ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4636.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 4636/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného L. J. , O., proti povinnému L. M. , B., zastoupenému Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Štěpnická 1081, pro 70 000 Kč s příslušenstvím a pro 55 010 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 77 Ex 2349/04, o dovoláních povinného a Ireny Štrochové, narozené 11. 5. 1935, bytem v Březnici 522, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 58 Co 408/2013-167, takto:
I. Dovolání povinného a I. Š. se odmítají .
II. Ve vztahu mezi I. Š. na straně jedné a oprávněným a povinným na straně druhé žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Martin Růžička, Exekutorský úřad Zlín, usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. 077 EX 2349/04-154, rozhodl, že cena spoluvlastnického podílu povinného o velikosti id. 1/2 na nemovitých věcech ve výroku popsaných se na základě znaleckého posudku určuje částkou 1 000 000 Kč.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání I. Š. proti usnesení soudního exekutora (výrok I.), ve vztahu mezi ní na jedné straně a oprávněným a povinným na straně druhé nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a usnesení soudního exekutora k odvolání povinného potvrdil (výrok III.). Odvolání spoluvlastnice I. Š. odmítl s odůvodněním, že není účastnicí této fáze exekučního řízení. Dále uzavřel, že povinnému bylo doručeno usnesení o ustanovení znalce dne 14. 10. 2010. Skutečnost, že povinnému nebylo oznámeno konání místního šetření, nemůže mít vliv na správnost znaleckého dokazování; pro stanovení obvyklé ceny nemovité věci není vůbec nutné provést její fyzickou prohlídku. Uvedl, že znalec při stanovení obvyklé ceny ctil zásady, kterými se oceňování nemovitých věcí řídí [§2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku)], tedy že při stanovení obvyklé ceny (která by byla dosažena při prodeji stejného či obdobného majetku v obvyklém obchodním styku) se zvažují všechny okolnosti mající na cenu vliv, mimo vlivů mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího a vlivu zvláštní obliby. Odvolací soud tak považuje závěry znaleckého posudku o obvyklé ceně spoluvlastnického podílu povinného za správné.
Povinný v dovolání, jež směřuje proti výrokům I. a III. usnesení odvolacího soudu, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, „přičemž rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Uvedl, že mu usnesení o ustanovení znalce nebylo řádně doručeno, a proto nenabylo právní moci. Soudní exekutor se měl řídit právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 13. 6. 2012, č. j. 58 Co 792/2011-121, kterým bylo zrušeno usnesení soudního exekutora ze dne 29. 7. 2011, č. j. 77 EX 2349/04-49, a bylo stanoveno, že v dalším řízení má soudní exekutor povinnost řádně doručit povinnému usnesení o ustanovení znalce ve věci a po právní moci usnesení č. j. 58 Co 792/2011-121, měl tedy soudní exekutor opětovně požádat znalce o opětovné vypracování znaleckého posudku s tím, že se v něm znalec vypořádá s námitkami povinného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Znalecký posudek měl soudní exekutor zaslat účastníkům řízení a následně opětovně stanovit cenu nemovitých věcí. Povinný dále vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1045/2005. Současně uvedl, že jestliže je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, brání tento nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost. Pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí či změní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 450/99). Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání také spoluvlastnice dražených nemovitých věcí I. Š.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
I. Š. jako spoluvlastnice dražených nemovitých věcí není k podání dovolání subjektivně oprávněna, neboť není účastnicí této fáze exekučního řízení (srov. §336a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), Nejvyšší soud proto dovolání I. Š. podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval nedostatkem povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení (§241b odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání povinného není přípustné.
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že při hodnocení znaleckého posudku (včetně oceňování nemovitých věcí v exekučním řízení podle §336 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §66 odst. 5 exekučního řádu) musí soud zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel uložené zadání. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku. V usnesení o určení ceny nemovité věci (§336a o. s. ř.) se pak soud (soudní exekutor) musí vypořádat s námitkami a připomínkami k odhadu nemovité věci a musí uvést všechny rozhodující okolnosti, ke kterým přihlédl při určení odhadní ceny [srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80 (uveřejněné pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3043/2013].
Povinný v dovolání pouze velmi obecně zpochybňuje přezkoumatelnost odůvodnění usnesení soudního exekutora s tím, že tento nedostatek brání odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud zde určitě a srozumitelně uvedl svá skutková zjištění, stejně jako právní normy, které na zjištěný skutkový stav aplikoval, zhodnotil, že soudní exekutor stanovil cenu s odkazem na znalecký posudek, přičemž neshledal žádné poznatky, které by vedly k závěru, že by znalecké závěry o obvyklé ceně nebyly správné. V odvolání proti usnesení soudního exekutora povinný nevznesl žádné konkrétní námitky vůči správnosti znaleckého posudku či postupu znalce, s nimiž by se soud měl ve světle shora uvedené judikatury vypořádat (srov. odvolání na č. l. 161). K námitce nesprávného doručení usnesení o ustanovení znalce povinnému odvolací soud uzavřel, že toto usnesení bylo povinnému doručeno na jím oznámenou adresu – ostatně tato skutečnost zcela nepochybně vyplývá ze spisu, kdy je z doručenky založené na č. l. 67 zřejmé, že usnesení o ustanovení znalce bylo povinnému doručeno na adresu pro doručování (B.) dne 14. 10. 2011 (odvolací soud nesprávně uvádí 14. 10. 2010), znalecký posudek byl vypracován dne 17. 12. 2012 (č. l. 153) a usnesení o ceně bylo vydáno dne 31. 5. 2013. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není přitom důvodu se od ní odchýlit.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinným se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu