ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1351.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1351/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu pro Pardubický kraj v Pardubicích , Boženy Němcové č. 2625, IČO 69152527, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 147/12, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 219/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. srpna 2015 č.j. 18 Co 236/2015-352, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. prosince 2014 č. j. 6 C 219/2007-328 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 7.8.2007 u Okresního soudu v Chrudimi domáhala, aby bylo určeno, že "kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem, a to rodinný dům na st. parcele č. 43, zastavěná plocha a nádvoří č. parcely 43, zahrada na pozemcích, ostatní plocha na pozemcích, trvalý travní porost na pozemcích, orná půda na, zapsaných na LV pro k.ú. B., obec V., pozemek, zapsaný na LV, k.ú. D. H., obec H., a pozemky, zapsané na LV, k.ú. P., obec V., vše vedené u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ch., uzavřená mezi prodávajícím panem Z. H. a kupujícím panem J. H. ze dne 10. května 2007, vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím sp. zn. V-2288/2007-603", je vůči ní neúčinná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že prodávající Z. H. je daňovým dlužníkem žalobkyně "z titulu doměřené daně po daňové kontrole proběhlé v období od 7.12.2006 do 21.3.2007" a že na výše uvedené nemovitosti bylo dne 29.5.2007 vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva, avšak "toto řízení bylo k odvolání Z. H. zastaveno", neboť předmětné nemovitosti daňový dlužník dne 10.5.2007 prodal žalovanému (svému synovi). Protože Z. H. prodal předmětné nemovitosti osobě blízké "v úmyslu zkrátit věřitele a tím znemožnit žalobkyni provést exekuci a prodej nemovitého majetku", je kupní smlouva vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 12.3.2010 č.j. 6 C 219/2007-156 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.212,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Matoulka. Z výsledků dokazování zjistil, že žalobkyně má za dlužníkem vymahatelnou daňovou pohledávku "z titulu dodatečných platebních výměrů" a že "uzavřenou kupní smlouvou došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky" žalobkyně, a dovodil, že sice "podmínky odporovatelnosti byly splněny", že však "žalovaný jakožto osoba blízká dlužníku žalobkyně při vynaložení veškeré náležité pečlivosti nemohl rozpoznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele". Dlužník Z. H. se totiž po rozvodu manželství s matkou žalovaného se žalovaným "stýkal minimálně", obýval nemovitost jen "do doby, než se mu stala autohavárie", a nemovitost poté chátrala, protože se o ni nikdo nestaral. Žalovaný dlouho usiloval o koupi předmětných nemovitostí, s čímž jeho otec zprvu nesouhlasil, když ale vyhrál výběrové řízení na dodávku ocelových konstrukcí pro společnost Skanska CZ a.s., potřeboval peníze a nemovitosti žalovanému nabídl ke koupi. Žalovaný se před uzavřením kupní smlouvy výslovně ptal svého otce, zda nemá "nějaké finanční problémy", což otec v přítomnosti Ing. R. popřel, vyžádal si platné výpisy z katastru nemovitostí, z nichž zjistil, že na nemovitostech neváznou žádné dluhy, a po koupi nemovitosti kompletně zrekonstruoval a provedl rovněž rozsáhlé terénní úpravy. Námitku žalobkyně, že žalovaný měl dovodit z místního šetření, kterého se zúčastnil jako jednatel společnosti a při němž žalobkyně prověřovala účetní doklad, jehož příjemcem byl jeho otec, že u jeho otce probíhá daňové řízení, považoval soud za "irelevantní", neboť "ze skutečnosti, že u jednoho subjektu probíhá daňová kontrola, nevyplývá závěr, že by tento subjekt měl mít dluhy u finančního úřadu".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 18 Co 325/2010-208 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.452,- Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Chrudimi" soudní poplatek ze žaloby 1.000,- Kč a soudní poplatek z odvolání 1.000,- Kč. Odvolací soud ve věci samé dovodil, že žalobkyně má za dlužníkem vymahatelnou daňovou pohledávku z titulu "dodatečných platebních výměrů" a že předmětnou kupní smlouvou došlo ke zkrácení uspokojení této pohledávky žalobkyně. I když se nejedná o zkracující právní úkon, obdržel-li dlužník za převedený majetek od nabyvatele obvyklou cenu nebo byla-li mu za něj jinak poskytnuta přiměřená náhrada, vzal odvolací soud z výpovědi žalovaného a výpovědi svědka Z. H. za prokázané, že žalovaný zaplatil svému otci kupní cenu 1.000.000,- Kč, že však Z. H. tuto kupní cenu "obratem vynaložil na zakázku pro Skanska CZ a.s., z níž nedosáhl žádného zisku", a dovodil, že "uzavření kupní smlouvy vedlo ve svých důsledcích ke zmenšení majetku dlužníka, neboť přijaté protiplnění (kupní cena v penězích) nezamezilo zkrácení žalobkyně jako věřitelky". Odvolací soud dále vycházel z tvrzení dlužníka Z. H. o tom, že po prodeji předmětných nemovitostí nemá žádný jiný majetek, z něhož by bylo možné pohledávku žalobkyně uspokojit. Po zopakování důkazu výslechem žalovaného a výpovědí svědka Z. H. dospěl k závěru, že žalovaný se zeptal svého otce před Ing. R. na důvody prodeje nemovitostí a že se spokojil se sdělením o potřebě financování zakázky pro Skanska CZ a.s., ale že jinak žádnou z hlediska posuzované právní normy významnou aktivitu za účelem prověření majetkové situace otce žalovaný nevyvinul, přestože věděl o jeho podnikatelské činnosti a ačkoliv přinejmenším ve dvou případech došlo mezi nimi k obchodním stykům, přičemž jedna z fakturací byla konkrétně prověřována krátce před uzavřením kupní smlouvy finančním úřadem. Podle názoru odvolacího soudu si žalovaný musel být vědom toho, že, "pokud se finanční úřad zajímá o vystavené faktury, prověřuje důvodnost uplatnění daňově uznatelných výdajů v účetnictví otce", přičemž náležitá pečlivost předpokládá aktivitu osoby blízké dlužníku a projevuje se pozorností, opatrností a starostlivostí ve vztahu k okolnostem případu a úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Úspěšná obrana osoby dlužníkovi blízké spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděla ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání, že vyvinula náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu dlužníka (nestačí, že se osoba blízká zeptala dlužníka v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, zda nemá finanční problémy). Kupní smlouva ze dne 10.5.2007 je proto vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku neúčinným právním úkonem.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22.1.2013 č.j. 21 Cdo 1005/2011-232 zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovodil, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nemůže rovněž dojít ke zkrácení uspokojení věřitele. Jelikož se daňovému dlužníku žalobkyně dostala za prodané nemovitosti rovnocenná náhrada (obvyklá cena ve výši 1.000.000,- Kč), nemohlo na základě kupní smlouvy ze dne 10.5.2007 nastat zmenšení dlužníkova majetku a tedy ani zkrácení věřitelky (žalobkyně). Dovolací soud současně odmítl názor odvolacího soudu o tom, že zkrácení žalobkyně nastalo v důsledku toho, že daňový dlužník přijatou kupní cenu "obratem vynaložil na zakázku pro Skanska CZ a.s., z níž nedosáhl žádného zisku", a že tedy uzavření kupní smlouvy vedlo ve svých důsledcích ke zmenšení majetku dlužníka, a vytknul mu, že přehlédl, že ustanovení §42 občanského zákoníku nevymezuje změnu podoby aktiv dlužníka jako podmínku odporovatelnosti a že na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně měla jen omezený "časový prostor" k možnému "exekučnímu" postižení těchto finančních prostředků dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezískal při nabytí nemovitosti žádné zvýhodnění, pro které by se právní úkon pokládal (vůči věřitelce) za neúčinný ve smyslu ustanovení §42 občanského zákoníku, nemůže být kupní smlouva ze dne 10.5.2007 vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poté usnesením ze dne 27.3.2013 č.j. 18 Co 325/2010-239 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu podle odvolacího soudu vyžaduje, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy; protože žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, neboť soud pokládal kupní smlouvu za zkracující právní úkon bez ohledu na poměr výše přijaté kupní ceny k hodnotě převedených nemovitostí, představuje takový postup porušení ustanovení §118a občanského soudního řádu. Obdržel-li dlužník rovnocennou náhradu za převedené nemovitosti a žalovaný nebyl při koupi zvýhodněn, nepředstavuje samotná změna podoby aktiv dlužníka důvod vyslovení neúčinnosti právního úkonu, a to ani v případě, kdy část kupní ceny byla vyplacena a "spotřebována" před vykonatelností exekučního titulu žalobkyně a část až po vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem do katastru nemovitostí (tedy až po okamžiku rozhodném pro posouzení ekvivalence plnění).
Okresní soud v Chrudimi poté rozsudkem ze dne 11.12.2014 č.j. 6 C 219/2007-328 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Chrudimi" na náhradě nákladů řízení 10.266,- Kč, na soudním poplatku ze žaloby 1.000,- Kč a na soudním poplatku z odvolání 1.000,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně, neboť kupní cena byla stanovena v kupní smlouvě ve výši 1.000.000,- Kč, zatímco podle znaleckého posudku Aleny Marečkové činila obvyklá cena převáděných nemovitostí ke dni převodu 1.300.000,- Kč, a žalovaný tak nevyplatil dlužníkovi rovnocennou náhradu za převedené nemovitosti. Jelikož dlužník neobdržel ekvivalentní plnění, došlo na základě předmětné kupní smlouvy ke zmenšení dlužníkova majetku a ke zkrácení věřitelky v možnosti uspokojení její pohledávky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24.8.2015 č.j. 18 Co 236/2015-352 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že kupní cena představovala "pouze 76% obvyklé ceny v době prodeje", a že se tedy nejedná o "relativně zanedbatelnou odchylku", dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný získal při koupi zvýhodnění, pro které se právní úkon pokládá ve smyslu ustanovení §42 občanského zákoníku za neúčinný vůči věřiteli. Ohledně náležité péče žalovaného (jako osoby blízké dlužníku) rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit uzavřenou kupní smlouvou uspokojení pohledávky žalobkyně odvolací soud dovodil, že nepostačuje "k odvrácení odporovatelnosti právního úkonu", zeptá-li se osoba dlužníkovi blízká, zda nemá dlužník dluhy. Úspěšná obrana osoby dlužníkovi blízké spočívá nejen v tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že vyvinula náležitou pečlivost k rozpoznání takového úmyslu dlužníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odmítá závěr soudů, že by dlužníku nebyla za koupené nemovitosti vyplacena adekvátní náhrada, neboť znaleckým posudkem byla určena tržní cena nemovitostí ve výši 1.300.000,- Kč, a, byly-li nemovitosti prodány za 1.000.000,-Kč, tak se kupní cena pohybovala "v rámci tržní ceny". Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, podle kterého je žalobkyně vyloučena ve smyslu ustanovení §205 o.s.ř. z možnosti doplnit svá tvrzení a návrhy důkazů, a jde tak o hrubé porušení práva žalovaného na spravedlivý proces. Namítá, že dlužníku se dostalo "plnění" 1.000.000,- Kč, z něhož mohl bezpečně uspokojit pohledávku, a žalovaný "nemůže za to", že žalobkyně byla "dlouhou dobu" při vymáhání své pohledávky nečinná. Žalovaný nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že by nevynaložil náležitou pečlivost při zjišťování dluhů daňového dlužníka, neboť provedl šetření na "katastru", zda nejsou nemovitosti zatíženy od "finančního úřadu", a výslovně se dotazoval otce, zda nemá dluhy a proč peníze potřebuje a "dům" prodává. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký majetek lze pokládat za "tzv. jiný majetek" dlužníka, pro který nemůže dojít ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku ke zkrácení věřitele, neboť postačuje - navzdory napadenému právnímu úkonu - k jeho uspokojení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 10.5.2007, podle níž bylo vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí s účinky ke dni 16.5.2007 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst.1 obč. zák.). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst.3 obč. zák.).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele - jak bylo uvedeno již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2013 č.j. 21 Cdo 1005/2011-232) - tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. nejde také tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněném pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V posuzovaném případě byla znaleckým posudkem Aleny Marečkové určena "obvyklá tržní cena" převáděných nemovitostí ve výši 1.300.000,- Kč a žalovaný vyplatil dlužníkovi podle kupní smlouvy ze dne 10.5.2007 kupní cenu, která byla sjednána ve výši 1.000.000,- Kč. S názorem soudů, že dlužníku se zaplacením sjednané kupní ceny nedostala obvyklá cena prodávaných nemovitostí, nelze (zatím) souhlasit.
I když sjednaná kupní cena představovala jen 76% obvyklé ceny stanovené znalkyní Alenou Marečkovou, měly soudy přihlédnout také k tomu, že podle znalkyně se nabízené ceny obdobných nemovitostí pohybovaly v rozmezí od 730.000,- Kč do 1.980.000,- Kč, že znalkyně ke srovnání cen použila celkem 4 nemovitosti v ceně od 900.000,- Kč do 1.980.000,- Kč a že k určení obvyklé ceny ve výši 1.300.000,- Kč "k datu 10.5.2007" znalkyně dospěla "s přihlédnutím k umístění nemovitosti, s přihlédnutím k technickému stavu a jejího využití a možnosti rozvoje" a že rozdíl mezi znalkyní určenou obvyklou cenou a kupní cenou sjednanou v kupní smlouvě ze dne 10.5.2007 může být výrazem odchylné úvahy při "subjektivním" hodnocení rozhodných kriterií. K náležitému zhodnocení všech rozhodných okolností bylo potřebné se zabývat také tím, z jakých důvodů sjednali dlužník a žalovaný v kupní smlouvě ze dne 10.5.2007 právě cenu ve výši 1.000.000,- Kč, a vyhodnotit závěry znaleckého posudku Eleonory Čudové ze dne 17.10.2007 zpracovaného na žádost žalovaného a předloženého finančnímu úřadu, podle něhož "výsledná cena" nemovitostí činila 2.533.230,- Kč, se závěrem znaleckého posudku Aleny Marečkové o tom, že obvyklá cena nemovitosti k datu 18.10.2007 činila 1.300.000,- Kč. Závěr soudů o tom, že se dlužníku nedostalo rovnocenné náhrady vyplacené v penězích, a že tedy došlo ke zmenšení majetku daňového dlužníka, je proto předčasný.
Okolnost, že dlužník obratem peněžní prostředky získané z prodeje nemovitostí vynaložil na zakázku pro Skanska CZ a.s., je pro právní posouzení věci nerozhodná. Ustanovení §42a obč. zák. změnu podoby aktiv dlužníka jako podmínku odporovatelnosti nevymezuje, ostatně, rovněž finanční prostředky, které žalovaný zaplatil dlužníku jako kupní cenu, představovaly způsobilý zdroj k uspokojení pohledávky žalobkyně. Má-li totiž žalovaný mít povinnost strpět uspokojení pohledávky žalobkyně z nemovitostí, které nabyl (koupil) od dlužníka, musel při nabytí (koupi) nemovitostí získat určité zvýhodnění, pro které se právní úkon pokládá ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. za (vůči věřiteli) neúčinný; tak by tomu bylo jen tehdy, kdyby nemovitosti získal od dlužníka za cenu nikoliv jen nepodstatně nižší, než byla jejich obvyklá cena.
Došlo-li ke zkrácení uspokojení věřitele úmyslným jednáním (konáním nebo opomenutím) dlužníka, z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. dále vyplývá, že odpůrčí žaloba je důvodná, šlo-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, ledaže by bylo prokázáno, že druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou - jak správně uvádí odvolací soud - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to ani při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že "nepostačuje, aby osoba blízká odvrátila odporovatelnost právnímu úkonu tím, že se dlužníka zeptala v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, zda nemá dluhy", zejména když si žalovaný musel být vědom, že, "pokud se finanční úřad zajímá o vystavené faktury, prověřuje důvodnost uplatnění daňově uznatelných výdajů v účetnictví jeho otce". S tímto závěrem lze - obecně vzato - souhlasit, ovšem nutno vzít v úvahu také to, zda osoba dlužníku blízká vůbec mohla úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele poznat, tedy zda se o dluzích mohla (v době právního úkonu) při vynaložení náležité pečlivosti dozvědět, zejména jaké v tomto směru měla reálné možnosti (a jiné než dotazem na dlužníka), když samotné zkoumání faktur ze strany finančního úřadu žalovanému nemohlo poskytnout potřebné poznatky. Věcí z tohoto pohledu se odvolací soud nezabýval, ačkoliv to bylo významné proto, zda žalovaný vůbec měl (mohl mít) za řízení před soudy možnost unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit kupní smlouvou ze dne 10.5.2007 své věřitele nemohl poznat, ačkoliv by se to při vynaložení náležité pečlivosti muselo podařit.
Dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 22.1.2013 č.j. 21 Cdo 1005/2011-232 vytknul odvolacímu soudu, že v rozporu se systémem tzv. neúplné apelace dovodil, že žalovaný za prodané nemovitosti dlužníku (skutečně) zaplatil sjednanou částku 1.000.000,- Kč. Nicméně, odvolací soud v dalším řízení usnesením ze dne 27.3.2013 č.j. 18 Co 325/2010-239 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení; zákaz uplatňování nových skutečností a důkazů vyplývající ze systému tzv. neúplné apelace se tím stal obsoletním a soudům nic nebránilo, aby ke zjištění v uvedeném směru při svém rozhodování přihlédly.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Chrudimi) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu