119, zamítnut. Exekuční soud zdůraznil, že povinný je odpovědný „za existenci adresy pro doručování“. Neuvedl-li během nalézacího řízení, že mu má být doručováno na P. O. BOX, byla jeho adresou pro doručování soudních písemností (a tedy i exekučního titulu) adresa místa jeho trvalého pobytu podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel. Povinný na této adrese nebyl zastižen a nevyzvedl-li si exekuční titul do 10 dnů, považoval se exekuční titul za doručený a byl povinnému vhozen do schránky (§49 odst. 2,4 občanského soudního řádu /dále jen o. s. ř./). K uložení exekučního titulu došlo 17. 1. 2014, přičemž dne 27. 1. 2014 se exekuční titul považuje za doručený, když do poštovní schránky povinného byl vhozen 28. 1. 2014. Exekuční titul proto nabyl právní moci dne 12. 2. 2014 a vykonatelným se stal dne 18. 2. 2014. Nedošlo tedy k naplnění předpokladů pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2015, č. j. 28 Co 418/2015-65, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže po zjištění, že bylo pravomocně a zamítavě rozhodnuto o návrhu povinného na prohlášení neúčinnosti doručení exekučního titulu, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítl v něm, že exekuční titul mu měl být „v souladu a platnou zákonnou úpravou v době doručování exekučního titulu“ doručen na jeho P. O. BOX (zamykatelnou poštovní přihrádku u dodací pošty v P.), který v době doručování exekučního titulu měl a stále má zřízený na základě Smlouvy o zřízení poštovní schránky ze dne 9. 3. 1993. Jestliže odvolací soud popsaný právní závěr nezastává a pokládá exekuční titul, který byl povinnému doručen na pouze formální adresu trvalého pobytu /§46b písm. b) o. s. ř./ za řádně doručený a proto i vykonatelný, odchýlil se podle povinného od ustálené v dovolání blíže nepopsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež odpovídá závěrům Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 8 As 16/2011. Neexistuje-li dosud rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež je v závěrech kompatibilní se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, má povinný za to, že se jedná o posouzení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, eventuálně se jedná o právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Oprávněný se k dovolání vyjádřil tak, že usnesení odvolacího soudu pokládá za správné. Jakákoliv dohoda mezi povinným a Českou poštou, s. p., zakládá nanejvýš soukromoprávní vztah mezi oběma jejími účastníky a není významná pro doručování písemností soudem, pokud o takto modifikované doručování nepožádal soud přímo účastník nebo taková možnost nevyplývá přímo z údajů Centrální evidence obyvatel.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1.1.2014, posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) právně významné, zda je soud povinen z moci úřední zjišťovat, zda účastník řízení má na základě smlouvy s doručujícím orgánem (zde Českou poštou, s. p.) zřízen P. O. BOX, který je odlišný od adresy pro doručování podle §46a odst. 1,2 a §46b o. s. ř., a je-li tomu tak, pokusit se o doručení písemnosti nejprve na P. O. BOX, když pro případ, že soud takto nekoná, nemá doručení písemnosti na adresu pro doručování postupem podle ustanovení §49 odst. 2, 4 o. s. ř. zákonem zamýšlené účinky, bez ohledu na to, zda účastník uspěl s návrhem na vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení §50d o. s. ř. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka procesního práva dosud nebyla v úplnosti při rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání oprávněného je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §46a odst. 1 o. s. ř. ve znění dle zákona č. 7/2009 Sb., adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen.
Podle ustanovení §46a odst. 2 o. s. ř. ve znění po novele č. 7/2009 Sb., jestliže o to adresát požádá, soud doručuje na jinou adresu nebo elektronickou adresu, kterou mu sdělil, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Tato adresa je pro dané řízení adresou pro doručování.
Podle ustanovení §46b písm. a) o. s. ř. ve znění zákona č. 293/2013 Sb., neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce, u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince.
Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění do novely č. 318/2015 Sb., místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (dále jen „objekt“).
Podle ustanovení §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění do novely č. 318/2015 Sb., na písemnou žádost občana lze v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu.
Je nepochybné, že právní režim doručování soudních písemností se v civilním řízení řídí normami civilního práva procesního, jejichž základem jsou ustanovení §45 a násl. o. s. ř. a na ně navazující ustanovení zvláštních předpisů, v daném případě ustanovení §10 a násl. zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel. Naopak nejsou využitelná ustanovení zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, včetně jeho prováděcích předpisů. Na tom ničeho nezměnila ani právní úprava doručování písemností soudem účinná od 1. 7. 2009 (zavedená zákonem č. 7/2009 Sb.), když soud sice může adresátu doručit písemnost i na jinou adresu, což však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na adresu pro doručování, ani na to, že je věcí účastníka, aby zajistil, že si na této adrese bude soudní písemnosti skutečně přebírat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015). Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že adresou pro doručování soudních písemností povinnému i pro účely doručení exekučního titulu byla v souladu s ustanovením §46b písm. a) o. s. ř. adresa jeho trvalého pobytu podle ustanovení §10 zákona č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel, a nikoliv povinným zřízený P. O. BOX, je právní závěr odvolacího soudu správný. Na tento vývod nemá vliv skutečnost, že po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. je P. O. BOX místem, které může být adresou pro doručování soudních písemností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1974/2013). Avšak je tomu tak jen za předpokladu, že si účastník řízení P. O. BOX během již probíhajícího řízení zvolí jako adresu pro další doručování v tomto řízení (ustanovení §46a odst. 2 o. s. ř.), nebo je P. O. BOX na jeho písemnou žádost podanou v souladu s ustanovením §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, zanesen do evidence obyvatel jako údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu, jímž je zde občanský soudní řád (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013).
Z ustanovení §46a odst. 1 o. s. ř. se podává, že adresátu lze doručit soudní písemnost (zde exekuční titul) nejen na adrese pro doručování, ale i na kterémkoliv jiném místě, na kterém bude zastižen. Zmíněné ustanovení je mimo jiné odrazem zásady, že instituty upravující doručování soudních písemností mají být aplikovány tak, aby pokud možno došlo k reálnému doručení písemnosti adresátu. Proto institut adresy pro doručování nemá být soudem zcela zjevně zneužit například tak, že účastníku bude písemnost doručena postupem podle §49 odst. 2,4 o. s. ř., ačkoliv je soudu známo, že účastník si písemnosti přebírá na jiném konkrétním místě, aniž by se soud dříve pokusil o doručení písemnosti na takové jemu známé místo, když místem pro doručení může být od 1. 7. 2009 i P. O. BOX. Princip přenesení odpovědnosti účastníka za výsledek doručování, k němuž došlo zákonem č. 7/2009 Sb., totiž má své racionální (ústavní) meze, jež vyplývají z práva účastníka být slyšen a z jeho práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 71 Co 254/2009, uveřejněným pod číslem 47/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dojde-li ze strany soudu ke zjevnému zneužití právní úpravy doručování, půjde o doručení, které nezpůsobuje zákonem (ustanoveními §49 odst. 2,4, případně §50 o. s. ř.) předpokládané právní účinky, a to bez ohledu na to, zda účastník, jemuž bylo takto doručeno, s úspěchem podal návrh na vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení §50d o. s. ř. V projednávané věci však z obsahu dovolání ani z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí neplyne, že Obvodní soud pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 10 C 124/2013 měl doručit exekuční titul na evidenční adresu povinného a nikoliv na jeho P. O. BOX přesto, že mu bylo zjevné, že se povinný (tehdy žalovaný) na této adrese nezdržuje a že si naopak přebírá písemnosti prostřednictvím konkrétního P. O. BOXU. Proto není na místě uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu 7 při doručení exekučního titulu zcela zjevně zneužil institutu adresy pro doručování podle ustanovení §46b o. s. ř., když povinnému od 1. 7. 2009 nic nebránilo, aby využil ustanovení §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, a dosáhl toho, že se jím zvolený B. O. BOX stane jeho adresou pro doručování i ve smyslu ustanovení §46a odst. 1 a §46b písm. a) o. s. ř., a to i v řízeních, která teprve budou zahájena v době od vyhovění jeho žádosti. Opačný právní názor by nerespektoval, že zákon č. 7/2009 Sb., jde-li o doručování soudních písemností, opustil by tzv. paternalistický přístup s tím, že nyní je odpovědností adresáta soudních písemností, aby zabezpečil, že adresa pro doručování bude korespondovat s adresou, na níž je skutečně dosažitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/2010).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu