ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3332.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3332/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné společnosti CALDERSHOT FINANCE LTD. , sídlem 788-790 Finchley Road, NW11 7TJ Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, identifikační číslo osoby 5843605, zastoupené Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou, sídlem Táborská 966/5, 293 01 Mladá Boleslav, proti povinnému O. Š. , zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov, pro 859 455, 58,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 3936/11, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 84 Co 330/2015-102, a o návrhu „na odklad právní moci a vykonatelnosti“ tohoto usnesení, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna nahradit povinnému na nákladech dovolacího řízení 7 465,70,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám JUDr. Tomáše Kindla, advokáta se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem změnil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 10. 2014, č. j. 10 EXE 12307/2011-45 v části výroku II. tak, že zastavil exekuci nařízenou na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 8. 2011, č. j. 10 EXE 12307/2011-22, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (výrok II. napadeného rozhodnutí), přičemž řízení zastavil ohledně částky 15 880,- Kč, v jejímž rozsahu vzal povinný v průběhu odvolacího řízení odvolání zpět (výrok I. napadeného rozhodnutí), a výroky III. a V. rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a zavázal k jejich náhradě oprávněnou, a konečně výrokem IV. nepřiznal soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů řízení o částečné zastavení exekuce.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvoinstančnímu k závěru, že návrh na nařízení exekuce oprávněná podala po uplynutí pětileté promlčecí lhůty podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jen „zákona č. 592/1992 Sb.“), a tudíž shledal důvodnou námitku povinného, že právo exekučně vymáhat pohledávku ze seznamu přihlášek podle ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. 12. 2007, je promlčeno, a je proto dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podala oprávněná dovolání, založené na argumentu nesprávnosti závěru o promlčení vymáhané pohledávky, a – co do přípustnosti dovolání – na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od jeho usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, z nějž dovozuje, že promlčecí doba – ve smyslu ustanovení §110 obč. zák. – je desetiletá.
Ve vyjádření k dovolání povinný odůvodnil závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, ne-li odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 7. 10. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§27, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
Jinou otázkou je, zda ohlášené splnění podmínek přípustnosti dovolání také reálně obstojí, resp. zda jsou tyto podmínky vskutku dána, což v dané věci znamená zhodnocení, zda obstojí dovolatelčino tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tak tomu však není, neboť napadené rozhodnutí je naopak s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu (jmenovitě srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, a zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010 či usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 5 Co 2527/2012, jež projednal evidenční senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), a – poznamenává se nad rámec dovolatelčina návrhu – není zde ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (viz ustanovení §237 o. s. ř.).
Odvolací soud totiž vystihl podstatu závěrů vyslovených v zaznamenaných rozhodnutích, pakliže shledal, že seznam přihlášek je v dané věci pro zjištěnou pohledávku oprávněné exekučním titulem, jejž zákon klade na roveň vykonatelnému platebnímu výměru zdravotní pojišťovny, přičemž pro účely posouzení promlčení této pohledávky je pak rozhodující okamžik právní moci usnesení o zrušení konkurzu. Touto judikaturou bylo též postaveno najisto, že právo vymáhat pohledávku na základě seznamu přihlášek dle ustanovení §45 odst. 2 ZKV, ač ten sám rozhodnutím není, se promlčí ve stejné lhůtě jako právo přiznané pravomocným rozhodnutím, tj. v projednávané věci v pětileté promlčecí lhůtě (§16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. – srov. čl. IV. bod 1. zákona č. 298/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), která běží ode dne právní moci usnesení o zrušení konkurzu.
Jinými slovy řečeno, délka lhůty, ve které jest třeba zahájit exekuční řízení na základě seznamu přihlášených pohledávek coby zvláštního exekučního titulu tak, aby námitka povinného ohledně promlčení úspěšná nebyla, se odvíjí od právního režimu promlčecí lhůty, jíž se řídí sama přihlášená pohledávka; pakliže v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010, šlo o pohledávku vyplývající z režimu zákoníku hospodářského, právo ji vykonat se promlčelo v promlčecí lhůtě právě podle tohoto zákona, a stejný závěr Nejvyšší soud učinil i v usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, kde předmětem exekuce byla pohledávka vyplývající z režimu zákoníku obchodního.
V tomto duchu tudíž nelze dát zapravdu oprávněné ohledně její námitky, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, neboť nejenže ani tam nebyla zpochybněna zde rozhodná pětiletá promlčecí doba (§16 odst. 2 zákona č. č. 592/1992 Sb.), nýbrž Nejvyšší soud v něm posuzoval otázku jinou, totiž aplikovatelnosti ustanovení §112 obč. zák. (a jen jeho) v situaci postupně zahajovaných (dvou) exekučních řízení, a to na téma „řádného pokračování v řízení“.
Odvolací soud tedy postupoval správně, pakliže shledal jako důvodnou námitku promlčení, a z tohoto důvodu nařízenou exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, a to zcela v intencích shora označené ustálené judikatury dovolacího soudu, již není žádného důvodu (z hlediska správnosti) opustit.
Jelikož jen závěr opačný by byl způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., a ten k dispozici není, Nejvyšší soud nemohl než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout, a to jen se stručným odůvodněním podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší poznamenat, že pětiletá promlčecí lhůta uplynula s odkazem na ustanovení §122 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dnem 8. 7. 2011 (nikoli tedy dnem 7. 7. 2011, jak nesprávně uvádí soud odvolací), což ale na vyslovených závěrech podstatný vliv nemá.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu [ustanovení §243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání oprávněné bylo odmítnuto a v dovolacím řízení vznikly povinnému náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, jež se sestávají z nákladů vyjádření k dovolání, určené podle ustanovení §11 odst. 2 písm. e) ve spojení s ustanovením §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) a náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, k čemuž třeba připočítat daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny a náhrad podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., jež představuje 1 295,70,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 7 465,70,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu