ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.975.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 975/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného DIAMO, státní podnik, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, identifikační číslo osoby 00002739, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, proti povinnému Ing. J. K., N. B., pro 43 320 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 445/15, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 10. 2015, č. j. 36 Co 275/2015-86, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 36 Co 275/2015-86, potvrdil usnesení ze dne 11. 5. 2015, č. j. 40 EXE 3559/2015-46, jímž Okresní soud v České Lípě zamítl návrh povinného na zastavení a odklad exekuce k vymožení pravomocně uložené povinnosti k peněžitému plnění ve výši 43 320 Kč s příslušenstvím.
Povinný, aniž zastoupen advokátem, napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost vyvozoval z tvrzení, že předmětem nalézacího řízení byly nároky z pracovněprávních vztahů (vrácení přeplatku zvláštního příspěvku horníků) a že v dané exekuční věci nebylo „rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč“, nýbrž bylo rozhodováno o zastavení exekuce.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již z dikce citovaného ustanovení plyne, že výluka – „ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2“ – se váže toliko s nalézacím řízením (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2061), neboť jen jeho předmětem mohou být právě takové vztahy. Řízení exekuční je vůči němu řízením nejen samostatným, nýbrž i zvláštním; z obsahového hlediska představuje souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení (zejména oprávněným a povinným) na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností (srov. V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 9; případně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 09 2013, sp. zn. 20 Cdo 2452/2013). Jinak řečeno, byť exekuční titul vychází ze vztahů spotřebitelských či pracovněprávních, výluka z peněžního cenzu přípustnosti dovolání (50 000 Kč) se v řízení, v němž dochází k jeho nucenému výkonu, neuplatní.
Oproti tomu soudní praxe dále – výkladem z jeho účelu – dovodila, že dikce ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. („bylo rozhodnuto o peněžitém plnění“) se spojuje i s rozhodnutími o zastavení exekuce vymáhaného plnění, jež nepřevyšuje peněžní částku 50 000 Kč.
Konečně, co do rozhodnutí o odkladu exekuce, je nepřípustnost dovolání založena expressis verbis ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a to bez dalšího.
Jakožto nepřípustné dovolací soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání je nadto vadné tím, že neobsahuje vymezení předpokladů své přípustnosti (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), což zakládá další důvod, pro který musí být podle téhož ustanovení odmítnuto.
Ve vztahu k věcné oponentuře, uplatňované dovolatelem před soudem prvního stupně a soudem dovolacím, stojí za zaznamenání, že – kdyby dovolací přezkum byl možný – by obstát nemohla. Navzdory jisté disproporci mezi označením oprávněného v exekučním titulu a tím, jež ve svých rozhodnutích použil soudní exekutor, není pochyb o identitě (a jednotě) oprávněného, což je i za takové situace pro exekuční řízení dostatečným předpokladem k tomu, aby bylo nadále vedeno; naopak důvod k zastavení exekuce, jak se domníval odvolatel, tím založitelný není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu