ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4906.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4906/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněného Ing. D. Ž. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 123/18, proti povinné Favex, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Slezská č. 128, identifikační číslo osoby 49972367, zastoupené Mgr. Radkem Chocholou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou č. 1342/10, pro 251 620 PLN s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 45413/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 23 Co 90/2016-544, takto:
Dovolání oprávněného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 23 Co 90/2016-544, kterým potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 36 EXE 45413/2011-511, o tom, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. září 2011, č. j. 36 EXE 45413/2011-28, se pro částku 1 620 506,10 Kč zastavuje, s tím, že pro uspokojení zbývající části pohledávky s příslušenstvím a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, se nařízená exekuce ponechává v platnosti, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak mu ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, když vytýká odvolacímu soudu, že se „při svém rozhodnutí dané věci dle hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, ale na žádnou jeho judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázal.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení §241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Uvádí-li dovolatel ve svém dovolání, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zastavení exekuce, neboť povinný nedisponuje pohledávkou, která je schopná zápočtu, přičemž odvolací soud se řádně nezabýval skutečností, že postup povinného při požadovaném zápočtu byl v rozporu s polským právem, nelze než dospět k závěru, že dovolatel nevymezil dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť podstatou jeho námitek je spíše nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů, a nezávisí tak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. V dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
K návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (uvedenému v podání ze dne 11. července 2016), dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu