ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4686.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4686/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s ., se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 618 60 069, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Perštýnské náměstí č. 80, proti povinnému M. R. S. , pro 58 427 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 108 EX 06240/15, o dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 11Co 309/2016, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 11 Cdo 309/2016, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor usnesením ze dne 16. 6. 2016, č. j. 108 EX 06240/15-073, rozhodl, že z dosud nerozděleného exekučního výtěžku ve výši 404 000 Kč se odpočítává pohledávka na nákladech soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky ve výši 62 048,80 Kč k hotovému vyplacení (výrok II). Exekuční výtěžek, který po odpočtu nákladů činí 341 951,20 Kč, se vydává insolvenčnímu správci TP Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1037/49, ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení sp. zn. KSPL 56 INS 6576/2016, vedeného u Krajského soudu v Plzni a zahájeného vyhláškou téhož soudu ze dne 18. 3. 2016.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora ve výroku II změnil tak, že se insolvenčnímu správci vydává vymožené plnění i co do částky 62 048,80 Kč. Uvedl, že po zahájení insolvenčního řízení je v exekučním řízení nutno aplikovat úpravu v insolvenčním zákona (§5 odst. 1 písm. a/, §109 odst. 1 písm. c/, §206, §408 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen „IZ“), na které lze založit správný postup soudního exekutora spočívající v tom, že v nařízené exekuci po zahájení insolvenčního řízení nemůže pokračovat úkony směřujícími k jejímu provedení a je povinen vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty všechny věci, které dosud zajistil. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Soudní exekutor v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odklonil od judikatury Ústavního soudu a nerespektoval jeho nález ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, jímž došlo k překonání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které odvolací soud aplikoval. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 18. 8. 2016, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení, soudním exekutorem v řízení o nárocích exekutora na náklady exekuce – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1179/2015). U dovolatele jakožto osoby s právnickým vzděláním se v souladu s ustanovením §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zvláštní zastoupení advokátem nevyžaduje.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným, a dle ustanovení §237 o. s. ř. je i přípustným, žádá-li dovolatel, aby věc dříve dovolacím soudem vyřešená, byla v dané věci posouzena odlišně.
Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají.
Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 6576/2016 se podává, že před vydáním rozvrhového rozhodnutí bylo dne 18. 3. 2016 v insolvenčním rejstříku pod jménem povinného zveřejněn jím podaný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Dne 19. 5. 2016 bylo usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS 6576/2016 – A -13 shledán úpadek povinného a povoleno jeho řešení formou oddlužení.
Dne 27. 1. 2016 soudní exekutor udělil příklep vydražiteli, který učiněné nejvyšší podání zaplatil řádně a včas dne 24. 2. 2016 a 25. 2. 2016 (viz zjištění odvolacího soudu z elektronického spisu vedeného u Exekutorského úřadu Plzeň – město pod sp. zn. 108 EX 06240/15).
Soudní exekutor rozhodl usnesením ze dne 16. 6. 2016 o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v Plzni je změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci povinného ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora).
V dané věci odvolací soud při rozhodování o odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudního exekutora respektoval dříve závazný právní názor Nejvyššího soudu, jenž vycházel z jeho ustálené rozhodovací praxe, započaté opakovaně zmíněným rozhodnutím R 32/2015, na nějž následně navázal celou řadou svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3759/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 66/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1580/2016), dle kterého nebylo možno ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu aplikovat v jeho doslovném znění; právo soudního exekutora ponechat si z vymoženého plnění částku odpovídající jím vynaloženým exekučním nákladům bylo pochopeno jako příkře kolizní se zásadami insolvenčního zákona, vyjádřenými v jeho ustanoveních §5 odst. 1 písm. a) a b). Soudní exekutor tudíž k rukám insolvenčního správce měl vydat v exekuci vymožené plnění celé.
V mezidobí však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 dospěl ve skutkově obdobné věci k závěru opačnému, a tento výklad následně přejal ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016 a ze dne 27. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4932/2016 i Nejvyšší soud; Ústavní soud dovodil, že ustanovení §46 odst. 7 (dříve §46 odst. 6) exekučního řádu představuje zvláštní úpravu souběhu insolvenčního a exekučního řízení, z něhož vyplývá explicite právo exekutora odečíst z částky vymožené v rámci exekuce své náklady exekuce a do majetkové podstaty insolvenčnímu správci tak vydat toliko čistý výtěžek exekuce.
Nález Ústavního soudu má ve vztahu k rozhodování soudů obecných podle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, precedenční závaznost, tj. závaznost ve všech obdobných věcech, nikoli pouze v konkrétní věci cestou vázanosti kasační (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).
Se zřetelem k tomu již z usnesení R 32/2015 nadále vycházet nelze.
Naopak obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení nestávají.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nyní v rozporu s nastolenou judikaturou Nejvyššího soudu, a proto za správné je považovat nelze.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu v řešení otázky práva soudního exekutora odečíst v případě zahájení insolvenčního řízení z exekučně vymoženého plnění své náklady exekuce dle ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243e odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Bylo již výše řečeno, že je tak zakotvena jejich tzv. závaznost precedenční, nikoli jen pro danou konkrétní věc, v níž Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, což platí samozřejmě i pro Nejvyšší soud při rozhodování v obdobných věcech, jako tomu bylo v dané věci. Tato zavázanost logicky dopadá na všechna rozhodovací tělesa, jimiž Nejvyšší soud jedná, a postihuje jak základní senát tříčlenný, tak tzv. velký senát, v důsledku čehož není významné, zda právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu, aplikuje v konkrétní věci senát ten či onen, neboť oba jsou jím rovnocenně vázány.
V nynější věci rozhodující senát proto nevnímá potřebu aktivovat rozhodovací procesy velkého senátu, i kdyby podmínky odpovídajícího postupu (§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byly jinak splněny; podstatné zde ostatně je, že shodný názor (a procesní postup) byl již dříve zvolen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016), pročež v dané věci již potřebná „odlišnost“ dána není.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (ustanovení §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto v režimu zvláštním (§87 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu