ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.807.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 807/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s.r.o. , sídlem Olivova 948/6, 110 00 Praha 1, identifikační číslo 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti povinnému Z. H. , zastoupenému Mgr. Jiřím Štanclem, advokátem, sídlem Československých legií 172, Klatovy, pro 2 913 562,65 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 14422/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 Co 324/2015-159, a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 Co 324/2015-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Plzni potvrdil dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 11 EXE 2235/2014-128, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž provedením byl dne 18. 8. 2014 pod č. j. EXE 2235/2014-15, pověřen JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5. Oba soudy dospěly k závěru, že exekucí vymáhané právo, které bylo právní předchůdkyni oprávněné přiznáno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2004 pod č. j. 22 Cm 2629/94-93, není promlčeno, neboť oprávněná zahájila exekuční řízení včas v průběhu desetileté lhůty podle §131b odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hospodářský zákoník“); základ vymáhaného práva pak představovaly úvěrové smlouvy sjednané v jeho režimu.
V dovolání povinný namítá nesprávný právní závěr soudů co do jejich hodnocení úvěrových smluv jako smluv hospodářských; přípustnost dovolání potom má zakládat ta skutečnost, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny následující otázky:
1) zda okamžikem rozhodným pro posouzení promlčení práva přiznaného rozhodnutím příslušného orgánu podle hospodářského zákoníku nemá být okamžik podání exekučního návrhu, ale až okamžik jeho předání exekučnímu soudu;
2) zda skutečnost, že předmětné úvěrové smlouvy byly bankou vypovězeny, nezakládá nutnost přímého hodnocení takových smluv jako smluv obchodních z toho důvodu, že hospodářský zákoník institutu výpovědi nezná.
Přitom dle dovolatele judikatura Nejvyššího soudu požadující, aby režim promlčení práva přiznaného vykonávaným titulem (v exekučním řízení) odpovídal právnímu režimu zjištěnému v řízení nalézacím, na posuzovaný případ nedopadá, neboť z nalézacího rozhodnutí podřazení smluvního vztahu pod konkrétní právní předpis (hospodářský zákoník) nevyplývá.
Jelikož je rozhodnutí obou soudů založeno na nesprávném právním posouzení věci, dovolatel navrhl zrušení jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, a navrhl současně, aby vykonatelnost odvolacího rozhodnutí byla odložena.
Ve vyjádření k dovolání oprávněná (CASPER UNION s. r. o.) namítla, že dovolání není přípustné a obšírně zopakovala svoji dosavadní argumentaci vedoucí k závěru, že rozhodnutí obou soudů jsou správná. Upozornila též na právní nástupnictví ku společnosti CLEAR FINANCE s. r. o., na jejíž místo nastoupila po právní moci usnesení soudního exekutora dle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 067 EX 14422/14-173.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), protože původní exekuční řízení bylo zahájeno dne 16. 6. 2014, a dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřené právní otázky jsou judikaturou Nejvyššího soudu již dostatečně řešeny, a není důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit.
Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že na projednávanou věc nedopadají závěry vyslovené judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, publikované pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž ve svém odůvodnění nižší soudy odkazují, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4699/2014; podle této judikatury je exekuční soud vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem, a pouze pro případ, kdy z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, podle kterého právního předpisu byl vztah mezi účastníky hodnocen, učiní takové zhodnocení sám soud exekuční, a to podle obsahu příslušného procesního spisu. V nyní posuzované věci nalézací soud (stejně jako soudy exekuční) právní vztah účastníků podřadil pod režim zákoníku hospodářského, pročež se odvolací soud od této rozhodovací (ustálené) praxe nikterak neodchýlil; naopak z ní vycházel a vychází odtud i dovolatel, pročež nejde o nic jiného, než o požadavek, aby dovolací soud na tomto judikaturním základě rozhodl jinak, než jak rozhodl soud odvolací, což však doložení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Není důvod k úsudku, že tato judikatura na danou věc „nedopadá“, jak míní dovolatel.
Ke shodnému závěru dovolací soud dospěl i co do tvrzené přípustnosti dovolání spočívající v dosud neřešené otázce nemožnosti vypovědět hospodářský závazkový vztah podle hospodářského zákoníku, přičemž pro případ, že by k takové výpovědi došlo, má se nejen výpověď sama, ale i všechna práva ze zaniklého závazku vzniklá, řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), pakliže institut výpovědi není hospodářským zákoníkem (na rozdíl od zákoníku obchodního) upraven. Právo vypovědět hospodářskou smlouvu dle hospodářského zákoníku (byť samu možnost výpovědi přináší až zákoník obchodní), aniž by smlouva sama byla podrobena režimu obchodněprávnímu, je totiž explicite uznáno například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 05 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněným pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž ve svém usnesení odkazuje již soud prvního stupně.
Námitku dovolatele, že režimu hospodářského zákoníku byly předmětné úvěrové smlouvy podrobeny jen co do vzniku, je taktéž nutno odmítnout s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, z nějž plyne, že jelikož ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí jen vznik právních vztahů vzniklých přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, je nutné vycházet z toho, že se dosavadními předpisy řídí vznik, změna i zánik takových vztahů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani přesvědčení dovolatele, že rozhodným okamžikem pro posouzení promlčení práva přiznaného příslušným orgánem dle §131b odst. 5 hospodářského zákoníku je až okamžik předání exekučního návrhu exekutorovi. V usnesení ze dne 20. 10 2005, sp. zn. 20 Cdo 884/2005, uveřejněném pod číslem 58/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení §131d hospodářského zákoníku upravuje stavení promlčecí lhůty pouze u soudem či jiným příslušným orgánem dosud nepřiznaných práv, nikoli práv již pravomocně přiznaných; pro taková práva je nutno užít ustanovení obecná, tj. konkrétně ustanovení §112 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle které je ke stavení promlčecí lhůty u práv již pravomocně přiznaných (v daném případě podle §131b odst. 5 hospodářského zákoníku) třeba, aby v desetileté lhůtě byl podán návrh na výkon rozhodnutí, případně exekuci.
Co do námitky dovolatele ohledně, z jeho pohledu, nedostatečně provedeného dokazování v průběhu řízení u nižších soudů, čímž se „ měly dopustit postupu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu“ , Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém bylo judikováno, že z dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž identifikováno, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát. Především však stojí za zaznamenání, že „nedostatečně provedené dokazování“ samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem – nadto – není.
Shrnutím řečeného je namístě úsudek, že podmínky přípustnosti dovolaní (§237 o. s. ř.) v dané věci splněny nejsou. Dovolatel svým podáním míjí účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť na základě již dostatečně ustálené judikatury toliko požaduje, aby dovolací soud přehodnotil závěry učiněné nižšími soudy (a rozhodl jinak), což přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl se stručným odůvodněním podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, §243f odst. 2 a 3 o. s. ř.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§243 písm. a) o. s. ř.), a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu