ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4932.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4932/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné SEVERAK GROUP s. r. o. , sídlem Klánová 332/35, 147 00 Praha 4, identifikační číslo osoby 02796066, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem, sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, 150 00 Praha 5, proti povinnému P. S. , H. K., pro 5 000 000,- Kč, pro 678 966, 43,- Kč, pro 132 200,- Kč, pro 200 000,- Kč, vedené u soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 192 EX 348/14, o dovolání soudní exekutorky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové změnil napadeným rozhodnutím usnesení soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 192 EX 348/14-72, tak, že se insolvenčnímu správci povinného – společnosti Tomko a partneři, v. o. s. – ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, a nikoli až po odpočtu nákladů exekuce, jak naopak určila soudní exekutorka. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení sice dne 8. 1. 2015 zanikly, neboť insolvenční návrh podaný dlužníkem (povinným) Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením z téhož dne, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-6 odmítl pro vady (a tudíž pokračování v exekuci postižením jiných majetkových práv, jejímž provedením byla na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2014, č. j. 27 EXE 3795/2014-11, pověřena výše uvedená soudní exekutorka, žádné okolnosti nebránily), nicméně následně, po přistoupení dalšího insolvenčního navrhovatele, Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-26 zjistil úpadek povinného; tím vznikla soudní exekutorce povinnost vydat celé vymožené plnění k rukám insolvenčního správce.
V dovolání soudní exekutorka namítá, že odvolací soud sice svým rozhodnutím následoval konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, vycházející z usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již jen „R 32/2015“), ze které se podává, že po zahájení insolvenčního řízení je soudní exekutor povinen vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění celé, a tedy oproti ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu nikoli až po odpočtu nákladů exekuce, avšak takto vyslovené závěry považuje dovolatelka za nesprávné a porušující výkladové pravidlo lex specialis derogat generali . Nedomnívá se dále, že lze obhajovat argument nepřípustného zvýhodňování soudního exekutora, který představuje principielní základnu rozhodnutí R 32/2015, neboť provádění exekuční činnosti představuje také výkon státní moci, přičemž „všechny ostatní odborné právnické profese mají v obdobných případech vždy garanci úhrady nákladů a odměny státem“; souběžné a specifické postavení exekutora coby podnikatele nuceného snášet podnikatelské riziko tudíž nelze vykládat tak, že mu zákon odměnu za vykonanou práci nezaručuje vůbec. V tomto duchu tudíž neshledává takové podstatné důvody pro jiné zacházení s osobou exekutora a insolvenčního správce, jehož činnost lze považovat v rámci insolvenčního řízení za totožnou. Dovozuje též, že respektování judikatorních závěrů může v určitých případech naopak vést k nepřípustnému znevýhodňování těch věřitelů, kteří svoji pohledávku za dlužníkem aktivně exekučně vymáhají.
Naplnění povinnosti vymezit předpoklad přípustnosti dovolání soudní exekutorka spatřuje v tom, že již vyřešená právní otázka ohledně její povinnosti vydat vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce vyplývající z R 32/2015 má být nyní posouzena jinak, a konkrétně tím způsobem, že exekutor má právo své náklady exekuce po zahájení insolvenčního řízení odečíst, a to v souladu s ustanovením §46 odst. 7 exekučního řádu.
Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; jelikož se rovněž domnívá, že by jí neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila závažná újma, navrhla, aby vykonatelnost napadeného usnesení byla odložena.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 1. 2016, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení, soudní exekutorkou v řízení o nárocích exekutora na náklady exekuce – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1179/2015). U dovolatelky jakožto osoby s právnickým vzděláním se v souladu s ustanovením §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zvláštní zastoupení advokátem nevyžaduje.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným, a dle ustanovení §237 o. s. ř. je i přípustným, žádá-li dovolatelka, aby věc dříve dovolacím soudem vyřešená, byla v dané věci posouzena odlišně.
Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají.
Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 34026/2014 se podává, že dne 17. 12. 2014 byl v insolvenčním rejstříku pod jménem povinného zveřejněn jím podaný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který byl následně po marné výzvě k jejich odstranění insolvenčním soudem dne 8. 1. 2015 odmítnut pro vady. Dne 26. 1 2015 napadl povinný odmítavé usnesení odvoláním.
Ode dne 8. 1. 2015 soudní exekutorka pokračovala v provádění nařízené exekuce postižením jiných majetkových práv, a ještě týž den byl v provedené dražbě udělen příklep vydražiteli Pavlu Pourovi, který učiněné nejvyšší podání zaplatil řádně a včas (viz potvrzení pod č. j. 192 EX 348/14-44).
Na základě dalšího insolvenčního návrhu, podaného proti povinnému dne 23. 1. 2015, byl insolvenčním soudem shledán úpadek povinného s účinností od 31. 3. 2015.
Soudní exekutorka rozhodla usnesením ze dne 18. 9. 2015 o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v Hradci Králové je změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci povinného ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora).
Proti rozhodnutí soudu odvolacího podala dovolání též oprávněná, které Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1721/2016, zamítl, když negativně odpověděl na otázku, zda z rozhodnutí R 32/2015 vyplývá povinnost soudního exekutora vydat do majetkové podstaty veškeré vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce i v případě, že insolvenční návrh byl (nepravomocně pro podané odvolání dlužníka) odmítnut pro vady, avšak ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu do řízení vstoupil další insolvenční navrhovatel podle ustanovení §107 zákona č. 182/2006 Sb., v rozhodném znění (dále jen „insolvenčního zákona“), a na základě jeho dalšího návrhu byl zjištěn úpadek povinného.
V dané věci odvolací soud při rozhodování o odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudní exekutorky respektoval dříve závazný právní názor Nejvyššího soudu, jenž vycházel z jeho ustálené rozhodovací praxe, započaté opakovaně zmíněným rozhodnutím R 32/2015, na nějž následně navázal celou řadou svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3759/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 66/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1580/2016), dle kterého nebylo možno ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu aplikovat v jeho doslovném znění; právo soudního exekutora ponechat si z vymoženého plnění částku odpovídající jím vynaloženým exekučním nákladům bylo pochopeno jako příkře kolizní se zásadami insolvenčního zákona, vyjádřenými v jeho ustanoveních §5 odst. 1 písm. a) a b). Soudní exekutor tudíž k rukám insolvenčního správce měl vydat v exekuci vymožené plnění celé.
Ze zaznamenaných závěrů též vycházel i Nejvyšší soud ve výše zmíněném usnesení, jímž samostatně zamítl dovolání oprávněné, byť svým dovoláním předestřela zvláštní otázku jejich použitelnosti ve vztahu ke specifické podobě a průběhu dotčeného insolvenčního řízení.
V mezidobí však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 dospěl ve skutkově obdobné věci k závěru opačnému, a tento výklad následně přejal ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016 i Nejvyšší soud; Ústavní soud dovodil, že ustanovení §46 odst. 7 (dříve §46 odst. 6) exekučního řádu představuje zvláštní úpravu souběhu insolvenčního a exekučního řízení, z něhož vyplývá explicite právo exekutora odečíst z částky vymožené v rámci exekuce své náklady exekuce a do majetkové podstaty insolvenčnímu správci tak vydat toliko čistý výtěžek exekuce.
Nález Ústavního soudu má ve vztahu k rozhodování soudů obecných podle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, precedenční závaznost, tj. závaznost ve všech obdobných věcech, nikoli pouze v konkrétní věci cestou vázanosti kasační (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).
Se zřetelem k tomu již z usnesení R 32/2015 nadále vycházet nelze.
Naopak obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení nestávají.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu s tím v rozporu, za správné je považovat nelze.
Co do dovolatelčiny námitky ohledně nesprávného postupu soudu v insolvenčním řízení postačí ke konstatování její nedůvodnosti toliko poukázat na předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1721/2016, jímž zamítl dovolání oprávněné, neboť v něm vysvětlil, že bez ohledu na to, zda postup insolvenčního soudu byl
– ve vztahu k posléze vydanému rozhodnutí o úpadku správný či nikoli – exekuční soud z rozhodnutí, vydaných v insolvenčním řízení, vychází; v exekučním řízení nelze posuzovat otázku, zda měl či nikoli být zjištěn úpadek povinného.
Na námitku dovolatelky ohledně nesprávné aplikace ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu, pakliže dovozuje, že v nyní posuzované věci nemělo být do majetkové podstaty insolvenčnímu správci odevzdáno ničeho (neboť tato povinnost měla v souladu s judikatorními závěry trvat jen do okamžiku právní moci usnesení o rozvrhu výtěžku exekuce, které se ale v případě exekuce prodejem movitých věcí ze zákona obligatorně nevydává, a tudíž po složení nejvyššího podání vydražitelem k rukám soudního exekutora již nepřipadal postup dle ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu v úvahu), nemá dovolací soud potřebu (a důvod) reagovat, neboť takto otevřená otázka nebyla předmětem dosavadního řízení před soudem odvolacím, a ani soudní exekutorka ji ve svém rozhodnutí nikterak nepředestřela, resp. na jejím základě žádných konkrétních závěrů v řízení samotném neučinila. Její výtky (ač teoreticky jakkoli podnětné) tak paradoxně směřují právě proti jí dříve vydanému prvostupňovému usnesení, v němž ale postupovala zcela v souladu s ustanovením §46 odst. 7 exekučního řádu.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu v řešení otázky práva soudního exekutora odečíst v případě zahájení insolvenčního řízení z exekučně vymoženého plnění své náklady exekuce dle ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243e odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k tomu již není namístě se zvláště zabývat návrhem soudní exekutorky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [ustanovení §243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Bylo již výše řečeno, že je tak zakotvena jejich tzv. závaznost precedenční, nikoli jen pro danou konkrétní věc, v níž Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, což platí samozřejmě i pro Nejvyšší soud při rozhodování v obdobných věcech, jako tomu bylo v dané věci. Tato zavázanost logicky dopadá na všechna rozhodovací tělesa, jimiž Nejvyšší soud jedná, a postihuje jak základní senát tříčlenný, tak tzv. velký senát, v důsledku čehož není významné, zda právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu, aplikuje v konkrétní věci senát ten či onen, neboť oba jsou jím rovnocenně vázány.
V nynější věci rozhodující senát proto nevnímá potřebu aktivovat rozhodovací procesy velkého senátu, i kdyby podmínky odpovídajícího postupu (§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byly jinak splněny; podstatné zde ostatně je, že shodný názor (a procesní postup) byl již dříve zvolen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 216, sp. zn. 20 Cdo 366/2016), pročež v dané věci již potřebná „odlišnost“ dána není.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (ustanovení §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto v režimu zvláštním (§87 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu