ECLI:CZ:NS:2016:20.ND.251.2016.1
sp. zn. 20 Nd 251/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce IFIS investiční fond, a. s. , sídlem Vodičkova 791/41, 110 00 Praha 1 – Nové Město, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno, proti žalovanému 1) Mgr. S. T. , P., a proti žalované 2) PhDr. Š. T. , P., oběma zastoupenými JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 17, 110 00 Praha 1, o zaplacení směnečné sumy 280 687,- Kč s postižními právy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 26/2014, o návrhu žalovaných na přikázání věci jinému soudu prvního stupně z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 26/2014 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 26/2014 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně předložil Nejvyššímu soudu v souladu s ustanovením §12 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), společný návrh žalovaných ze dne 29. 10. 2015 (č. l. 59) na přikázání věci u něj vedené pod sp. zn. 21 Cm 26/2014 Městskému soudu v Praze či Krajskému soudu v Praze, a to z důvodu tvrzené vhodnosti. Žalovaní návrh odůvodnili tím, že poté co namísto původní žalobkyně – společnosti MIDESTA, s. r. o. – vstoupil do řízení současný žalobce, mají všichni účastníci řízení své sídlo či bydliště v P.; přikázání některému z odkazovaných soudů by tudíž znamenalo hospodárnější a rychlejší vyřízení věci.
Žalobce s tímto návrhem nesouhlasí (č. l. 78 spisu), neboť pro delegaci neshledává dostatečně závažné důvody, resp. se nedomnívá, že by nastala natolik mimořádná okolnost, která by opodstatňovala užití této zvláštní procesní výjimky z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Přikázání věci některému z pražských soudů by navíc přineslo zvýšené finanční a časové náklady jeho právnímu zástupci, jehož advokátní kancelář má sídlo v Brně.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušenému soudu (Krajskému soudu v Brně) a Městskému soudu v Praze i Krajskému soudu v Praze, jimž má být věc přikázána (§12 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. splněny nejsou.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo po skutkové stránce efektivnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná ustanovení o místní příslušnosti soudu vyjadřují základní zásady určení místní příslušnosti, a že případná delegace jinému soudu je toliko výjimkou z nich, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 335/2007, a dále např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000).
V posuzované věci je zmíněný restriktivní přístup k institutu delegace posílen tím, že Krajský soud v Brně byl coby soud místně příslušný zvolen původním žalobcem podle ustanovení §87 písm. e) o. s. ř. (tzv. fórum platebního místa), neboť žalobou uplatňoval svá práva ze směnky. Řečeno jinými slovy – žalobce od počátku disponoval možností podat žalobu nejen u obecného soudu žalovaných (§84 o. s. ř.), a pakliže jí i využil, nelze současný návrh vykládat jinak, než jako opozici k jím učiněné volbě místně příslušného soudu. Významným je tudíž naopak právě nesouhlas žalobcův, jehož právo volby místně příslušného soudu by bylo delegací potlačeno.
Ostatně okolnost procesního nástupnictví na straně žalobce není sama o sobě – pohledem výše zaznamenaných judikatorních závěrů – natolik významná, aby v ní bylo možno spatřovat důvod k takovému výjimečnému postupu, jakým je změna příslušného soudu, byla-li navíc iniciována pouze žalovanými. Není ani bez významu, že Krajský soud v Brně již ve věci vydal dne 28. 2. 2014 směnečný platební rozkaz (č. j. 21 Cm 26/2014-18), proti němuž žalovaní podali dne 1. 4. 2014 námitky (č. l. 21), což dokládá, že je s projednávanou věcí obeznámen, jmenovitě s účastníky učiněnými podáními, což prosazení zásady hospodárnosti v případě přikázání věci soudu jinému zjevně nesvědčí.
Návrhu žalovaných na přikázání věci z důvodu vhodnosti tudíž nelze vyhovět, což platí jak pro Městský soud v Praze tak i Krajský soud v Praze, které (oba) v návrhu jako „vhodné“ označili, a to aniž by bylo nutné vyvozovat ještě zvláštní důsledky z toho, že ani přes výzvu zaslanou jim dne 13. 1. 2016 (č. l. 62 spisu) tuto neurčitost neodstranili.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu