ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3572.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3572/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné FPD-GSM SERVICES, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Háje, Kulhavého č. 669/2, identifikační číslo osoby 251 33 268, proti povinnému P. P. , zastoupenému Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 643/39, pro 62 636 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 3803/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 12 Co 385/2015-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 12 Co 385/2015-149 (dále „odvolací soud“), jímž bylo k odvolání povinného potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 3. 8. 2015, č. j. 35 E 3803/2011-217, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále o. s. ř. (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání povinného proto trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolatel v dovolání uvedl, že usnesení odvolacího soudu je nesprávné, neboť „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by označil konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu dnem jeho (jejich) vydáním a spisovou značkou či alespoň citací závěrů a úvah, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu má být odvolacím soudem řešená právní otázka v rozporu (srov. opět shora uvedené R 4/2014).
Učinili-li odvolatel stěžejním obsahem svého dovolání výhrady vůči závěru odvolacího soudu, že již soud prvého stupně správně uzavřel, že povinný neprokázal tvrzení o změně či rozšíření objednávky prostřednictvím svědka S. S. a o vzniku započitatelné pohledávky povinného za oprávněným, jde o námitky spočívající v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, které přípustnost dovolání založit nemohou.
Konečně odvolatelem namítaná vada odvolacího řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí) nemůže sama o sobě dovolací důvod či předpoklad přípustnosti dovolání založit.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení se rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nezdůvodňuje (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu