ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3627.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3627/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Zbyňkem Polednou v exekuční věci oprávněné Advokátní kancelář Economy JUDr. Pecl a spol., v. o. s. , se sídlem v Brně, Zábrdovická č. 15/16, identifikační číslo osoby 25306243, proti povinné LEHR s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Prokopova č. 2849/2a, identifikační číslo osoby 27713661, zastoupené Thomasem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého č. 740/1, pro 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 14068/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 64 Co 20/2016-141, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 64 Co 20/2016-141, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Dovolatelčina polemika se závěry odvolacího soudu však výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Uvádí-li dovolatelka, že otázkami, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, jsou „otázky související s výkladem a aplikací ust. §174 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. §173 odst. 1 o. s. ř. (ve znění od 1. července 2012), ve vztahu k doručení elektronického platebního rozkazu do vlastních rukou, resp. nahlédnutím do soudního spisu; a ust. §50d o. s. ř. (ve znění od 1. července 2009) ve vztahu k nedoručení elektronického platebního rozkazu do vlastních rukou“, nemůže být prostřednictvím těchto otázek přípustnost dovolání založena.
Podle ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř. v udávaném znění je platební rozkaz třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno a podle ustanovení §174a odst. 1 a 2 o. s. ř. platí ustanovení §172 až 174 obdobně i pro elektronický platební rozkaz. Ustanovení §50d o. s. ř. potom obsahuje úpravu institutu neúčinnosti doručení.
Napadené rozhodnutí však na řešení těchto „otázek“ nespočívá, neboť odvolací soud své rozhodnutí na jejich řešení nezaložil, když uvedl, že při doručování právnické osobě soud nezjišťuje, kdo je jejím statutárním orgánem, neboť ten je pouze osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky, přičemž přístup do ní má i fyzická osoba tímto statutárním orgánem pověřená (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012, či usnesení ze dne 15. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1344/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta) a dále, že jediným způsobem, jak zpochybnit účinnost doručení je podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení §50d o. s. ř., přičemž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat okolnosti, jež by mohly k závěru o neúčinnosti doručení vést.
Odvolací soud neřešil otázku doručení exekučního titulu do vlastních rukou nahlédnutím do soudního spisu ani jeho náhradního doručení. Dovolatelka navíc chybně uvádí, že v případě, kdy by nebyl elektronický platební rozkaz řádně doručen do vlastních rukou, by bylo nutné postupovat podle ustanovení §49 odst. 5 o. s. ř., tedy že doručující orgán má vrátit písemnost odesílajícímu soudu po marném uplynutí 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí.
Nejvyšší soud ale v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 930/2014, dospěl k závěru, že při doručování zásilky do datové schránky nelze analogicky aplikovat ustanovení §49 odst. 5 o. s. ř., neboť za situace, kdy je právní úprava doručování právnickým osobám (do datových schránek) komplexně upravena zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (viz §17 odst. 3 tohoto zákona), nepřipadá použití analogie v úvahu.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v tomto dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 12 Cmo 97/2014-84, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 28 Cm 2/2013-52, ve znění opravného usnesení ze dne 16. září 2014, č. j. 28 Cm 2/2013-73, jímž byl zamítnut návrh povinného na obnovu řízení ve věci sp. zn. EPR 20503/2012.
Rovněž odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2008, sp. zn. IV. ÚS 535/05, je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí vychází z odlišných skutkových zjištění, když oproti nyní řešenému případu v dané věci šlo o nedoručení poštovních zásilek v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně podatelny adresáta konaného souvislosti s rozsáhlou trestnou činností.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání povinného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu