ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4322.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4322/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, identifikační číslo osoby 453 17 054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Lukavecká 1732, proti povinné R. Ch. (dříve D.) , zastoupené JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 1981/1, o 173 155,04 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 74 EXE 1348/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016, č. j. 12 Co 3/2016-152, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále „odvolací soud“) ze dne 7. 6. 2016, č. j. 12 Co 3/2016-152, jímž odvolací soud k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále“soud prvního stupně“) ze dne 1. 10. 2015, č. j. 74 EXE 1348/2014-127, o zamítnutí návrhu povinné na úplné zastavení exekuce, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 a článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb.), neboť povinná v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení – §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného důvodu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odkázala-li povinná ohledně předpokladu přípustnosti dovolání pouze na ustanovení §237 o. s. ř., a konstatovala, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, s tím, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, nedostatečně zjistil skutkový stav a nezabýval se právními otázkami (tj. otázkou, kdy nastal okamžik akceptace dohody o navýšení splátek; která ze dvou dohod byla platná; jak má být řešena splatnost závazků, které byly sloučeny do jednoho závazku; zda ztráta výhody splátek sjednaná v dohodě znamená i zánik platnosti této dohody o splátkách jako celku), v konečném důsledku nemohla tímto způsobem zvolit alespoň jedno z hledisek přípustnosti dovolání obsažené v §237 o. s. ř. (viz shora citované R 4/2014).
Učinila-li dovolatelka totiž stěžejním obsahem svého dovolání výhrady vůči závěru odvolacího soudu, že již soud prvého stupně správně uzavřel, že povinná souhlasila s navýšením splátek po vydání exekučního titulu, dohodu o navýšení splátkách porušila, a že tím došlo ke ztrátě sjednané výhody splátek a k zesplatnění celé vymáhané pohledávky, pak jde o námitky spočívající v jejím nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, které přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Dovolatelkou namítané vady důkazního řízení (odlišné hodnocení týchž důkazů, vyúsťující v jiné skutkové zjištění, na němž bylo založeno i rozhodnutí Okresního soudu v Plzeň-město, sp. zn. 75 EXE 1403/2014, o závazku z kreditní karty, tj. o závazku souvisejícím s vymáhanou pohledávkou) nemůžou samy o sobě dovolací důvod či předpoklad přípustnosti dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Dovolací soud by se jimi mohl totiž zabývat teprve za předpokladu projednatelného (formálně bezchybného) dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Konečně přišla-li dovolatelka s novým skutkovým tvrzením, že předmětem dohody o splátkách ze dne 25. 3. 2014 bylo pouze ujednání o výši měsíční splátky, kterou akceptovala, ne sjednání ztráty výhody splátek, a proto splatnost vymáhané pohledávky vůbec nestala, pak podle §241a odst. 6 o. s. ř. je uplatnit nelze.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu