ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1514.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1514/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. Mgr. M. R. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, o 1.697.123,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 281/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 62 Co 111/2014-452, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění [§243 f) o. s. ř.]:
Dovolání žalobkyně proti výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 62 Co 111/2014-452, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, podle jakého zákoníku práce je nutno posuzovat nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 560/2011, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, k podmínkám přiznání nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále též jen „zák. práce“), a k otázce připravenosti a schopnosti konat práci podle pracovní smlouvy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3573/2012, nebo (stejných účastníků se týkající) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1420/2010, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a k otázce „mechanismu přenosu důkazního břemene podle §133a o. s. ř.“ srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod číslem 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 37/04, ze dne 26. 4. 2006, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2006], a není důvodu, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Námitkou dovolatelky o nesprávnosti závěru odvolacího soudu o výši pravděpodobného výdělku a tedy i náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, poskytnutého žalovanou žalobkyni dne 14. 5. 2013, se dovolací soud nemohl zabývat. Za situace, kdy žalobkyně po zrušení platnosti jejího osvědčení pro stupeň utajení tajné nenaplňovala požadavek připravenosti a schopnosti konat práci podle pracovní smlouvy, neměla nárok na žádnou náhradu mzdy. Je proto bezpředmětné zabývat se výší pravděpodobného výdělku a tedy i výší náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že žalovaná tím, že nereagovala na výzvu žalobkyně ze dne 25. 2. 2007 a nepotvrdila její žádost o vydání osvědčení na stupeň „důvěrné“, zavinila, že žalobkyně nemohla toto řízení vůbec absolvovat, a pak nemohla ani toto osvědčení po žalobkyni požadovat a ani tím podmiňovat nástup žalobkyně do práce. Dovolatelka totiž přehlíží, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2955/2012 (týkajícím se stejných účastníků, ale výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 12. 2008), konstatoval, že „ve vztahu mezi účastníky panoval již od roku 2003 stav nejistoty o tom, zda jejich pracovní poměr trvá. Zatímco žalovaná vycházela z přesvědčení, že pracovní poměr skončil, a vzhledem k tomu nepřidělovala žalobkyni práci (nereagovala proto na požadavek na potvrzení žádosti o vydání osvědčení NBÚ ze dne 25. 2. 2007), žalobkyně setrvávala na opačném názoru včetně toho, že druhem práce, která jí má být přidělována, je rovněž práce designované ředitelky Českého centra v Madridu“. „Uvedený stav nejistoty, kdy každý z účastníků legitimně hájil své stanovisko, skončil po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č. j. 17 Co 129/2008-54, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2007, č. j. 27 C 45/2007, tak, že byla vyslovena neplatnost výpovědi dané žalobkyni dopisem ze dne 10. 10. 2006“. „Po tomto datu již nebylo pochybností o tom, že žalovaná je povinna přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy tak, jak byla ujednána v době působení žalobkyně na pozici diplomat zastupitelského úřadu s místem výkonu práce v Madridu, a že druh práce – ředitelka Českého centra v Madridu, jehož se žalobkyně dovolává, z její pracovní smlouvy nevyplývá“. Uvedené závěry vylučují, že by to byla žalovaná (zaměstnavatel), kdo způsobil, že žalobkyně v období, za něž se domáhá náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, nebyla připravena a schopna konat práci.
Dovolání proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 62 Co 111/2014-452, není přípustné, neboť jím dovolatelce nebyla způsobena újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (soud prvního stupně uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 252.523,57 Kč, zatímco odvolací soud napadeným výrokem žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal) - srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000.
Dovolání proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 62 Co 111/2014-452, není přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2016
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu