ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1401.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1401/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce L. V. , zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská č. 1494, proti žalované ŘETĚZY VAMBERK spol. s r.o., se sídlem ve Vamberku, Dvořákova č. 426, IČO 428 85 396, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 226/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2015 č.j. 25 Co 285/2015-118, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šárky Svobodové, advokátky se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská č. 1494.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.10.2015 č.j. 25 Co 285/2015-118 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce vymezení důvodu výpovědi srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 a v nich uvedený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; k otázce výkladu právních úkonů srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, popřípadě část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2011 sp. zn. 21 Cdo 1306/2010, z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam, výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno a není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o.s.ř.), přehlíží, že soudy v jí zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než v projednávané věci a že proto právní závěr přijatý v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá. Dovolatelka vlastně potvrzuje (byť poněkud nepřesně vyjádřený) závěr odvolacího soudu, že „v rozhodované věci nelze žádné právní jednání žalované vykládat, protože ve výpovědi není obsaženo“, uvádí-li, že žalobce „věděl, za jaké tři výtky je mu podána výpověď“. Přehlíží totiž, že „výtky“ jako takové nejsou samy o sobě důvodem k výpovědi pro soustavné méně závažné porušení právních předpisů podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce, že tuto výpověď (dopustil-li se zaměstnanec v době posledních 6 měsíců nejméně dvou předchozích porušení právních předpisů a byl v této souvislosti upozorněn na možnost výpovědi) lze dát zase jen za (třetí či další méně závažné) porušení právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dříve při obsahově nezměněné právní úpravě za porušení pracovní kázně - srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1994 sp. zn. 6 Cdo 134/93 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1994, pod č. 52).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu