ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3739.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3739/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobkyně A. D. , S., zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích č. 520, proti žalované Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, identifikační číslo osoby 45317054, o vyloučení nemovité věci z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 199/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. ledna 2016, č. j. 59 Co 290/2015-159, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 59 Co 290/2015-159, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. dubna 2015, č. j. 44 C 199/2014-122, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. června 2015, č. j. 44 C 199/2014-135, ve výroku II. o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení pozemků p. č. 104/1, p. č. 104/4, p. č. 105/2 a p. č. 696/228, všechny v katastrálním území S., z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. června 2012, č. j. 16 EXE 1091/2012-11, prováděné soudním exekutorem Mgr. Ing. Josefem Cingrošem, Exekutorský úřad Brno-město, prodejem nemovitých věcí podle exekučního příkazu ze dne 28. ledna 2013, č. j. 009 EX 1008/12-35; ve výroku III., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek ve výši 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV., kterým byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 6 023 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 200,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem následujících čtyř otázek:
1) zda je možné v exekuci vedené vůči povinnému postihnout výlučný majetek manželky povinného, když v katastru nemovitostí je jako jediný vlastník uvedena právě manželka povinného (posouzení vlivu materiální publicity zápisu v katastru vůči oprávněnému v exekučním řízení),
2) zda je rozhodné, jestli bylo společné jmění zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu,
3) zda je pro určení, že nabytá věc (ne-)náleží do společného jmění, relevantní, že tato věc byla pořízena jen částečně z výlučných prostředků manžela povinného,
4) zda je pro postavení manžela povinného podstatné, že dluh vznikl z podnikání povinného.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 20. ledna 2016, č. j. 59 Co 2015-159, a současně rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. června 2015, č. j. 44 C 199/2014-135, co do výroků II., III. a IV.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Ve vztahu k první žalobkyní namítané otázce dovolací soud uvádí, že dovolatelka při vymezení přípustnosti této otázky nedostála své povinnosti podle 241a odst. 2 o. s. ř.. Uvádí sice, že odvolací soud má tuto otázku posoudit jinak, neodkazuje však na žádnou relevantní judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl sám dovolací soud odchýlit. Nehledě na to, že tato námitka nemá v posuzované věci opodstatnění, neboť k vyloučení exekucí postiženého majetku dochází tehdy, jsou-li splněny všechny taxativně určené podmínky pro vyloučení tohoto majetku, obsažené v ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. v příslušném znění, materiální publicita zápisu splněním těchto podmínek není dotčena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 887/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 736/2012 apod.).
Otázka, zda, je rozhodné, jestli bylo společné jmění zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu, již byla opakovaně dovolacím soudem vyřešeno [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, podle něhož se „ustanovení §262a a §267 odst. 2 o. s. ř. (pozn. v příslušném znění) se použijí i v případech, kdy o zúžení společného jmění manželů rozhodl soud.], obdobně jako následující dvě otázky, a to, zda je pro určení, že nabytá věc (ne-)náleží do společného jmění, relevantní, že tato věc byla pořízena jen částečně z výlučných prostředků manžela povinného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003) a zda je pro postavení manžela povinného podstatné, že dluh vznikl z podnikání povinného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, odkaz žalobkyně na judikaturu vztahující se k insolvenčnímu řízení či k užití směnek ve spotřebitelských úvěrech není příhodný) a není důvod, aby se dovolací soud v jejich řešení od svých ustálených závěrů odchýlil. S ohledem na výše uvedené proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu